Resty v Českém lese
Před třemi jsem tudy projížděl v rámci své cesty podél české jižní hranice a nadělal si zde nejvíce restů. Měl jsem tehdy strach, zda to zvládnu ušlapat a zároveň bylo těžké najít vůbec nějaké ubytování. Proto jsem spoustu zajímavých míst vynechával a raději fičel dále na jih. A také proto jsem úvod naší letošní dvoutýdenní dovolené pojal jako výlety po místech, která jsem minul.
Český les je mix Šumavy, Novohradských hor a Vysočiny. Pokud si tedy odmyslíte téměř všechny turisty, škrtnete 90% možností ubytování i občerstvení a pro jistotu odstraníte i většinu vesnic.
Na Čerchov po cestě hraběte Jiřího ze Stadionů; Na Havrana u bývalé vsi Zlatý Potok.
Respektive vesnic je tu spousta, doslova na každém kroku. Jen jejich život ukončilo pohraniční pásmo, vyhnání jejich obyvatel na konci války nebo konec sklářských hutí ještě pár desítek let před tím. Uprostřed lesa jsou tak ovocné stromy, aleje nebo zbytky budov. Někde je to více patrné, jinde to bez informační tabule nemáte šanci poznat.
Z mých restů jsme hned na úvod dobyli nejvyšší vrchol Čerchov na samém jihu chráněné oblasti. Hned poté jsme se na zbývající čtyři dny přesunuli do severní části, odříznuté dálnicí u Rozvadova. Ubytování ve Staré Knížecí Huti bylo stylové - z nejbližší vesnice Lesná to bylo 8 kilometrů lesem a z předválečných dvou tisíc obyvatel jich tu nyní žije přesně 9.
Podvečerní procházka na koupačku v Celním potoce u bývalé vesnice Stoupa.
Druhým restem byla bývalá vojenská věž Havran, odkud se dříve poslouchalo, co se šustne v hloubi Německa. Dnes se z ní můžete do Německa hezky podívat a také si přečíst něco o historii pohraničního pásma. Což není vůbec veselé čtení.
Kromě těchto dvou cílů se nám samozřejmě dařilo zvládnout i několik menších:
- Navštívili jsme hrad Přimda i muzeum stejnojmenného města pod ním. V muzeu mají sbírku lyžařských vázání, naboje, pancéřovou pěst, minu, kočárky, zemědělskou techniku a jeden meteorit.
- Jízdárna Světce je takový skrytý poklad u Tachova, o kterém jsem neměl ani tušení. Pokladem je především forma prohlídky s průvodcem. Nebudu odhalovat pointu, ale naši kluci na to budou asi vzpomínat ještě dlouho. Fakt doporučuju, výjimečně neironicky.
- U bývalé sklárny uprostřed lesa jsme našli přes sto let staré kousky surového skla.
- Máchali jsme si nohy v téměř každém potoce či jezírku po cestě.
- Poznali jsme všechna auta, co jezdí pracovně do lesa a skoro si podle nich seřizovali hodinky.
Cestou na lovecký zámeček Ostrůvek; Hraniční potok pod bývalou Schönwaldskou hutí.
Český les nemá moc skalních vyhlídek či fotogenických panorámat. Do dálky se můžete podívat z pár rozhleden, pod kopci najdete nějaký ten hrad či zámek. Davy tady asi nikdy nebudou, ale krajina si tu drží specifické genius loci.
U Nové Knížecí Huti
Repete v Kruškách
O geniu loci Krušných hor a konkrétně Horní Blatné jsem psal před třemi lety, takže si to můžete přečíst znovu abych se nemusel opakovat. Zaměřím se tentokrát na to, co nám přišlo odlišné.
Tak především jsme měli asi o patnáct až dvacet stupňů víc a také žádný déšť. Což usnadnilo plánování výletů, ale zároveň to ubralo z toho tajemna co se ve zdejších kopcích drží.
Názorné porovnání předchozí a současné návštěvy Božídarského rašeliniště, místo jsme úplně netrefili, osoby jinak odpovídají.
Nevím, zda to bylo počasím, ale celkově Horní Blatná i okolí ožilo. Ve městě je nyní asi třikrát víc možností ubytování. Každý den nám pod okny procházely desítky turistů a i v našem ubytování byly až do neděle všechny apartmány plné.
Aby toho života nebylo málo, tak se v sobotu konala v Blatné pouť spojená s oslavou 160 let trvání místního sboru dobrovolných hasičů. Dát si v parku na náměstí dobré víno a poslouchat u toho hudební kapely zní oproti minulé návštěvě jako sci-fi.
Velký rozdíl je také v délce nohou nejmenšího člena výpravy, který ve svých šesti letech už ujde výrazně větší porci kilometrů a nepotřebuje k tomu ani šlofíka po obědě. Mohli jsme tak například dát na jeden zátah oběd na Rýžovně i super mátovou limonádu v hobitím bufetu Červené jámy.
Na Rýžovnu.
Skály Na Strašidlech; Hadí hora.
Blatenský vrch; Na Rýžovnu.
Z hlediska gastra a piva jsme zopakovali jak Rýžovnu tak Červeného Vlka na Božím daru. V obou případech mi je jen líto, že to tam máme tak daleko.
Pro děti jsme neplánovaně nachystali i cestu do minulosti, konkrétně do devadesátek. V Potůčkách na česko-německé hranici, je stále aktivní tržiště. Plyšáci, osušky, fotbalové dresy, boty, cigarety, alkohol či kasino stále fungují a lákají naše německé sousedy k výhodnému nákupu.
Před třemi lety jsme byli z Krušných hor nadšení a letos to bylo úplně stejné. Není třeba asi víc dodávat.
Rýžovna
Ostrov
Nechci bejt zas tak moc nostalgickej, ale i na poslední naši letošně-dovolenkovou lokaci mám pár vzpomínek. Nejdřív jsem tu běžel svoje poslední mistrovství na klasice v juniorech a hodně si tehdy věřil na nějakou placku. Shořel jsem jak papír už na první kontrolu a zbytek nějak doklusal. O rok později jsem tam běžel horský orienťák a po více než dvaceti kilákách v kopcích jsem v závěru chtěl pít psům vodu z misky jakou jsem měl žízeň (tehdy kejmly ještě nikdo neměl). Do třetice jsme tam pak s Jančou spali pod stanem, když jsme se vydali na náš první roadtrip čerstvě koupeným Fordem Escort.
Tohle místo jsem si pamatoval jako úžasný ostrov uprostřed skal.
Ostrov u Tisé je pořád romantika jako prase, byť o prázdninách o něco rušnější. Stále tu není signál žádného mobilního operátora, ale wifi tu už mají.
Útulna na německé straně patníků; Výhled z rozhledny na Děčínském Sněžníku.
Stihli jsme tu dva výlety, takové klasiky - výšlap na Děčínský Sněžník a skalní město Tisá. I když jsou to obě naprosto nádherné fotogenické lokace, tak se nám mnohem víc líbily chvíle při přesunech mezi nimi:
- Kousek německé dálkové trasy Forststeig vedoucí po hranici mezi patníky.
- Modřínové nebo březové lesy, jaké málokde najdete.
- Hospoda Hraniční Bouda s točeným pivem za 37 Kč, kdo z vás to má?
- Hledání kešky v místě, kde vlastně nic moc není.
- Piškotzkratka mimo cesty po úzkém skalnatém hřebínku.
- Hra na minové pole v místě, kde někdo nasprejoval 3x3 čtverce na zem.
Tiské stěny.
Byly to nakonec moc hezké dva týdny strávené na tour de německé pohraničí. Většině členů výpravy se nechtělo domů, protože pokračování se doslova nabízelo - Českosaské Švýcarsko a Lužický hory jsou za rohem.
Bonus
Během přesunů jsme se taky občas někde zastavili. Cestou do Krušek v Soosu, u zámku Jezeří na cestě do Tisé a na špičatém kopci Lovoš ve Středohoří cestou domů.
Dvakrát měsíční krajina - jednou víceméně přírodní Soos a podruhé zámek Jezeří s uhelnou pánví pod ním.