S podobnými sentimentálními vztahy je ale potíž. Člověk má vždy tendenci všechno porovnávát s dobou, kdy byl mladší, slunce svítilo tak nějak jinak a panáky zelené byly zelenější. Přijde mu, že jakékoliv změny jsou vždy k horšímu, že už to není ono a vzpomíná na starý dobrý časy. Říká se tomu kognitivní zkreslení. Mozek nám jednoduše podstrkuje vzpomínky, které se buď nestaly nebo jinak než si pamatujeme.
Včerejší výlet měl dvě rozdílné poloviny. Nejdřív jsme to vzali z Vrbna neznačenou traverzovkou na Císařskou boudu a po magistrále pak na Paprsek. Cestou jsme potkali jen pár lidí, víceméně všechno při starém. Na chatě lidí asi jako vždy, tedy vcelku dost, ale žádná tragédie. Na knedlíky došlo, na zelenou s mlíčkem tentokrát ne. Kromě nového hřiště pro děti nic moc nového.
Hlavní změnou byl sestup po zelené a modré do Vrbna. Dřívější minimálně frekventovaná cesta se díky stavbě kýčovité rozhledny pana exekutora Dalimila stala dálnicí. Dálnicí jako někde u Wroclavi, abych byl přesný. Sandálkoví dolnomoravští turisté mířili ve velkém směrem vzhůru od rozhledny na chatu, nebo jen na otočku mezi parkovištěm a rozhlednou.
Přirozenou reakcí je si zanadávat, bejt naprdnutej, že už to tam není ono, že to místo ztratilo toho ducha a kdesi cosi. Na druhou stranu ti lidi tam mají právo být stejně jako já. Je to vlastně i dobře, že místo do nákupáku jedou s dětma na hory. Díky nim si na parkovišti ve Vrbně můžu zajít na normální záchod nebo procvičit polštinu.
Nechci, aby to vyznělo nějak dramaticky, ještě to tam není žádnej lunapark. Z Větrova nevede dolů bobová dráha, na Palaši nestojí stezka v korunách stromů a u Císařský boudy není stánek s hotdogama (i když ten bych možná i bral). Jen jsem si tady chtěl uložit svoje současný smíšený pocity, až zas budu mít za několik let pocit, že dřív bylo všechno zelenější.