Stezka
Stezka Českem je projekt party nadšenců dálkových tras, kteří během covidu neměli kam jet, tak vyrazili po Česku. Aby to mělo nějaký startovací i cílový bod, tak naplánovali přechod z nejzápadnějšího bodu po ten nejvýchodnější. Trasa vede podél severní hranice a měří přibližně 1000 km. No a aby to šlo jít celé dokola, tak naplánovali i variantu po jižní hranici, která má také kolem těch 1000 km. Zatímco severní varianta vede přes všechna atraktivní pohoří, tak jižní varianta je díky dlouhým asfaltovým úsekům ideální pro kolo. Více o celém projektu si můžete pročíst třeba v tomto rozhovoru nebo přímo na webu Stezka Českem. Existuje i "konkurenční" projekt dálkových tras nazvaný Via Czechia, který nabízí kromě cesty kolem Česka i trasy od severu k jihu nebo třeba po historické hranici Čech a Moravy.
Trasu jsem si poměrně výrazně upravil dle svých preferencí, možnosti ubytování a reálného denního nájezdu kilometrů. Z toho důvodu sice používám v článku pojem Stezka Českem, ale v mém podání se nejedná o žádný oficiální přejezd, po kterém bych se chtěl někde zapisovat do seznamu "stezkařů".
Příprava
Zásadní otázka byla, zda jet natěžko a spát někde venku, nebo zvolit ubytování po hotelech a penzionech. První varianta má výhodu, že jedete podle nálady a nemáte žádný stres ohledně toho kam musíte dojet. Varianta s ubytováním vám výměnou za trochu stresu na oplátku dodá sprchu a normální postel. A taky vám ušetří pár kilo nákladu na kole. Vzpomínám si, jak rozlámanej a nevyspalej jsem byl před rokem v Rychlebech a šel do varianty, které interně říkám "cestovat na magnáta", tedy po hotelech. A předem prozradím, že to byla za mně dobrá volba.
Co se týká výbavy, koupil jsem menší řidítkovou brašnu, podsedlovou brašnu použitelnou případně i na teleskop a jeden "Fuel bag" na horní rámovou trubku. Celkem dohromady asi 16 litrů objemu. To je pro představu velikost dětského batůžku, což mě trochu znervóznilo. Tak jsem si pár týdnů před akcí udělal test se sbalením všech plánovaných věcí. Nějak se to vešlo, ale jako zálohu jsem si vzal ještě menší batoh. V něm jsem měl věci na převlečení během dne a šel tam dát případný nákup jídla během cesty.
Naložené kolo jsem projel u nás po lese po širších cestách i singlech. Všechno drželo jak má, celkem to i jelo, tak jsem byl poměrně optimistickej, že bych denní nájezdy kolem stovky mohl zvládat. Jak se den odjezdu blížil, tak se optimismus postupně vytrácel. Představoval jsem si, co všechno se na cestě může podělat, s obavou sledoval předpověď počasí a svojí fyzičkou si už taky nebyl tolik jistej. Ale takhle to mám vždycky před jakoukoliv akcí.
Naplánovaná trasa počítala s dobytím nejzápadnějšího bodu Česka první den a poté tři delší transfery přes Český Les a Šumavu, co nejblíže nejjižnějšího bodu a železniční stanice Rybník, kde v pravidelném taktu zastavují vlaky Linec - Praha. Proklikat si můžete mapy jednotlivých dní na mapy.cz. Trasu jsem průběžně tunil nejen před akcí, ale vždy i den předem. V odkazu výše je pak finální varianta.
Realizace
Doprava k nejzápadnějšímu bodu je překvapivě jednoduchá. V osm ráno nasednete v Olomouci s kolem do Pendolina, které vás o necelých šest hodin později vyloží v Chebu. Odtud už je to do Aše půl hodiny přes les rozhrkanou Regionovou.
Z Aše zbývá k nejzápadnějšímu bodu asi deset kilometrů, které jsem částečně ukrojil přes Německo, ať nejedu tam i zpět stejnou cestou. Posledních pár stovek metrů k patníku je to kořenové enduro, takže bylo rychlejší vzít gravel do ruky. U cedule jsem se potkal s nějakým cyklistou, se kterým jsme se za komářího útoku navzájem vyfotili a honem pryč.
Teprve nyní jsem začal ukrajovat kilometry své gravel varianty Stezky Českem. Bylo perfektní vidět, jak se krajina během těch necelých pěti dní na cestě měnila.
První dva dny byly doslova mimo civilizaci. Nekonečně rovné úseky po signálkách podél hranic, jen hluboké lesy a v nich polorozpadlé budovy pohraniční stráže. Jediná trocha života se soustřeďuje podél přeshraničních silnic a má podobu benzínky, Free Shopu a nehtového studia.
Památek na to, že ještě před osmdesáti lety to bylo v těchto končinách jiné, jsem potkával více než dost. Rozcestí pojmenované po zaniklých obcích, křížky uprostřed lesa, mizející zbytky zdí nebo spousty informačních cedulek upozorňujících na bývalé obce. Představit si, jak by tato krajina vypadala nyní bez výrazných událostí minulého století, je poměrně jednoduché - stačí přejet hranici na druhou stranu. Což jsem udělal na závěr druhého dne.
Druhou noc jsem spal kousek od německého Mnichova nad Lesy (Waldmünchen), protože na české straně jednoduše žádná možnost nebyla. Závěr druhého dne a první polovinu třetího jsem tedy strávil v Bavorsku. Osídlení tam začíná doslova hned za hraniční čárou. Rozptýlené usedlosti, hustá síť silniček a cyklotras. Po prvních dvou dnech to bylo velká změna.
Třetí den jsem se před polednem vrátil přes čáru domů a to příhodně v místech, kde končí Český Les a začíná Šumava. Husté smrkové lesy, nekonečné stoupání, první krátký déšť. U Černého jezera desítky lidí a stánek s nanuky. Trochu jsem se obával, že to už tak bude po zbytek mé cesty, ale zbytečně.
Stačilo jen v sedle pod Špičákem opustit parkoviště s turistickým vláčkem a za chvíli jsem byl už zase sám. Alespoň na chvíli. Lidé se v pravidelných intervalech objevovali a zase mizeli podle toho, jak jsem byl daleko od nějaké turistické zajímavosti nebo parkoviště. Blížící se bouřka tomu dodávala pěknou atmosféru, ale kromě kratšího deště jsem se jí naštěstí úspěšně vyhnul. Perfektní byly cyklostezky podél silnic sypané jemným štěrkem, pro gravel ideální povrch.
Čtvrtý den jsem projel napříč téměř celou Šumavou. Kvilda, Knížecí Pláně, luhy Vltavy, pomník Bohumila Hasila alias Krále Šumavy, Nové Údolí, Schwarzenberský kanál a nakonec Lipno. Tohle byl určitě zlatý hřebík programu. Den jsem zakončil ve Vyšším Brodě, kde jsem měl symbolicky okno z pokoje nasměrované na prodejnu trpaslíků a ozdobných fontánek.
Poslední den jsem o půl šesté ráno sedl na kolo a liduprázdnou silnicí míjející kasina a zubní kliniky jsem zamířil na kratičkou návštěvu Rakouska, odkud jsem dobyl nejjižnější bod Česka. To byla taková hezká tečka za tím naším příběhem.
Zatímco loni jsem byl po víkendovém ježdění v Rychlebech hodně rozpačitej, tak letos převládaly jen pozitivní dojmy. Kolo i brašny fungovaly bezchybně, jen těch 6 kilo nákladu bylo ve stoupáních znát. V kombinaci s omezeným množstvím převodů na gravelu to bylo trochu náročnější. Počasí bylo naprosto ideální, nic se za celou dobu nepodělalo, dokonce i cesty vlakem včetně jedné výluky byly v pohodě. Hlava naprosto vyčištěná. Takže se těším na další část - Novohradské hory, Třeboňsko, Česká Kanada, Podyjí a na závěr jižní Morava s ochutnávkou Bílých Karpat. To bude teprve pestré.