Gastro-bike-packing v Rychlebských horách

166× přečteno

Ke dni otců jsem dostal možnost zmizet sobecky přes noc, tak jsem toho využil. Zmizel jsem do Rychleb s kolem a byl zmizelej. Hraniční trail, spacák, romantika, espresso tonic i divoký prasátka. Všechno bude.

Taky jste během dospívání přelouskali všechny dobrodružný knížky od foglarovek po divoký západ? A zůstali vám v hlavě nějaký nenaplněný plány na hustý výpravy co byste chtěli podniknout?

Mě se to pořád někde v podvědomí drží. Pořád mi to říká, ať nejsem poseroutka a někam vyrazím. Přes noc. Sám.

Tak jsem vyrazil.

Zvažoval jsem více variant, ale jen Rychleby nabídly odškrtnutí hned tří položek z TODO seznamu. Přejet hřeben na kole, přespat pod širákem a doplnit logbook v kešce na Kovadlině. Za dva dny budu mít s prstem v nose splněnou třetinu všech letošních úkolů.

Co se týká vybavení, tak žádné speciální brašny na kolo nevlastním. Nicméně díky předpovědi počasí toho nebylo moc potřeba. Do obalu od stanu jsem narval nafukovací karimatku a starej spacák, ve kterým klepete kosu i v plus patnácti. Vzniklý válec jsem pomocí gumicuku a dvou stahovacích pásek upevnil na řidítka, tak jak jsem to viděl na fotkách u pravých bikepackerů. Objel jsem okolo baráku, všechno drželo, takže cajk. Do batohu jsem pak už jen hodil nějaké triko navíc, ponožky, lehkou bundu a trochu jídla.

Rychleby

Na Smrku, někde na hřebeni a poslední fotka je směrem na Kovadlinu

Jedeme

Hřeben Rychlebských hor ve směru od Smrku na Borůvkovou horu jsem na kole nikdy nejel. Všechny úseky jsme ale kdysi s Jančou prošli v rámci různých výletů pěšky nebo na sněžnicích. Díky tomu jsem měl poměrně dobrou představu co tam na bajkery čeká. Nic hezkýho. A zároveň ty nejlepší přírodní traily.

Z Ostružné jsem přes Petříkov vyrazil nejkratší cestou na nejvyšší rychlebský vrchol. Cesta ubíhá podobně, jako když tam v zimě jedete na běžkách. Takže moc ne, ale cesta je alespoň dobře sjízdná. Za nějakých čtyřicet minut jízdy jste nahoře. Bylo něco po deváté ráno a zrovna tam vařil snídani táta s dvěma klukama, kteří měli napnuté hamaky. Pak se přes vrchol prohnala partička skautů a to bylo na dlouho naposledy, co jsem slyšel češtinu. Rychleby už nejsou tak opuštěné jak bývaly, minimálně o víkendech nebudete na hřebeni rozhodně sami.

Kovadlina

Výhled ze skalky na úbočí Kovadliny

Směr ze Smrku má jednu výhodu. Začínáte na nejvyšší hoře, takže se logicky jede spíše dolů. Kolo je i s balíkem na řidítkách dobře ovladatelné, takže si sjezdy užívám. Téměř vše je hezky jetelné, hlavně díky suchu. Na mokrých kořenech a kamenech bych pravděpodobně daleko od Smrku nedojel. Celopéro je tady jasná volba, neustálé ratata na vrata, žádný flow trail.

Před desátou dobývám Kovadlinu. Dobytí je ideální příměr, protože od jihu je to dobrá stojka nejetelná nahoru ani dolů. Po více než dvanácti letech úspěšně nalézám naši kešku. Vypadá to tady úplně jinak, namísto prořídlé paseky je tu vzrostlý les. Naštěstí výhled z tajné skalky nad keškou je stále ještě pěkný, byť už to nebude trvat dlouho a i tady to zaroste.

Hraničky

Dalším záchytným bodem jsou Hraničky. V cestě k nim ale stojí několik vrcholů - Břidličný, Pomezný a Špičák. Začíná se trochu víc oteplovat i tady na horách. Jízda po rychlebském hřebenu pokračuje ve svém rytmu -  vytlačit na kopec, sjet dolů do sedla, vytlačit na kopec, ... . Rovinatých úseků je minimum. Jsem rád, že nemám na nohou tretry.

Sice je to hodně vyčerpávající, ale je to moc hezké. Otvírají se nečekané výhledy na obě strany, stezka se neustále chaoticky motá okolo bíločervených patníků. Na Hraničkách jsme kdysi (před 14 lety) přespávali s Jančou v turistickém přístřešku. Vzpomínám si na obrovské kapky rosy, které se tu tehdy leskly na slunci. Romantika jak prase. Teď se tady lesknu jen já, jak ze mě leje.

Hraničky

Hraničky

Správný čas pro kvalitní gastro teprve přijde, takže si dávám rohlík se salámem a těším se na polední klid. Bohužel je tu křížení turistických tras a když u mého posezení svačí už třetí polská rodinka, tak se raději zvedám a mířím zase dál.

Už toho mám docela dost, voda pomalu dochází, slunce peče a v lese číhá asi miliarda much. Nakonec na Černém vrchu nacházím krásné místo s parádním výhledem, kde si dávám na měkké trávě zaslouženého šlofíka.

Račí údolí

Výhled z Černého vrchu z mého šlofíkplacu

Bar a Tančírna

Dalším záchytným bodem je Lesní bar nad Zálesím, kam dojíždím v dost zuboženém stavu. Mám toho plné kecky. Voda v kejmlu i flašce už je téměř pryč, takže Pepsi nebo nealko pivo chlazené v potoce jsou naprostý zázrak. Leju do sebe co se dá a vodu z potoka beru do kejmlu i flašky. Škoda jen, že celé okolí je kompletně vykácené, takže najít alespoň malý stín je umění.

Při pohledu na Borůvkovou horu je mi jasné, že si ji nechám na jindy a po kvalitním odpočinku zahajuji taktický sestup do údolí. Delší úseky po rovině a s kopce jsou velice příjemný restart, takže se nakonec neplánovaně jedu podívat ještě na Kazatelny nad Račím údolím i nedaleký kostelík.

Kazatelny

Kazatelny a kostelík v Račím údolí

V relativní pohodě i velmi pozitivní náladě už jen sjedu k nádherné Tančírně, kde funguje v přízemí kavárna. Gastro vrchol víkendu. Nikam nespěchám, takže tam jen sedím, popíjím espresso tonic a cider od Pragera s nezaměnitelnou ilustrací od Tomski&Polanski.

Když nemám pevný plán, že musím ten den někam dojet, tak vlastně nespěchám vůbec. Nemusím stihnout nějaký vlak nebo dojet na konkrétní místo do večera. Nemusím nic. To bylo asi hlavní zjištění tohoto výletu. Na každé zastávce tedy sedím dlouho jak je mi libo a jen hledím okolo. Chtěl bych napsat, že jsem nějak hluboce přemýšlel nad životem, ale popravdě jsem nemyslel vůbec na nic. Prostě vypnuto.

Tančírna

Tančírna a palivo

Základna

Z Račího údolí mě čekal přejezd mezi poli směrem na Černou Vodu, základnu Rychlebských stezek. Trochu jsem si to protáhl, abych si projel celý trail Lesů ČR, což byl hezký uhlazený protiklad divoké hraniční stezce.

Trail Lesů ČR

Opravená kaplička na začátku trailu a rybník kousek před Černou Vodou

Na Základně jsem dobil baterky, jak v mobilu, tak ty biologické pomocí večeře a pivka. Původní plán byl, že si lehnu někde v rámci tábořiště u Základny. Sprcha, záchod a přítomnost dalších Homo sapiens byly docela velké lákadlo. Tábořiště bylo ale hodně přeplněné, tak jsem v devět večer nasedl zas na kolo a popojel směrem ke zřícenině hradu Kaltenštejn. Na louce pod hradem jsem našel pěkné místo na kraji lesa, kde jsem byl trochu schovaný a zároveň byl odtud hezký rozhled na celou louku. Prozíravě jsem raději chvíli vyčkal s vybalováním věcí.

Ukázalo se, že louka je oblíbená mezi místní omladinou, která kolem půl desáté vylezla z lesa si zaskotačit. Omladina byla druhu Sus scrofa, neboli prase divoké. Bohužel sebou na skotačení vzala i své vzrostlé rodiče. Zpočátku to jejich dovádění vypadalo spíš roztomile, ale když vyrazila směrem ke mě, tak nezbylo než nasednout zas na kolo a kousek popojet.

Tma už byla celkem solidní, ale nakonec jsem se štěstím našel docela hezké místo u rozestavěné dřevostavby na kraji lesa a zalezl do spacáku.

Druhej den

Hlavní důvod spaní pod širákem je ten pocit ráno, poté co přežijete noc. Člověk je najednou plný optimismu a doslova si vychutnává ranní slunko. Prostě romantika.

Já se teda probral v pět a neměl jsem nějak moc romantický pocity. V noci jsem se vůbec nevyspal, protože milion důvodů včetně vyfukující se karimatky, únavy, vedra nebo brzkého světla. Jediné co se v noci nekonalo byl strach z cizích lesních zvuků, protože byl takový vichr, kdy kromě hukotu větru nebylo slyšet vůbec nic.

Na neděli jsem neměl žádný velký plány kromě odchytu vlaku na cestu domů. Hned na úvod bylo potřeba vyjet stoupací Wiessnerův trail, který je s mojí kombinací převodů pokaždé výzva. Nahoře jsem závistivě pozoroval borce, jak to hezky plynule jede bez problémů nahoru. Jak se ukázalo o chvilku později, měl elektrokolo.

Rychleby

Stoupací trail dr. Wiessnera

Rychleby

Hřeben Rychleb cestou do Lipové

Do sedla Na Pomezí jsem projel přes rozcestí Arnoštův krmelec. Rovnou doplním, že to je křižovatka cest, nic tam není, ale mě se ten název hrozně líbil, tak se tam taky zajeďte podívat. V sedle jsem se pokochal ikonickou vápenkou a vyrazil vstříc poslednímu stoupání dne.

Nahoře byla z rozkvetlých luk pod Smrčníkem pěkná kochačka směrem na Šerák i Praděd. Pak už jsem jen obkroužil Slezský semmering a přistál na oblíbeném nádraží v Horní Lipové.

pod Smrčníkem

Louky pod Smrčníkem, pohled na Šerák

Hned po dojezdu byly moje pocity poměrně jednoznačné, bylo to pěkné, ale stačilo. Teď to sepisuju s dvoutýdenním zpožděním a říkám si, že vyrazit zas někam pod širák na kole by nemusel bejt zas tak blbej nápad.

Mohlo by se ti taky líbit