Worklajf
Proč si kupovat na orienťák buzolu Silva kterou mají všichni, když se prodává i Suunto? Jak se řídí hybridní auto? Proč nezkusit pracovat na volné noze i když nikoho takového neznám?
Nemyslím si, že bych byl nějaký early adopter jakékoliv nové technologie co se objeví na trhu. Jen jsem někdy jednoduše zvědavý. Zvědavý jak věci fungují, jak se používají a v čem jsou odlišné od těch jiných.
Na konci ledna jsem zakončil svoje patnáctileté podnikání na volné noze a od února se nechal zaměstnat v korporátu. Pro jistotu v tom největším z evropských softwarových firem. Což někoho asi mohlo překvapit, ale bylo to opět jen o zmíněné zvědavosti.
Jak se vyvíjí třeba Google Mapy nebo Windows? Jak se vytvářejí takto obří aplikace? Jak spolupracují stovky designérů aby výsledek působil jednotně?
Byl jsem zvědavý. Jaké to je znát nějakou oblast opravdu dokonale. Postupně ji rozvíjet a vylepšovat, hledat nové příležitosti. A zároveň u toho mít i zpětnou vazbu od ostatních designérů a učit se od nich. To mi poslední roky hodně chybělo a bylo hlavním důvodem přesunu.
Pokud budu sám k sobě upřímný, tak pro změnu práce tam byla ještě druhá, trochu skrytá, motivace.
Můj přerod z člověka co píše kód na designéra byl postupný a vlastně jsem nikdy nevěřil ve svoje designérské dovednosti. Neměl jsem je moc s kým porovnat a zároveň povaha mé designérské práce v předchozí firmě byla spíše o vizuální stránce než o přemýšlení. Taky jsem v životě nedělal nikdy nikam pohovor. Vždycky jsem se někam dostal náhodou, protože tam byl kamarád nebo mě prostě oslovili.
Od chvíle, co jsem v únoru do SAPu nastoupil, tak jsem konečně získal pocit, že jsem se trochu osamostatnil. Není tam nikdo, kdo by mě znal či doporučil. Zároveň jsem oficiálně designér, nejen proto, že jsme se tak domluvili. Díky tomu se ten několik let trvající přerod z frontendu do designu hezky završil.
Celkově jsem s přestupem více než spokojený. Mám až překvapivě velkou volnost i podporu v tom zkoušet nové designérské metody a dostatek času dělat věci důkladně. Zároveň je super mít po ruce dostatek různorodých designérů.
Stále ale plánuju dělat co mě bude bavit a zajímat a kde budu moci být na něco zvědavý. Vůbec tedy netuším co to bude třeba za pět let.
Mimochodem tu buzolu Suunto mám přes třicet let a stále perfektně slouží.
Experiment s trenérem
S umělou inteligencí dneska špásuje kde kdo a já, jako zvědavý člověk, nemůžu zůstat pozadu. Dokáže mě ChatGPT během šesti měsíců připravit na třicet kilometrů dlouhý závod v drsných kopcích Nízkého Jeseníku a ideálně s časem pod tři hodiny?
Probrali jsme nejdřív jak jsem na tom aktuálně fyzicky (nebylo to zas tak zlý) nebo kolik času mám na trénování. Na základě toho mi nachystal hrubý plán na půl roku a detailní na následující měsíc. Zjednodušeně řečeno šlo každý týden o tři typy tréninků: intervaly do kopce, střední intenzita a dlouhá vytrvalost. Paradoxně mi největší problém dělalo běhat pomalu. Neustále jsem dostával od trenéra zdrba, že tu vytrvalost chodím zbytečně rychle.
Uměle inteligentní pan trenér samozřejmě nebyl úplně dokonalý. Občas třeba “zapomněl” na čem jsme se domluvili o pár dní dříve. Kromě těchto drobností ale jeho odpovědi smysl dávaly, jinak bych se na to rychle vykašlal. Hodně mě bavilo s ním diskutovat a probírat nejrůznější témata týkající se sportu obecně. Řešili jsme výživu na závod, boty, protahování nebo prevenci zranění. Cviky na prevenci jsem samozřejmě flákal, takže měsíc před závodem došlo i na diskuze o bolesti kolene a zda vůbec nastoupit. Když to zjednodušším, tak za letošní půl roku jsem se naučil o tréninku víc než za celý můj sportovní život.
Pro technicky zvídavé jsem to řešil s ChatemGPT, verzí bylo během roku několik. U odpovědí jsem většinou vyžadoval zdroje a také uvádět pochybnosti či alternativní varianty. Nyní experimentuju s přístupem, že odpovědi posílám z ChatuGPT na “oponenturu” do Gemini a jeho odpověď pak zpátky do ChatuGPT. Výsledkem je poměrně zajímavá diskuze mezi dvěma “trenéry”.
Celkově to byl samozřejmě jen zábavný experiment. Kilometry musíte naběhat sami a s motivací vám trenér taky nepomůže. V plnění plánu se mi celkem dařilo, od loňského prosince jsem neměl jediný týden bez běhu nebo kola.
A jak to dopadlo? Samotný závod mi kdovíjak dobře nesedl. Bolelo to od začátku do konce, žádná procházka podzimním lesem. Jako úspěch bych hodnotil, že jsem to doběhl a třicet kilometrů stihl těsně pod plánované tři hodiny. Bohužel reálná trať má téměř o kilometr víc (což nováčky vždy překvapí), takže mi to do cíle ještě dalších pět minut trvalo. Ale probrali jsme s trenérem, kde byly slabiny, a příští rok to třeba už klapne.
Books
Snad někomu nezpůsobím deprese, ale uplynulý rok byl na počet knížek suveréně nejbohatší. Přes padesát knížek se prostřídalo na mém nočním stolku. Počet ale není důležitý. Důležité je, zda jsem se u nich dobře bavil. Zda jsem mohl být zvědavý, co bude na další stránce.
Mysteriózní manga a proč si lidé navzájem nerozumí
Na konci ledna jsem v Praze odevzdal pracovní notebook a vyrazil do Paláce Knih zaplnit náhle prázdný batoh. Bez jakéhokoliv plánu jsem brouzdal patry tohoto obrovského knihkupectví a nakonec hodil do batohu dvě knihy. Jen tak, podle obálky, bez nějaké rešerše. A obě byly nakonec super.
První z nich mě stála nakonec docela dost peněz. Po přečtení jsem totiž zjistil, že se jedná o první díl z jedenácti, respektive dvanácti pokud počítáme i samostatný epilog. Ale nelituju :).
20th Century Boys je žánrově těžko zařaditelná manga balancující mezi mysteriózním thrillerem, sci-fi a psychologickým dramatem. Nebojí se pomalého tempa, množství postav a postupného budování napětí. Vřele doporučuju a rád ji půjčím, pokud byste si někdo chtěli zkusit zaplout do světa mangy.
Druhá, náhodně lapená kniha, byla Talking to Strangers od Malcoma Gladwella. Popisuje proč tak silně selháváme v hodnocení cizích lidí a to především při osobním kontaktu. Vyšla také česky jako Proč si nerozumíme.
Zamlžení američtí klasici
Já občas nerozumím tomu, proč mě nějaká konkrétní kniha baví. Občas ani moc nerozumím obsahu té knihy. Ale stejně mám potřebu ji dočíst. To je třeba případ dvou knih od klasiků americké literatury.
Don DeLillo a jeho Bílý Šum je ironický příběh o strachu ze smrti, konzumním životě i zahlcení informacemi na pozadí podivné události. Místy je to zábavné, místy zneklidňující a místy zvláštní ve velmi vyváženém poměru. Což je možná přesně to, proč je člověk zvědavý tu knihu dočíst.
Cormac McCarthy je pak známější svými staršími romány, které byly zfilmovány (Cesta, Tahle země není pro starý). Knih jsem od něj přečetl víc, ale nejvíc mě bavily jeho poslední dva propojené romány: Pasažér a Stella Maris. Zatímco první díl má alespoň zpočátku ještě jakýsi příběh, byť opět velmi rozostřený, tak v tom druhém se díky dialogu z psychiatrické nemocnice dostaneme do hloubi matematiky a filozofie. Což může znít dost podivně, ale přesto je to zajímavé čtení ve všech smyslech tohoto slova.
Domácí svatí, deníky i cestovatelé
Předchozí knížky asi nebudou úplně pro každého. Tak tu mám na závěr čtyři knížky od českých autorů, které bych se nebál doporučit úplně každému.
Pokud si přečtete anotaci knihy Letnice (prvotina od Miroslava Hlauča), tak vás to spíše odradí. Lidé co na české vesnici mluví s anděly, chodí po vodě nebo lámou skály hvízdáním - to zní dost podivně. Přesto je to velmi přístupné, čtivé a překvapivě i zábavné čtení pro každého.
Zábavné byly i dva deníky popisující jeden rok. První z nich byl experiment s komiksovým deníkem ilustrátorky Lucie Lomové: Každý den je nový. Druhý pak ne zas tak důsledně deníkový popis od publicisty Michala Třeštíka: Aspoň jsem to zkusil. V obou případech se dotýkají různorodých témat, není to žádný stereotypní popis jednotlivých dní.
Pokud nevíte kam vyrazit v létě s dětmi na prázdniny, tak to zkuste vlakem. Koupíte si mezinárodní jízdenku Interrail a pak můžete křižovat Evropu vlaky jak chcete. Jak to vypadá v praxi popisuje Kamila Zlatušková jako Matka na kolejích. Velmi inspirující čtení o tom, jak je někdy lepší méně řešit a více improvizovat.
Zvědavé cesty vlakem
Také nám pomáhaly minulý rok vlaky přepravit se někam, kde můžeme zvědavě okukovat jak to funguje či nefunguje jinak. Nebrázdili jsme sice jen tak volně Evropu, ale přesto jsme nasbírali slušný počet vlakových kilometrů. Já k tomu využil celoroční jízdenku IN100 od Českých drah. Kromě toho, že se mi vyplatila finančně, tak mi přinesla volnost v tom, kterým vlakem pojedu.
Hned na jaře jsme s Jirkou vyrazili na tradiční cestu do Prahy, kterou jsme prodloužili až do železničního muzea v Lužné u Rakovníka. Za jeden den jsme stihli prostřídat devět vlaků plus jeden přeskok metrem a oběd ve vyřazeném jídelním voze.
S Jančou jsme si dali tradiční červnové rande, na které nás zavezl legendární Posázavský Pacifik. V červenci jsme strávili dva týdny v Japonsku a přestože jsme měli půjčené auto, tak jsme se stihli projet sedmkrát vlakem, včetně více než 4 hodiny dlouhé cesty shinkansenem z Tokia na Hokkaido. Janča pro svou cestu na letiště do Gdyně využila populární Baltic Express. V srpnu jsme na přechod s dětmi vyrazili přímým vlakem z Hradce do Krkonoš a zpátky.
Na podzim jsem se zajel projít do Krušných hor, samozřejmě vlakem. Především úseky z Plzně do Chebu a poté z Horní Blatné do Nejdku jsou mé tajné kochací tipy. Vlak jsem využil i na pracovní cesty do sídla SAPu v německém Walldorfu, což je výlet doslova na celý den. O podzimních prázdninách jsme s Jančou jeli z Brna krásnou oklikou přes Kyjov.
A konečně před Vánoci jsme si to dali dvakrát vlakem na otočku do Hradce, jednou i vyhlídkovou jízdou přes Choceň a Týniště - což je pro změnu scénická prohlídka místních borových lesů.
Málem bych zapomněl, že samozřejmě jezdím vlakem i do toho Brna do práce. Ráno rád využívám rychlejší jízdu oklikou (takový drážní paradox) přes Českou Třebovou a poté za vycházejícího slunce dolů údolím Svitavy, krásnou krajinou na pomezí Vysočiny, Drahan a Krasu.
26
Je úplně jedno, jestli běháte s buzolou Silva nebo Suunto, nebo jestli pracujete pro startup, korporát, ve státní či veřejné správě. Přijde mi ale důležité zkusit občas dělat něco jinak a to nejen v práci, kde se to tak nějak očekává. Pustit si do sluchátek něco úplně odlišného (třeba Mutanti hledají východisko!), zkusit přečíst knížku jiného žánru, jít do práce jinudy nebo jet vlakem oklikou. Jen tak, ze zvědavosti.
Občas vám to něco přinese, občas vás to bude nudit, možná to bude i otrava, ale každopádně vám to rozbije rutinu a velmi výrazně osvěží den.
Tak přeju i vám dostatek zvědavosti do příštího roku.
Cestou do kanclu míjím tenhle street art a pokaždé mě to dodá dobrou náladu. Tak díky za pozornost a nebojte, bude to v pohodě!