Den 1: Svoboda nad Pecí
Jako startovací bod jsme zvolili Pec pod Sněžkou, kam se z Hradce dostanete přímým autobusem. Pro fanoušky kolejových vozidel ale přichází v úvahu jen vlak do Svobody nad Úpou obsluhovaný zbrusu novými RegioFoxy. Do Pece už to pak musíte doklepnout tím autobusem, přes to bohužel nejede vlak.
RegioFox v Hradci, výstup na Lišku, výhled na Sněžku
Centrum Pece vypadá o letním víkendu tak, že odtamtud chcete především co nejdřív zmizet. Celkem dost aut, hodně lidí, apartmánové domy, podivné restaurace. Tak jsme tedy rychle vypadli a to rovnou na naučnou stezku k Temnému vodopádu. Pak už po klasickém značení na Lesní boudu, která sídlí pod nejvyšší horou prvního dne: Liškou. Po RegioFoxu je to už druhá liška toho dne, což nemůže být náhoda.
Lesní bouda sice dodržuje horský trend placení pouze hotovostí, ale nabízí velmi kvalitní jídlo. Polívku Hladká Anča, sejkory na houbách nebo samozřejmě krkonošské kyselo (to jsem si nedal, určitě by bylo moc kyselý). Tuhle chatu bych chtěl potkat vícekrát a pořád by bylo z čeho vybírat. Pokud bych teda měl dost hotovosti.
Výstup pak pokračoval okolo Lyžařské boudy přes Lišku až na legendární bufáč Na Rozcestí. Legendární byl především pro účastníky lyžařské Krkonošské 70, protože tu končilo nekonečné úvodní stoupání ze Špindlu. Komu to ten rok nejelo, tak přišel o číslo a byl ponechán napospas horám. Zažil jsem to v obou podobách: jako ten, co o číslo přišel i jako vedoucí družstva co tam nějakého nešťastníka nechal.
Konec nostalgických vzpomínek na minulé století, nyní máme rok 2025.
Dvorská bouda nevypadá moc atraktivně zvenku ani zevnitř, ale výhled od chaty je parádní
Takže od bufáče, kde mimochodem točí pivo Bufeťák, jsme už jen kousek sešli a vítal nás cíl prvního dne: Dvorská bouda. Která z venku i zevnitř vypadá jako ... oh wait ... a jsme zpátky v minulém století. A to hluboko. Nicméně pokoj byl čistý, měl postele i peřiny, jídlo jsme večer i ráno dostali, personál byl v pohodě, takže není žádný důvod si stěžovat.
Den 2: U Trautenberka
Úplně miluju ten pocit, kdy máte hory jakoby jen pro sebe. Je krásné ráno, nikoho okolo nevidíte, slunce svítí ještě jinak, jste plní energie a úplně se na ten den těšíte. Přesně takhle vypadal úvod druhého dne.
Přitom nás čekal nejdelší pochod výletu, takže jsme zároveň měli obavu jak to zvládne nejmladší pan železničář. Kromě rekordní porce kilometrů nás totiž čekal i nejvyšší bod. A to dokonce nejvyšší bod celé České republiky, který nyní měří už 1603 m, jak nás upozornil pan Marek. My z Moravy samozřejmě víme, že špička vysílače na Pradědu je o kousek výš, ale nebudeme se v tom rýpat.
Cestou do sedla u Luční hory, Úpské rašeliniště za Luční boudou
Správa národního parku také upozorňovala, že právě tento víkend je, společně červencovými svátky, ten nejrušnější z celého roku a ať jdeme raději jinam než na Sněžku. To bohužel v rámci naší trasy nebylo možné a přes Sněžku jsme projít museli.
Naší výhodou ale bylo, že jsme noc strávili nahoře, takže jsme měli trochu náskok oproti výletníkům z nižších poloh. A zároveň jsme si nejvyšší část převýšení odšlapali už včera. Prošli jsme tak opět okolo bufetu Na Rozcestí i probouzející se Výrovky. Po výšlapu do sedla mezi Studniční a Luční horou se pak otevřel krásný výhled na louky okolo pramenů Bílého Labe a Úpy. A uprostřed trůnila Luční bouda, která v posledních měsících zvolila zajímavou cestu k budování povědomí o svém brandu.
Luční bouda
Teprve u Slezského domu se k nám připojil polský štrůdl od lanovky z Karpacze. Ale ani tak to nebylo žádné davové drama, takový klasický Praděd o víkendu. Krátce před polednem jsme si připsali dobytí vrcholu a sestoupili zase dolů do kleče dát někde v závětří oběd.
Druhá polovina nás provedla po hřebeni přes Svorovou horu, odkud jsme doslova spadli přes Jelenku do Sovího sedla. Poslední kilometry už byly slyšet jedny bolavé nožičky, ale nějak to úspěšně došlapaly až do cíle na Pomezkách.
Na Pomezních boudách provozuje pan Trautenberk pivovar i penzion. Je vidět, že se mu daří a konečně mu podnikání nekazí líná čeládka. Rekonstrukce boudy i s pivovarem byla nominovaná na Českou Cenu za architekturu v roce 2018. Zajímavý kontrast oproti předchozí noci na Dvorské boudě, příčemž cena nebyla o moc vyšší.
Sněžka, Soví sedlo
Den 3: Na Rýchory
Třetí den nás čekala nejvíce opuštěná část Krkonoš. Vydali jsme se podél hranice Pomezním hřebenem přes Lysečinskou horu. Z lesa jsme vykoukli až po poledni v Horském sedle, odkud jsou pěkné výhledy především do Polska. Tady se nachází jedna z vícero útulen co jsou na hřebeni a bylo to tak ideální místo na oběd i siestu.
Pomezní hřeben
Druhá polovina cesty už byla méně divoká, byť první známky života v podobě pár chalup se objevily až těsně před koncem, u Rýchorského kříže. Cestou se opět řešily bolavé nožky, nicméně krize byla rychle zažehnána a od kříže už byla cílová Rýchorská bouda přímo na dohled.
Závěrečný kilometr nám vynahradil svými výhledy celý den. Od Rýchorského kříže bylo hezky vidět do údolí k Žacléři, o kousek výš pak perfektně Sněžka a od Rýchorské boudy pak oboje. Samotná bouda má celkem zajímavou historii a v současnosti slouží také jako školící středisko Krkonošského národního parku.
Výhledy cestou na Rýchory, uprostřed je výhled na Vraní hory s Královeckým Špičákem.
V pondělí v podvečer byl u boudy už klid a mír. Především proto, že k samotné boudě se ani v létě nesmí vyjet autem. Děti jsme umístili na pokoj a s Jančou dali jedno vrcholové pivko než slunce zmizí za kopec. Na čepu byl VIP Krkonošský Ale z pivovaru Hendrych, speciálně vařený pro vybraných 6 krkonošských bud.
Bouda má také pokoje se společnými sociálkami na chodbě a nesbírá ceny za architekturu, přesto se nám tam hodně líbilo. Celkový dojem byl ale jiný především díky faktu, že nás tam zůstavalo přes noc jen pár, na rozdíl od Dvorské boudy zaplněné po střechu. Rýchorská bouda může být nejen ideálním posledním bodem na přechodu Krkonoš, ale i tím prvním. Společně s námi tam byl tatínek s dvěma klukama, které čekalo ještě dalších 6 dní na různých kronošských boudách.
Rýchorská bouda a ranní výhled z okna pokoje
Den 4: Svobodovi do Svobody
Poslední den výletu byl poměrně přímočarý. Svobodovi sešli 6 kilometrů dolů na vlak do Svobody.
Cestou bylo zas několik pěkných výhledů nejen na Sněžku, ale i na Černou horu, která nás také doprovázela všechny čtyři dny.
Kousek za Slunečnou strání jsme minuli zbytky kaple, kterou zničila v šedesátých letech skupina pionýrů navedená svými vedoucími. Zřejmě slušnej oddíl.
Cestou dolů
Epilog
Trochu jsme měli obavy, jak se klukům bude líbit v místech, kde není moc příležitostí hrát si v potoce nebo se po příchodu koupat v rybníce či bazénu. A taky jak Jirka zvládne svoji nejdelší porci kilometrů. Plánoval jsem před odjezdem vyrobit bingo kartu s "bolí mě nožičky", "kdy už tam budem", "mě to nebaví" a dalšími klasickými hláškami a poté sledovat jak rychle ji vyplníme.
Nakonec to dopadlo vcelku v pohodě. Nožky sice občas Jirku zabolely, ale oni i dospělí mají občas problém ujít 15 km v horách, tak na to měl rozhodně nárok. Ale jinak to bylo nějak podezřele bez problémů.
Naplánovat trasu bylo nakonec to nejjednodušší. V Krkonošších máte každých pár kilometrů nějakou boudu, takže to nějak pospojovat zvládnete za pár minut. Kdyby se chtěl někdo inspirovat, tak tady je trasa.