Pátek
Pátek deset dopoledne, modrá obloha, dvacet stupňů, moderně zrekonstruované nádraží v Aši. Vysedám z RegioSpideru pokračujícího do Německa a prožívám déjà vu. Před dvěma lety jsem odsud na kole dojel k nejzápadnějšímu bodu, pak projel Aší znovu a zmizel po jižní hranici směrem na Český les a Šumavu. Letos jsem zamířil na opačnou stranu. A samozřejmě výrazně pomaleji než kdybych jel na kole.
Bavorsko, v lese, Skalná
Ztratit značku se mi podařilo zkušeně už po třech kilometrech, symbolicky za vsí Nebesa. Po sedmi kilometrech jsem pak migroval do Německa, které tu zasahuje do Česka takovým pindíkem. Nebo je naopak Ašský výběžek tím pindíkem, záleží na úhlu pohledu. V Německu jsem si dal oběd z nesených zásob i poctivou siestu pod zavřenou rozhlednou Kapellenberg.
Když už zmiňuju siestu. Mám vypozorováno, že mezi jednou a třetí odpolední se mi jde nejhůř. Člověk je takovej malátnej a nikam se mu moc nechce. Tak se vždycky zhruba na hodinu někde zašiju, vytáhnu plechovku ledovýho kafe co kvůli tomu táhnu, zobu čokoládu a koukám do lesa nebo si čtu. Letos byla výhoda, že jsem si nesl karimatku, což komfort polední siesty výrazně vylepšilo.
Siesta na Kepellenbergu a nedělní siesta kdesi v lese za Sauersackem
Druhým zlepšovákem byla knížka na čtení a to papírová, protože do mobilu se vám moc koukat nechce. Jen to musím příště trochu vychytat a vzít knížek víc nebo tlustší. Bohužel jsem tu svoji jedinou dočetl už během první siesty a po zbytek výletu doufal, že potkám nějakou knihobudku (nepotkal).
První den zakončíme malou zajímavostí - slunce mi zapadlo přesně o devetenáct minut později než zbytku rodiny doma.
Sobota
Pokud mi slunce zapadlo později, tak i východ jsem měl posunutý. Slunce se líně začalo probouzet až před sedmou. Ale kolem půl osmé už jsem byl na cestě. Především proto, že jsem neměl nic na snídani a k nejbližšímu obchodu to bylo téměř pět kilometrů.
Sobotní ráno
Plesná je město s necelými dvěma tisíci obyvateli a bylo mojí jedinou výspou civilizace během soboty. Poměrně vyhládlý jsem tak den začal snídaní šampionů - vlašák s rohlíky, pepsi, čokoládový donut, tvarohový koláček a ledové kafe Mr. Brown. Domů jsem poslal tipovačku, jak dlouho vydrží snídaně v břiše. Nejblíž byla Janča s prvním lesíkem, ale nakonec jsem to vydržel až do druhého.
Kromě domorodců v Plesné jsem první polovinu dne nepotkal vůbec nikoho. Až po poledni se u Vysokého Kamene připojila značka z Německa a s ní také tlupy bavorských turistů a cyklistů. Asi hodinu jsem si připadal jak v Dědictví aneb kurvahošigutentag, kde se prohánějí Němci na koních: "Kurňa. Dva roky po revoluci a Němci sa tady proháňajú jak za války.". V mém případě se okolo proháněli jen na elektrokolech.
U Vysokého Kamene stávaly svého času tři hospody, scházeli se tu lidé z širokého okolí, hrálo se tu divadlo. Teď tu není kromě skalek s výhledy vůbec nic. Něco chlazeného na pití by bodlo, ale budu to muset vydržet do večera.
Vysoký Kámen
Krajina mi se svými loukami a pár roztroušenými chalupami připomíná Podkrkonoší nebo Vysočinu. Slunce má ještě sílu a cítím lehce spálené ruce. Podzim je ale za rohem a už kolem čtvrté se stíny nápadně prodlužují.
Procházím přes rozlehlou pastvinu se spoustou ovcí a žádným ohradníkem. Přemýšlím, zda mají ve stádě nějakou "vedoucí ovci", která tomu tam šéfuje a hlídá, aby nezmizely někam pryč.
Původně jsem plánoval přespat v útulně kousek za Kraslicemi, ale nabídka penzionu za pár stovek, sprcha a normální postel mě přesvědčily nakonec zůstat v rodišti Juliuse Meinla. Zajímavostí celé oblasti jsou častá zemětřesení, byť samozřejmě ne tak silná jako někde v Japonsku. Tak snad mi nespadne v noci na hlavu lampička.
Neděle
Ráno v lese má vždycky zvláštní atmosféru. Jako byste byli u někoho na návštěvě a nechtěli ho vzbudit. Potichu našlapujete, snažíte se na sebe neupozornit a zároveň posloucháte zvuky lesa.
Po necelé hodině jsem potkal skupinku mířící pravděpodobně z útulny, kam jsem chtěl původně dojít. Přímo u útulny pak dva kluci balí batohy. Těchto přístřešků už můžete na trase Via Czechia najít přes třicet a další útulny začínají vznikat i na Stezce Českem.
Nad Kraslicemi, Špičák
Následovala delší porce lesa, ze kterého jsem vykoukl jen na Špičáku a pak zase zmizel na piškotzkratce. Před polednem se najednou les otevřel a objevila se vrcholová část Krušných hor se svými rašeliništi. Přítomnost silnice a cyklotrasy opět přivábila dostatek Němců cválajících na elektrokolech. Bylo jich asi tolik, že i jedna skupinka českých turistů mě automaticky pozdravila "Hallo!".
Rolava
Mým hlavním nedělním cílem byla tajuplná továrna Sauersack. Možná jste na její fotky už někdy narazili, stejně jako já.
Mlha, drobný déšť, brzy bude tma a vy jste sami na tajemném místě uprostřed lesa. Okolo vás jsou zbytky nějakých podivných staveb, schody vedoucí do podzemí, kruhová nádrž na vodu co vypadá jako odpaliště raket. Přemýšlíte jaký tajný projekt se tu asi na konci války odehrával.
Sauersack
Teď se vraťme do reality. Byl jsem tam v neděli v poledne, nebe bez mráčku, asi 25 stupňů a místo plné lidí. Ani rakety či jiné tajné zbraně se zde nemontovaly. Jednalo se o obyčejný důl na cín, byť na svou dobu velmi moderní. Pracovali zde lidé ze zajateckého tábora.
Následovaly kilometry, které by se daly nazvat výplňové. Prostě jdete rovně po cestě lesem a vidíte jen les. Na kole byste to profičeli za pár minut, já si to musím odšlapat. Aspoň že to lesáci občas nakypří svojí těžkou technikou a z nudné cesty je hned překážkový závod.
Je neděle podvečer a z hor mizí víkendoví návštěvníci. Máte pocit, že je teď máte jen pro sebe. Sami určitě znáte, že se vám v neděli většinou domů moc nechce. V hlavě už naskakuje práce a pondělí nebývá ten nejpopulárnější den týdne. Tahle verze prodlouženého víkendu ve směru do pondělí a úterý mě proto přijde nejlepší.
Pondělí
Je sice super že mám volné pondělí i úterý, ale předpověď celodenního deště a pád teplot pod 10 stupňů mě posílá předčasně domů. Nemám už zapotřebí si hrát někde na hrdinu. Na druhou stranu nechci jen hned ráno skočit do vlaku, zvlášť když v něm pak strávím skoro zbytek dne.
V dešti tak alespoň vyrážím na necelých osm kilometrů do Horní Blatné. To bude moc pěkný výchozí bod pro případné budoucí putování. Konečně mám taky příležitost otestovat nepromokavé ponožky.
Někde v lese nad Novými Hamry u kóty 1000 m nad mořem, Horní Blatná
V Horní Blatné na nádraží už postává pár stezkařů, které počasí také vyhnalo předčasně z hor.
Vytopený RegioShark přijíždí včas a nastává ten příjemný pocit, kdy lehce zmrzlí a navlhlí vlezete někam do tepla. Vlak k tomu přidává ještě bonus krásného výhledu. Především úsek mezi Horní Blatnou a Nejdkem je nádherný.
Z Karlových Varů pokračuju rychlíkem Krušnohor (s moderními vozy InterJet), který dostojí svému názvu a veze mě podél celého pohoří až do Ústí nad Labem, odkud se teprve stočí údolím Labe na Prahu. Celou dobu je vidět, jak se mraky drží nad Krušnýma horama a vytrvale tam prší.
I tak mám pořád smíšené pocity, zda jsem neměl ještě zůstat. Člověku se z těch hor nechce.
