Cílem bylo nejen potkat tetřeva, ale především naučit Jirku lyžovat. Hledali jsme tedy nějaký pěkný dětský svah s lyžařskou školou a modrými sjezdovkami okolo. A také mít i nějaké vhodné běžkařské možnosti pro Marka. Plus samozřejmě bydlet rovnou na svahu i na běžkařské trase, ať nemusíme nikam daleko chodit. Kdybych si měl už opravdu hodně vymýšlet, tak by se pro polední siestu hodilo i místo s dobrým kafem.
Světe div se, takové místo existuje. Našli jsme ho v Horní Malé Úpě na Pomezních boudách. V létě jsme tam přespávali u pana Trautenberka, tentokrát jsme zvolili chatu naproti - Hradečanku. Pod oknama nám začínal dětský svah i dvě modré sjezdovky, za chatou pak delší sjezdovka vedoucí na hlavní krkonošský hřeben. Pomocí lesních spojek se dalo přejet do areálu U Kostela s dalšími sjezdovkami. Běžkařské trasy samozřejmě začínaly hned u dveří a jedna vedla právě do centra obce ke kostelu, kam se v zimě dostanete jen na lyžích (nebo rolbou).
Přes silnici jsme měli super kavárnu s půjčovnou lyží i lyžařskou školou a zmíněný pivovar. Komu by to nestačilo, tak mohl vyrazit do kina (promítají třikrát týdně), na kluziště nebo do galerie. Celkem solidní občanská vybavenost na těch pár chalup.
Naším cílem ale nebyly kávičky nebo kreativní workshop v galerii, ale naučit Jirku lyžovat.
Plán se díky velmi příjemným instruktorům i "přesčasovém" blbnutí v dětském parku úspěšně podařilo splnit. V neděli odpoledne stál v podstatě poprvé na lyžích, v úterý už sjížděl velkou sjezdovku a ve středu na mě křičel, ať jedu rychlejc. Stihli jsme i jeden průzkum na běžkách po stopách tetřeva, aby si vyzkoušel také stabilitu na úzkých prkýnkách.
Marek s Bobanem měli program přesně opačný. Jezdili většinu času na běžkách a jen na jedno dopoledne nasadili sjezdovou výstroj a osvěžili si jízdu z kopce. Marek byl na sjezdovkách poprvé po čtyřech letech a Boban po více než dvaceti.
Já měl šanci provětrat běžky nebo sjezdovky jen když měl Jirka lekci a poté s ním jezdil na svahu. Alespoň jsem si poprvé vyzkoušel dětský skokánek nebo se projel na pásu.
Večer jsme ještě zašli spotřebovat zbytek energie na bobovací plochu, kde jsme končili vždy už za tmy. Pokud se to dobře rozjelo, tak kluci v šeru mizeli kamsi z dohledu, až jsem se bál, že dojedou do Dolní Úpy.
Vysokohorské soustředění, ve výšce těsně převyšující magickou tisícimetrovou hranici, jsme ukončili po čtyřech dnech, což jsme zhodnotili jako ideální délku pro naše účely. Volba menšího střediska přináší výhody, že nemáte pocit jako by jste byli někde ve městě (na rozdíl od Pece, Špindlu nebo Harrachova). Zároveň byla nabídka tras na běžky trochu omezená, pokud nemáte celý den na nějaké větší přejezdy.
Tetřeva jsme snad žádného nepřejeli nebo nenapíchli na hůlku, tak uvidíme zda se za ním někam vydáme i za rok. Ale minimálně na léto to vypadá na opakování přechodu Krkonoš, tentokrát povinně přes Tetřeví Boudy.
