První den
V pondělí 9.2. mě rodičové navlíkli do venkovního skafandru a že prý pojedeme na výlet. Výlety to já rád, ale venku chumelilo jak blázen, tak jsem z toho nebyl úplně nadšenej. Bylo taky poznat, že nepojedem jenom do Litovle na nákup, to by Máma nechystala věci už od včerejška a Táta neběhal hodinu do auta a zpátky s nějakýma taškama (a ještě u toho drze tvrdil, že to jsou všechno moje věci).
Cesta byla příjemná, to nemohu říci. Pořád jsme se hrozně loudali, Táta povídal něco o sněhu a sáňkách a vůbec to neutíkalo. Někde za Vsetínem mi došla trpělivost a zeptal jsme se, kdy tam už budem. Nevím, jestli mě rozuměli, tak jsem to párkrát zopakoval. Mamka mi místo odpovědi začala vykládat nějakou pohádku o Smolíčkovi a Táta začal zpívat. To mi fakt ještě chybělo. Naštěstí jsme se po tom sněhu konečně doploužili do míst, kde to už znám z loňska a oba dva zmlkli.
Na chatě jsme počkali až Táta vynosí všechny věci, pak jsme počkali až dorazí Adámek a jeho Táta až vynosí všechny věci a pak se jelo do obchodu na sáňkách na nákup. To bylo super, pěkně jsem si hověl na sáňkách, povzbuzoval Tátu, ať trochu jede a občas jsem ho kontrolně vystrašil, že budu vystupovat. To pak Táta dostal sprďáka, že má na mě dávat pozor, he he.
Podupat peřiny, to byla naše úloha. Foto strejda.
Večer jsme s Adámkem řádili na posteli, skákali do peřin, vrtali s Adámkovou vrtačkou a dělali neplechu. To bylo bomba.
Když se setmělo, tak vypadal výhled od chaty takhle.
Druhý den
V úterý jsem si trochu přivstal, abych si užil ten sníh. Na rodiče jsem musel trochu houknout, jinak by mě snad ani to mlíko nepřipravili. To jsou služby tohleto. A po mlíku zpátky do postýlky? No to snad nemysleli vážně.
V úterý bylo takhle. Máma musela mít taky sněžnice.
Nakonec se nějak probrali a vstali, ale stejně ještě dlouho trvalo, než se šlo ven. A že prý půjdem na sněžnice. Paráda, to jsem vždycky chtěl zkusit. Ale zase mysleli jen na sebe a mě strčili do batohu, tak jsem aspoň Tátu průběžně plácal po hlavě, aby byla nějaká zábava. Venku pořád něco padalo, Táta se bořil, pořád nadával co je to za blbej sníh, že prej je to mokrý a těžký a blbě se jde. Nakonec jsem to v batohu zalomil, stejně to bylo okolo všechno stejně bílý. Prý jsme jen obešli nějaké kolečko a k chatě přišli z druhé strany.
Já jsem ten na zádech.
Odpoledne jsem se chvilku vozil v sáňkách a pak jsme řádili venku s Adámkem. Strejda tam uplácal takovou hromadu, pak v ní vyráběl tunel a nutil nás, abychom tím s Adámkem lozili. Mamce a tetě se to nejdřív moc nelíbilo, ale strejda se fakt snažil, tak jsem tím prolezl. Tak tím prolezl i Adámek a pak jsme tam lozili dokola. On má strejda takový smutný povolání, učí prej děti, tak jsme mu chtěli udělat radost.
Strejda s Tátou mě nutěj zkoumat tunel.
A taky jsme jezdili z kopce na pekáči, to byl hukot. Strejda s tetou říkají pekáči bob, ale Bob je přece strejda z Hradce. Největší legrace byla, když se mnou Táta spadnul do sněhu, to se smáli úplně všichni.
Další den
Další den to bylo podobný jako ten dřívější, tak se nemá cenu rozepisovat. Rodičům se zase nechtělo vstávat. Takový hezký kopce okolo, všude sníh a oni by to chtěli prospat. Nakonec jsme dopoledne vyrazili k přehradě, kde jsme prý už byli loni. Trochu jsem si zase zdřímnul, tak nevím, jestli to byla pravda. Odpoledne se zase pekáčovalo a lozilo po sněhu. Strejda vyrobil ještě jeden tunel, ten byl už fakt strašně dlouhej, ale stejně jsem tím prolezl. A jezdili jsme na pekáči po cestě k chatě, tam se to po chvíli dobře vyjezdilo a jelo to vždycky hrozně rychle.
Blokujeme cyklostezku.
Rodičové pak ještě říkali, že prej večer asi přijedou dvě tety, ale to jsem asi zaspal, protože o tom nic nevím.
Ještě jeden den
Ve čtvrtek jsem nechal rodiče prospat do šesti, ať nejsou pořád tak po ránu nevrlí. Pak jsme konečně sedli do auta a jeli se projet. Cestou na nás zamávali takoví dva divní stopaři a Táta musel zastavit. Pak jim cosi ukazoval a musel ještě fouknout do nějaký krabičky. Nakonec asi s náma jet nechtěli, tak jsme jeli dál. Zaparkovali jsme v kempu, kde jsem byl prý loni v létě - Táta se strejdou Bobem odtamtud tehdy utíkali pryč do lesa. Dneska mě tam dali do sáněk a Táta vyndal dvě divný prkna, našrouboval si je na nohy, lítal s nima po louce a odrážel se u toho dvěma divnejma smetákama. Pak někam odletěl pryč a když přilétl, tak jsme jeli zpátky na chatu. Ty dva stopaře někdo kousek svezl, seděli už jinde.
V poledne pak začalo svítit slunce, to bylo za ten výlet poprvé. Teta říkala, že to je proto, že musejí jet už dneska domů. Je pravda, že jak odjeli, tak zase svítit přestalo. Mezi tím teda ještě strejda běhal do auta s věcma, nevím proč se pořád vozí tolik věcí.
Rodičové nesou plínky do popelnice, ale na fotku se je snažej schovat.
Odpoledne jsme šli nakoupit, pak jsem se prošel pěšky a postrašil u toho místní pejsky. A pak jsme zase řádili venku. Jezdili jsme na sáňkách a jezdilo to hrozně rychle. Pak jsme byli chvíli v chatě a hráli fotbálek. A jak byla tma, tak jsme ještě šli ven a jel jsem s Tátou potmě na sáňkách, Tátovi u toho svítilo čelo, tak jsme viděli. A fotili jsme se i s Mámou jak lezu tunelem.
Noční fotka, moje cesta tunelem vyšla vždy tak akorát na samospoušť.
Večer jsem zase skákal do peřin na posteli, ale už tam nebyl Adámek, tak mě to tak nebavilo. A Táta se mě ani nezeptal a šel jezdit na sáňkách po tmě beze mě.
A ještě jeden, ale už poslední den
Poslední den už svítilo slunce od rána, tak jsem byl spokojenej a zdřímnul si až do šesti. To teda ještě nic nesvítilo, ale mě bylo jasný že bude. Pak byla taková nudná dlouhá fáze, kdy mě hlídal Táta a Máma dávala věci do tašek a pak hlídala Máma a Táta nosil ty tašky pryč. A když se jim to už povedlo odnosit, tak se mi už chtělo spát. Ale autem jsme nakonec dojeli jen do sousední dědiny a už mě zas vytáhli ven a cpali do batohu. Tak já nevím tohleto, to nemělo žádnej řád.
Nakonec jsem to zalomil v batohu Tátovi na zádech. Rodičové si jinak přimontovali sněžnice a někde v nich chodili. Když jsem se probral, tak jsme byli zas u auta, ale Táta s Mámou byli takoví spokojený. Potkali něco jako panorámata a vylezli na nějakého Oslíka Osloveček, kde prý Táta se strejdou Bobem loni běželi.
Táta dělá blbosti, zatímco já spím. To vzadu je prej Soláň.
Ještě než jsme odjeli, tak jsme koupili velký místní placatý buchty, jednu poslední ořechovou dokonce těsně před nosem jedný paní. Pak jsme kousek jeli a šli na oběd, kde nám cizí paní uvařila polívku se zelím a pak takový malý knedlíčky s bryndzou a uzeným panem růžovým. A pak už jsme jeli domů a bylo to dobrý. Za rok prej bere sebou Adámek ségru, tak budem řádit už ve třech.