Ovečky při páteční projížďce
Letošní kilometrový nájezd na bajku jsem v pátek rozšířil o další záznam a i tentokrát mi dělal společnost Mára, takže bych mu měl už asi taky zřídit účet na Endomondu. Zatím to vypadá, že bez vozíku na kolo asi ještě chvíli nevyrazím. Vyjížďka to byla každopádně příjemná, po místní cyklostezce jsme nejdřív jeli sice proti větru ale mírně z kopce (takže to jelo) a zpátky sice mírně do kopce, ale po větru (takže to taky jelo). Překvapil jsem sám sebe, když jsem vyjel závěrečný terénní zalamovák k chatě i s vozíkem, ale do zpěvu mi u toho zrovna nebylo.
Navečer dorazil Adámek (vzal sebou i rodiče) a Rosťa s Bárou a první pes do party. Divokou pařbu jsme ukončili až ve čtvrt na jedenáct a po dvou pivech (jedenáctky!) jsme šli chrnět.
Sobota
Po noci z pátku na sobotu, kterou bych hodnotil jako jednu z těch horších (co se týká Márovy aktivity) jsme byli vykázáni Jančou ven, ať se minimálně hodinu a půl nevracíme. Vyrazili jsme tedy běhat, tentokrát na druhou stranu údolí do Velkých Karlovic. Bohužel se nějak přes noc změnily větry a běželo se nejdřív do kopce v protivětru. Mára sportování tradičně prochrněl a probudil se až po výběhu k chatě. Ráno dorazil ještě Petryk se Zuzkou a dalším pejskem (pejsci versus mimísci: 2:2) a plynule pokračovali na výlet na Čarták.
Odpoledne jsme s Jančou zašli na oběd (poslední dobou býváme trochu v časovém skluzu) na místní náměstí, kde se opalovalo na rožni prasátko a točilo zelené pivo (asi něco zkaženého). Večer jsme ještě s Petrykem vyrazili na kolo - Petryk provětral Kubova nového bajka, já jsem provětral opět vozík.
Mára a Fanta se stali nerozlučnými kamarády. Foto Rosťa.
Vzhledem k chvilkové absenci Janči jsem pak večer Máru nakrmil, přebalil i uspal. To píšu hlavně proto, že to byl nejnáročnější úkol dne a že očekávám dole v komentářích oslavné ódy na to, jaký jsem výborný otec.
Večer se jinak díky Petrykovi realizovala pizza, realizovala se psí láska v přímém přenosu (ve vší počestnosti) a realizovalo se i nějaké víno. Příjemný večer.
Neděle
Noc na neděli byla o poznání více pozitivní, finální budíček v pět (a dvoje kratší uspávání během noci) beru jako příjemný průměr. Jako bonus jsme dali ještě šlofíka od půl sedmé do půl osmé, takže jsme byli skoro přespaní a měli tak dost energie na náročnější výlet. Naplánoval jsem trasu na kolech z Karolinky údolím na hřeben na Soláň a odtud po silnici dolů do Karlovic a zpět do Karolinky. Plán zněl jasně, takže nezbylo nic jiného, než ho splnit.
Cestou vzhůru.
Už na výjezdu v Karolince jsem v dáli před sebou zahlédl charakteristický tvar přívěsu za kolem a mohlo dojít k souboji vozíků. Konkurenčního tatínka jsme dostihli na kraji lesa a neporovnatelnou rychlostí jsme ho předjeli (zastavil). Následovalo plynulé několikakilometrové stoupání, kde jsem několikrát využil všechny převody, ale vozík jsem nakonec nahoru dopravil bez ztráty bodu. Janča byla ráda, že mi konečně po letech může do kopce trochu ujet, takže byli spokojení všichni. Na Soláni jsme dali na doporučení Zuzky česnečku, ve sjezdu do Karlovic jsme trochu nažhavili kotoučovky a za chvíli jsme byli zpátky na chatě.
Zbytek výpravy byl tou dobou na krásné hřebenovce z Kasáren na Portáš, kde se k nim krátce připojil i Adámek s rodiči. Ráno se vlastně ještě navýšil počet osob, protože dorazil Pepa s Markétou (počet psi versus děti nezměněn). Spoustu pěkných fotek najdete u Rosti.
V podvečer jsem si ještě vyrazil pročistit hlavu běháním v pořádných kopcích - čistka to byla důkladná nejen fyzicky (převýšení 270m na úvodních 3km), ale i díky bouřce, durch deštíku a masážním krupkám. Podobně pročištěni dorazili výletníci z Portáše a Kuba z kola.
Svatý Mára s tetou Bárou a strécem Petrykem. Foto Rosťa.
Večer dorazila i pročištěná Libuška s Bárou (pejsci početně vyhráli) z přechodu Bílých Karpat a byli jsme tak komplet. Opeklo se maso (opět díky Petrkovi), koštla se hruškovice, stáhly zbytky pivka a šlo se spát až někdy v jedenáct (!).
Pondělí Velikonoční
Na koledu jsme vyrazili s Márou už ve čtvrt na sedm, odchytli jsme dvě tety, ale překvapivě se k nám nikdo z chlapců nepřidal. Kam ten svět spěje. Po dalším hodinovém šlofíku už se probralo víc lidí, tak jsme probrali zbytek děvčat a mohla začít nejoblíbenější fáze každého výletu - balení věcí a jejich odnos do auta. Dřív mě to ani nijak nepřišlo, ten jeden batůžek byl vždycky sbalený celkem rychle. Poslední dobou toho nějak přibylo, auto se postupně zmenšuje, si tak říkám, aby nám vůbec stačil ten barák.
Dopoledne jsme se vzájemně rozloučili a naše úderná rodinná jednotka přejela už spakovaná na Kohútku. Zde mi byl připevněn na břicho Mára (abychom maximalizovali naše vzájemné pouto) a vyrazili směrem na Portáš. Zavzpomínali jsme se slzou v oku na náš předloňský výlet po hřebeni, chvilku jsme marně hledali pana Lišáka a pak jsme zašli na oběd do hotelu Portáš.
Mára překvapivě nespal, ale opět čučel po všem možným.
Máru jsme vyprostili z šátku, úspěšně nabaštili sebe (jehněčí na víně, krkovička se zelím) i Máru (Nutrilon), Máru nasoukali zpátky do šátku (ten se rozloučil s ostatními návštěvníky restaurace kratším řevem při oblíkání) a zase se po mastňácku vrátili k autu. Příjemná procházka.
Fotky