Nedělní kuňkání
Minulý víkend jsem se při návštěvě svého rodiště zúčastnil mého prvního letošního závodu, kterým se stal neoblíbený Kuňka kros na Kunětické hoře. Důležité je asi říci, že si nevzpomínám na jediný kros, který bych někdy označil jako oblíbený, protože na každém krosu jen tupě běžíte, je vám blbě a neodpočinete si mapováním, hledání kontroly nebo houbařením. Na Kuňka kros zas tak špatné vzpomínky nemám, problém bude ale v stáří těchto vzpomínek, takže asi nebudou moc věrohodné. Naposledy jsem tam běžel v roce 2001, kdy se mi podařilo získat druhé místo po prohraném souboji o prvenství s Udrem. Umřel jsem tam dvě kola před cílem, ale na stříbro to stačilo.
Na startu pod Kuňkou - foto Starouš.
Letos jsem tam taky umřel, ale bohužel už v druhém kole z devíti. Trochu netakticky jsem přepálil úvod, kdy jsem sledoval domnělé soupeře. Bohužel většina těchto soupeřů skončila po šestém kole, přestože byli nahlášeni taktéž v elitě což trochu nabouralo moje plány i moje ego. Závod jsem pak už nějak doklusal a už na trati jsem měl dost času se zamyslet nad zvýšením efektivity tréninků:
- bude to chtít kopce
- bude to chtít rychlost
- bude to chtít vydržet současnou frekvenci běhání
Úterní slunce
Neznám lepší pocit, než vstát ve všední den, nasednout do vlaku plného pracujících či školáků a vyrazit na hory. Bohužel mě takové štěstí nepotkává každý den, ale toto úterý mi to letos poprvé vyšlo. Rosničky slibovaly naprosto jasnou oblohu, sněhové zpravodajství dostatek sněhu a České dráhy komfortní přepravu. Jediné dilema - skate nebo klasika jsem vyřešil prakticky dle druhu přepravy - se skatovkama se líp leze do vlaku, nemusím tahat vosky a nebudu mít bundu a rukavice zapatlaný od vosku. Na skatu také člověk vypadá jako větší machr, na skate mám novější boty i hůlky s těma řemínkama na sucháč, takže profík už od pohledu. Nevýhodu to mohlo mít jen jednu - na bruslení bude upravená jen magistrála Petříkov - Paprsek a zbytek budou stopy.
Úterní ráno nad Ramzovou, na pozadí Šerák a Obří skály.
Na Ramzové vypadlo z vlaku poměrně dost běžkařů, vzhledem k brzké ranní hodině odjezdu spíše těch starších (tedy asi jako já), ale novou spojovačku k magistrále za Petříkov jsem se vydal vyzkoušet jen já. Úvod do kopce a tradiční počáteční bolesti holení trochu nahlodaly moje skejtové sebevědomí, ale po vystoupání nad vleky nad Ramzovou se to trochu narovnalo a po sice užší, ale čerstvě urolbované cestě jsem se dostal bez problémů na magistrálu směr Paprsek. Magistrála pak nabídla už vyježděnou širokou cestu, kde jsem chytil rytmus a vystoupal k Císařské boudě. Konečně se objevily nějaké ty panorámata, nikde nikdo, takže kochačka, kousek popojet, zase kochačka a pořád nikde nikdo.
U Císařské boudy.
Až na Palaš jsem dojel osamocen, dal jsem krátkou sváču a přemýšlel co s načatým dnem. Nakonec jsem vyrazil na Pralinku a udělal jsem dobře. V první polovině byl prostor pro bruslení opět užší, ale vzhledem k absenci lyžařských protivníků a mírně klesajícímu sklonu se jelo perfektně. Pod Polskou horou jsem konečně potkal nějakou skupinku, ale pokračovali asi na Velký Šengen, zatímco já jsem si to vystoupal na hranici a podél patníků se vracel zpět na Palaš. Přestože jsem naposledy parafinoval svoje lyže někdy před Silvestrem, tak to celkem jelo, i když na sluníčku už to začínalo pomalu měknout. Na Palaši jsem zhodnotil čas a počet pracovních úkolů a stejnou cestou jsem vyrazil zpět na Ramzovou. Před Císařskou budou jsme začal potkávat celkem dost lidí, asi z následujícího vlaku. Opět jsem využil spojku nad Petříkovem, takže nebyla nutná turistika přes vesnici s lyžemi v rukou. Kolem jedenácté jsem se už slunil na Ramzové a o pár hodin později a pár kilometrů jižněji už jsem zase bušil do klávesnice. Poměr čas cesty versus doba na lyžích nebyl úplně efektivní, ale stálo to za to.