Cesta začala pracovním vlakem v sedm do Olomouce, poté expres nach Vsetín a busík do Valašské Senice na konečnou. Odtud už po svých údolím Senice do sedla pod Makytou. Poslední kilometr ze sedla na obávaný vrchol byl nějak dlouhý, ale kolem poledne byla Makyta úspěšně pokořena a poobědvána. Následoval sestup po hřebínku a doslova sešup do Papajského sedla. Sem tam byly cestou vidět stopy i od běžkařů, ale cesta na Makytu a dolů naštěstí není svým profilem moc oblíbená pro víkendové sklouznutí.
Papájské sedlo, tam jsme nepapali.
Ze sedla většinou cesta pokračuje vzhůru, což se i dnes potvrdilo a opět následoval trochu delší kilometr na vrchol s krkolomným názvem Krkostěna. Odtud jsme už šli v protisměru naší srpnové cesty směrem na Huslenky. Kousek za Krkostěnou nás předjela skupinka podezřelých běžkařů, ve kterých jsme identifikovali Martinku. Došli jsme je opět kousek před sedlem pod Čerňanskou Kyčerou, odkud se vydali zdolávat západnější hřebínek do Huslenek (který jsme šli v srpnu vzhůru) a my jsme se tentokrát drželi svědomitě modré značky až dolů. Na nádraží v Huslenkách jsme díky ideálnímu timingu došli pár minut před příjezdem vlaku a opět jsme se tam potkali s Martinkou, Petrem a dalšími.
Nejpozitivnější moment dnešního výletu nastal ve Vsetíně, kde jsme s Jančou místo přesunu s několika přestupy raději počkali necelou hodinu na expres do Olomouce a tuto necelou hodinu strávili doplňováním vitamínů a jiné energie v restauračním zařízení u nádraží (nekuřácké a s meníčkem i o víkendu - zázrak).