Černí pasažéři
V sobotu ráno jsme to se vstáváním nepřáháněli jak za mladých let a vyrazili z Červenky v poklidu až po osmé. V Olomouci jsme přesedli na rychlejší typ vlakové soupravy, která nás měla dovézt až do Žiliny. Cestou nastal první, ale naštěstí také poslední kritický moment dne, kdy nám průvodčí sdělila, že naše Včasné jízdenky Evropa (platné pouze v konkrétním vlaku a v konkrétní den), kupované přes drážní eshop, jsem zakoupil na den následující. Paní průvodčí nás nicméně nechala jet dále (za což ještě jednou děkujem), jen nás upozornila, že slovenská průvodčí, bude asi přísnější. Za Čadcou tedy nastala chvilka napětí, ale Čučoriedka naštěstí lupeny jen zběžně prohlédla a pokračovala v obchůzce. Přesun autobusem z Žiliny do Terchové byl už naštěstí téměř bez problémů, jen nám zamyšlený řidič zapomněl zastavit (byli jsme v závěru v autobuse už sami), čehož jsme si naštěstí všimli poměrně rychle.
Ubytování jsme měli zamluvené ve Štefanové, takže na úvod byl trochu oříšek vymyslet trasu na sobotu tak, abychom to stihli přibližně za světla a zároveň se nejeli rovnou ubytovat. Nakonec jsme to vyřešili cestou přes Jánošíkovy Diery, které jsou dostatečně fotogenické a umožňovaly podle času výlet libovolně protáhnout.
Dolné Diery - Janča obdivuje ledopád.
Sněhu bylo v Dírách celkem dost, ale trasa byla dobře prošláplá, takže nebylo nutné nasazovat ani návleky nebo snad sněžnice. Na pár ledovatých úsecích se hodily hůlky, ale jinak to dalo bez problému. Na Podžiaru jsme u zavřeného bufetu dali oběd a vzhledem k dostatku času i slunečnému počasí jsme nakonec pokračovali i do Horních Dier. Tam bylo žebříků i řetezů o trochu víc, na druhou stranu přibylo i fotogenických úseků.
Horné Diery - ta spodní lávka byla dobře jezdivá.
Po Pálenicou jsme už trochu za šera přestoupili na návratovou zelenou značku a přes sedlo Vrchpodžiar jsme sestoupili do Štefanové, kde hned první dům byl náš penzion. Dobrá večeře, nějaké ty pivečka, domácí pálenka a šlo se spát.
Nedělní výhledy (od tyče k tyči)
Druhý den byla v plánu poměrně dlouhá túra okolo Vrátné doliny, kdy mělo dojít na ty panorámata a modrou oblohu. Modrou oblohu jsme zahlédli asi pět vteřin ráno před snídaní a to bylo pro ten den vše. Okolní kopce byly všechny utopené v mlíku, takže bylo vcelku jasné, jak to bude nahoře vypadat. Jedinci slabší povahy by se rozbrečeli, vzdali to, spálili sněžnice, rozštípali hůlky, postříleli zlaté bažanty a jejich tatínek by pak Slovensku vyhlásil válku, ale my ne. My jsme to vzali nahoru a to hezky tou nejstrmější cestou, ať je na co vzpomínat. První půlka na Grúň byla možná jen tak na zahřátí (2km a 360m převýšení), ale druhá část (1,3km a 490m převýšení) už spolehlivě oddělí zrno od plev. Naštěstí jsme si díky několika skialpinistům nepřipadali ve stoupání nahoru jako jediní blázni co si musí mermomoci vyšlápnout sjezdovku. Co se týká cesty nahoru, tak tam měly sněžnice oproti skialpům poměrně dost výrazně navrch (nahoře se samozřejmě situace okamžitě otočila).
Chystám piknik na Poludňovém Grúni.
Na Poludňovém Grúni byla viditelnost dle očekávání. Vidět bylo s bídou k nejbližší tyči, někdy ani to ne. Púvodní plán pro azurové počasí (přes Stěny, Chléb a Snilovské sedlo na Kraviarske a Baraniarky) tedy vzal rychle za své a bez nějakého delšího otálení jsme pokračovali po hřebeni na Stoh. Vzhledem k tomu, jaký to byl místy fičák mi bylo jasné, jak to asi vypadá na Stěnách, kde to fičelo pokaždý dost pekelně. V sedle pod Stohem skončil vyfoukaný hřebínek a začala hančovina v hlubokém sněhu, kde jsme se místy propadali až po kolena. Cestu nám sice naznačil jeden předsněžník, ale i tak jsme tam padli do pár borůvkových pastí. Cesta na Stoh byla dle očekávání dost nekonečná, skoro každá tyč s bakulí námrazy na svém konci vypadala jako rozcestník. Na Stohu jsme došli našeho předchůdce, který nám hezky značkoval cestu až nahoru, takže nebylo nutné zas tak pečlivě sledovat tyče.
Mapa nedělní trasy
Na vrcholu jsme díky větru opět nijak dlouho nešpekulovali a valili rovnou dolů. Cesta do sedla Medziholie byla dobře rozrytá od skialpinistů a dokonce tam bylo pár hlubokých stop od nějakých dobrodruhů bez lyží i bez sněžnic. Jak to tak hezky dolů odsejpalo, tak jsme se trochu nechali unést skialpinistickými stopami a neřešili tyčové značení. Naštěstí se opět projevila "hlava mapa" a kousek nad sedlem jsme se opět vrátili na značku. Z Medziholie jsme to vzhledem k času vzali rovnou do Štefanové a cestou dolů jsme už špekulovali, kudy to vezmem zítra na autobus/vlak domů (původní plán přes Osnici jsme poměrně rychle zavrhli).
Sedlo Medziholie mezi Stohem, Rozsutcem a Osnicou.
Oblevička
Pondělní ráno tento rébus vyřešilo za nás. Kapající proudy vody za střechy naznačily, že přišla oblevička a s ní i dešťové přeháňky. Variantu Nové Diery pak vyškrtla chybějící autobusové doprava z Bialeho Potoka, takže jsme se ráno jen prošli na křižovatku Staré Doliny s Novou, odkud jsme už jeli autobusem do Žiliny. Po podzimním přechodu v roce 2005 (to to letí) a zimním v roce 2007 (stále to letí) jsme alespoň zabarvili doposud bílá místa Malé Fatry - prošli jsme kompletní Diery, zdolali Stoh a vystoupali nahoru přes Grúň. Snad nám příště vyjdou ty Baraniarky.
