Během dvou týdnů jsme autem přejeli Hokkaidó od západu k východu. Zastavili jsme se na čtyřech různých místech vždy na 3 - 4 dny. Poslední dva dny jsme strávili v Tokiu, abychom si užili i nějaké ty chrámy a parky. Nebudu vás zatěžovat podrobným popisem jednotlivých dnů. Po dovolené se vás stejně každý ptá, jaké to bylo a co se vám líbilo. Tak jsem se i já zeptal všech účastníků výpravy.
Jirka: Vlaky
Po předchozích článcích věnovaných aktuální zálibě nejmladšího účastníka zájezdu asi nešlo čekat jinou odpověď. Tak to vezmeme trochu podrobněji.
Hned první vlak je ten z letiště. My jsme opět vsadili na Narita Express řady E259. Jeho kabina vypadá velmi futuristicky, ale jeho maximální rychlost je jen 130 km/h. Druhý vlak, který nás vezl z Tokia na Hokkaidó byl shinkansen Hayabusa, typ E5 s maximálkou 320 km/h. Dojmy z jízdy jsou asi stejné jako když RegioPanter jede 160 mezi Olomoucí a Červenkou, jen v tom shinkansenu jedete dvojnásobek.
Shinkansen E5 už jezdí téměř dvacet let. Aktuálně se testuje jeho nástupce Alpha-X s cestovní rychlostí 360 km/h a maximálkou 400. A s dvojnásobně dlouhým šňupákem.
Vyzkoušeli jsme pak i nějaké lokální linky, jmenovitě spěšňák do Hakodate (diesel-elektrická jednotka H100), osobák mezi Noboribetsu a Shiraoi (elektrická jednotka řady 733) nebo městské linky v Tokiu (elektrické jednotky E235). Pro návrat na letiště Narita, odkud jsme zase letěli domů, jsme tentokrát zkusili Skyliner Express. Ten je se svojí maximálkou 160 km/h nejrychlejším japonským vlakem po shinkansenech. Tak si važte těch RegioPanterů doma.
Speciální místo pak zaslouží Tokyo Monorail, který nás po jedné koleji zavezl z letiště Haneda do centra Tokia (po našem příletu z Hokkaido). Je to hodně vyhlídková jízda, kdy se zhruba v úrovni pátého patra proplétáte mezi mrakodrapy a pod sebou vidíte spoustu vodních kanálů.
Co je velmi příjemné na cestování rychlými vlaky v Japonsku - vždy mají extrémně velký prostor mezi sedačkami. V podstatě se před vás vejde velký batoh nebo kufr a stále máte komfortní prostor na nohy.
E259 na lince Narita Express; Hakodate Liner (H100) spojující Shin-Hakodate-Hokuto s centrem Hakodate; Narita Skyliner vypadá hustě, ale jezdí maximálně 160.
Drobná perlička: při jedné jízdě vlakem pan strojvedoucí upozornil cestující japonsky i anglicky, že vlak bude přejíždět na jinou kolej, ať se ti co stojí raději drží.
Při nákupu jízdenek pro meziměstské vlaky pak zapomeňte na mobilní appky. Byť se na některé linky dá jízdenka koupit dopředu online, tak v určité fázi stejně musíte vyzvednout papírovou jízdenku. Paradoxně jednodušší je jezdit hromadnou dopravou (příměstské vlaky u velkých měst, autobusy, ...), tam vám stačí mít nabitou IC kartu.
Marek: Jídlo
Před cestou bych to asi nečekal, ale po návratu mě už tato odpověď zas tak nepřekvapila. Zatímco hledání jídla pro Jirku nám vždy zabralo nějaký čas, tak pan Marek byl celou dobu velmi spokojený. A úplně nejvíc, když jsme zašli do nějaké restaurace. A já s ním musím rozhodně souhlasit. Například tradiční jídlo Butadon, mísa tenkých plátků vepřového ve sladkokyselé omáčce podávané na horké rýži, bylo fakt výtečné.
Restaurace Poppotei ve městě Teshikaga. Hned vedle je nádraží (pojmenované pro změnu Mashu), jehož součástí je veřejný onsen pro koupel nohou.
Do restaurace jsme zavítali jen párkrát a to z jednoduchého důvodu. Všude jsou totiž večerky konbini prodávající balená jídla. Od malých svačinek typu onigiri po klasická jídla s rýží či nudlemi. Vše za pár korun a s možností ohřevu v mikrovlnce přímo na místě. Nebylo potřeba tedy dopředu nikdy nic plánovat, jakmile byl hlad, tak jsme zašli do nejbližší večerky (často otevřené 24/7) a koupili nějaké jídlo. Jediné negativum je pomyšlení na tu horu plastového odpadu, kterou jsme během naší návštěvy vyprodukovali. Pokud se chcete dozvědět víc (nejen o jídle), tak mrkněte k Danovi Šáchovi na blog Yatta.
Jako chodící peněženka zájezdu pak musím zmínit, že jídlo na Hokkaidó vás nezruinuje. Návštěva restaurace je rozhodně levnější než u nás. Zmíněné vepřové s rýží stálo v pěkné restauraci u nádraží v přepočtu asi 160 Kč. Výhodou je také automaticky podávaná voda k jídlu zdarma. Buď máte na stole konvici vody či zeleného čaje nebo si můžete zajít k baru si dolít. Mimochodem za těch šest let od minulé návštěvy, se díky výhodnějšímu kurzu koruny vůči jenu vše zlevnilo zhruba o čtvrtinu.
Stánková ulička v Tokiu u parku Ueno; Nabídka jídla v supermarketu. 500 jenů je asi 70 Kč.
Janča: Onseny
Sopečná činnost přináší Japonsku kromě všelijakých pohrom i pozitivní věci. Například geotermální energii ve formě horkých pramenů.
Japonské termální lázně, alias onseny, naleznete v podstatě všude. Kromě veřejných v každé vesnici je nabízí většina hotelů. Je to podobné jako sauna ve Finsku. Žádné hogo-fogo wellness zařízení, ale jednoduché lázně pro všechny. Mimochodem i ta sauna tam často byla jako doplněk.
Jak to v onsenu vypadá a funguje hezky představuje tohle video:
Minule jsme se do onsenu neodhodlali a zpětně nás to mrzelo, tak jsme to nyní napravili. Hned druhý den v Hakodate jsme si pustili video výše, převlékli do yukaty (oblečení, ve kterém můžete chodit po hotelu) a vyrazili. Respektive každý sám, neboť onseny jsou striktně oddělené na mužskou a dámskou část. Zážitek to byl velmi pozitivní, takže jsme se poté nahřívali téměř každý večer a občas i ráno.
Onsen v penzionu ve Furanu (pánská část): nejprve sundáte papuče před vstupem, pak se svléknete (kdo chce, může na váhu, maximálka 100 kg) a nakonec do samotného onsenu. Nejednalo se tentokrát o přírodní, ale thoron onsen, kde se do vody uměle přidával izotop radonu (thoron). Pomáhá to na kožní nemoci, revma nebo bolesti kloubů.
V penzionu ve Furanu jsme měli vstup kousek od pokoje a byli tam vždy sami. U chaty v národním parku Akan jsme měli vlastní venkovní onsen, kam jsme mohli všichni společně. Měl druhý bazének s méně horkou vodou, tak s námi šli i kluci, na které byla voda v klasickém onsenu moc horká. Vyzkoušeli jsme také venkovní onsen určený pro koupel nohou.
Onsenovou sezónu jsme stylově zakončili v hotelovém onsenu s nanuky zdarma a výhledem ze 14. patra na centrum Tokia.
Velmi časté jsou venkovní, volně přístupné, onseny, kde relaxují vaše nohy. Tenhle byl u jezera Toya a díky poloze vedle nějakého lepšího hotelu je trochu víc luxusní. Většinou jsou tyto venkovní onseny hodně jednoduché.
Co se líbilo mě?
Přemýšlím nad tím už několik dní a nemám jednoznačnou odpověď. Cestování s rodinou, a ještě takto daleko, je pro mě pokaždé docela velký balík stresu, který může přebít zážitky. Vždycky si poslední dny a hodiny před odjezdem říkám, zda mi to za to stojí.
Abychom byli včas na letišti. Aby kluci v pohodě zvládli let letadlem. Abychom vyzvedli lístky na shinkansen. Abychom přestoupili na správný vlak. Aby ubytko bylo v pohodě. Abychom včas našli obchod nebo restauraci. Abych vyzvedl v půjčovně auto. Abych zavezl všechny kam mám. Ideálně po levé straně silnice. Po mizerném spánku způsobeném časovým posunem. Aby bylo kam jet na výlet. Aby ten výlet stál za to. Aby byli všichni zdraví a pokud ne, tak abych rychle našel nemocnici. Aby nás nesežral medvěd. Aby ... A mohl bych pokračovat. Však to znáte sami.
Ale naštěstí pokaždé převáží okamžiky, kdy jsem vděčný že tam můžu být. Co mě baví úplně nejvíc, a je jedno zda na severu Japonska nebo jihu Německa, je pozorovat jak všechno funguje. Jak tam lidé žijí, co dělají, jak bydlí, jak se chovají. V čem jsou jiní a v čem zase úplně stejní. Jak vypadá odjezdová cedule na vlak nebo jak se kontrolují jízdenky. Co mají za zboží v obchodech. Taková klasická zvědavost. Úplně ideální na to jsou právě vlaky nebo autobusy, kdy se nemusíte soustředit na řízení a jen očumujete domorodce z okna. Co jsem vyčumendoval tentokrát?
- Mraky lidí ve více než důchodovém věku v práci. Často ve velmi "zbytečné" práci dle našich měřítek (jeden opravář a okolo tři důchodci s praporky a píšťalkami). Na druhou stranu jsou mezi lidmi, nesedí doma, udržují se v kondici. Což může být větší benefit než přezaměstnanost.
- Pokud jsme v Japonsku potkali někoho s nadváhou, tak to byl vždy turista ze "západu". Skoro se až člověk za to styděl.
- V každé večerce měli parádní výběr všech možných pivních stylů od místních pivovarů. Nevzpomínám si, že bych tam zahlédl jediné zahraniční pivo. Pšeničáky, ejlíky i lokální "organic czech pilsner lager".
- Od beer je to kousek k bear. Při výletech v přírodě je dobré pamatovat, že se téměř vždy budete pohybovat v medvědím teritoriu. Medvědů hnědých je na Hokkaido opravdu hodně, pro porovnání asi trojnásobek oproti Slovensku (pokud to srovnáme vůči stejné rozloze). Většina turistů tak vyráží do přírody se zvonečkem nebo rolničkou. Lidem co tráví v přírodě více času se doporučuje brát i medvědí sprej. My jsme měli klasickou piškotkliku. Během prvního výletu v horách v mlze jsme kousek za medvědí cedulí našli starou rolničku (asi jediné co zbylo po předchozím turistovi). A na druhém výletu jsme pak měli štěstí i na krásný zvoneček.
Cedule upozorňující na medvídky; mapa jejich přítomnosti (červené jsou letošní); medvědi chodí na skluzavku.
- Točenou zmrzku miluju a tady byla doslova na každém rohu. Smetanová, nejčastěji doplněna v kombinaci s famózní melounovou příchutí (což je další vývozní artikl).
- Během dvou týdnů jsme navštívili mnoho míst spojených se sopečnou činností. Jedním byla jedna z nejaktivnějších sopek, Mount Usuzan. Jak to vypadá, když si zlehka ubouchla v roce 2000, je pak vidět pod kopcem. Roztrhaná a zatopená silnice, zničená továrna na cukrovinky a na závěr školka, která vypadá jak zasažená dělostřeleckou palbou (naštěstí vše bez jakýchkoliv obětí). Nejvíc fascinující mi přišlo, co všechno si dokáže příroda za 25 let vzít zpátky.
Vlevo školka zasažená vystřelenými balvany, vpravo pak původní hlavní silnice spojující jezero Toya a pobřeží.
- Navštívili jsme dvě nečekaná muzea a obě se nám moc líbila. V Kawayu Onsenu jsme se dozvěděli více o jednom z nejslavnějších zápasníků sumo, nesmrtelném yokozunovi Taihō Kōki. V Tokiu nám pak AI doporučila Asakura Museum of Sculpture věnované slavnému japonskému sochaři Fumio Asakurovi.
- Rýže s kari omáčkou na snídani! Zní to dost pekelně, ale fakt jsem se na to každé ráno těšil. Měli to v podstatě všude a fakt se tím dobře nasytíte na půl dne.
- Na závěr musím zmínit i naprosto unikátní věc. Takovou perlu nakonec. Nebudete tomu asi věřit, ale v Hakodate se nachází první betonový elektrický sloup v Japonsku. Stále funguje a plní svoji důležitou funkci, což jsme v obležení dalších turistů na vlastní oči zkontrolovali.
To je on, nejstarší betonový sloup v obležení turistů.
Fotodokumentace
Mount Yotei (1898 m) se před námi pořád schovával v mracích, ale i tak je to pěkný kus kopce. Vypadá téměř jako hora Fuji. Pokud je vidět.
Jezero Toya a náš oblíbený poloostrůvek, kam si kluci chodili každý večer stavět vodní díla.
Pekelné údolí v Noboribetsu. Hezky to tam smrdí a bublá.
Květinová pole ve Furanu jsou čistě turistickou atrakcí. Atmosféru dotváří pohoří Daisetsuzan.
Po přeplněných květinových polích si můžete odpočinout v národní parku Akan-Mashū. Tady moc lidí nepotkáte. Na fotce je vzadu vlevo hora O-Akan a vpravo se lehce čoudí ze sopky Mt. Meakan.
Účastníci zájezdu u jezera Mashū.
Tohle už je zpátky v Tokiu: velmi populární chrám Sensō-ji. Byla to docela velká změna, když jsme dopoledne strávili ještě u naší chaty u lesa (kde nám doslova chodila dávat liška dobrou noc) a odpoledne už byli v přeplněném Tokiu.
Závěrečná
Letos to bylo opravdu hodně odlišné od toho, co jsme viděli před šesti lety. Minimum barevných chrámů, vymazlených zahrad nebo stánků se zajímavým jídlem na každém rohu. Naopak jsme se pohybovali ve volné krajině, nahřívali se v onsenech a viděli Japonsko bez velkých pozlátek. Japonsko se zarostlými chodníky, nepříliš kvalitním povrchem silnic nebo s opuštěnými domy.
Kluci říkali, že za šest let jedeme znova. Vyzkoušeli jsme si v Japonsku jaro i léto, na řadě tedy bude podzim.
