Tímto zvláštním úvodem jsem chtěl vysvětlit, proč jsme vyrazili na tři týdny do Japonska. Protože jsem chtěl vypnout od práce na více než klasické dva týdny. A protože jeden z mých snů byl jet shinkansenem. Nic víc za tím nebylo.
Vrchol květu sakur byl pár dní před naším příjezdem, takže to na mnoho místech bylo ještě fotogenické.
Prvních devět dní jsme strávili v Kjótu, bývalém hlavním městě říše vycházejícího slunce. Ve městě, kde jsou krásné chrámy doslova na každém rohu a odkud je to kousek k dalším krásným památkám v okolí. Kjóto je asi hlavni turistická destinace v Japonsku a na množství cizinců je to znát.
Co všechno lze v Japonsku vidět, že Japonsko není drahá země nebo jak se dostat třeba z tokijského letiště do Kjóta, to najdete na pár kliků na internetu včetně mnohem hezčích fotek. Stejně tak vám nebudu chronologicky vyprávět co jsme který den dělali. Zkusím jen popsat naše obavy před cestou, jak to dopadlo v reálu a co se nám zatím v Japonsku fakt líbí.
Kjóto, to jsou hlavně chrámy a zahrady.
Mára a cestování
Hodně otázek před odjezdem směřovalo k tomu, jak to zvládnem s Márou, co tam bude jíst a jestli si to s ním vůbec užijem. Jestli nás nebude brzdit, jestli ho to bude vůbec bavit a tak dál.
Deset hodin v letadle je otrava i pro dospělého, natož pro pětiletého potomka. Měli jsme z toho trochu bobky, ale tablet s novou hrou, dostatkem nových pohádek a pár nových Čtyřlístků udělaly své. Na spánek už nejde v jeho věku moc spoléhat (vzhledem k časovému posunu jsme spali asi 3 hodiny), takže je dobré mít v záloze dostatek aktivit.
Jídlo byla naše druhá velká nejistota před odjezdem. Klasické české povědomí o japonské kuchyni je suši a pak dlouho nic. Pravdou je, že na suši jsme v Kjótu podstatě ještě nenarazili. Hodně frčí kombinace rýže nebo nudlí a masa, často ve formě řízku tonkatsu, takže není problém najít Márovi něco normálního. Mimochodem rýžové bochánky onigiri plněné čímkoliv vás napadne a za cenu asi 20Kč jsou naprosto perfektní svačinka, kterou bych bral i u nás.
Co se týká programu, tak je jasné, že nemá cenu plánovat návštěvy pěti různých chrámů za jeden den. Ono to všude vypadá víceméně stejně i pro mě, natož pro Máru (borovice, skalka, jezírko, dřevěná chatka s papírovými stěnami, sem tam drak), takže by to nebavilo ani dospělého. Na programu se snažíme pracovat společně a dohodnem se na něm den předem. Snažíme se tam dát něco pro Máru (třeba opičí park, srnky v Naře) a něco pro nás (ty památky). Na deštivý den je dobré mít v záloze nějakou jistotu - konkrétně v Kjótu úžasné muzeum železnice.
Jiné bobky
Doprava
Japonsko beru jako takový cestovatelský test - pokud se všude dopravíme bez problémů a tak jak bylo plánováno, tak jsem prošel. Z velkých nádraží, davů lidí a na první pohled chaotické dopravy, jsem měl trochu respekt. Zároveň musíte počítat s tím, že anglicky tu mluví opravdu málokdo, takže řidič v autobuse vám fakt neporadí kde vystoupit.
V reálu to mají Japonci neskutečně v paži a vše mají dokonale zorganizované. V městských autobusech jsou tu všude upozornění na zastávky, u významných památek také vždy v angličtině. Orientace na Tokijském nebo Kjótském nádraží je pro cizince rozhodně snadnější než zvládnout pražské metro pro Japonce.
Přestože je úroveň značení latinkou v Kjótu opravdu dobrá, tak kvalitní domácí příprava před každým přesunem je pro klid duše nutnost. Google mapy pro vyhledávání městské dopravy fungují perfektně, zbytek je potřeba trochu nastudovat. Do jednoho místa jezdí vlaky různých společností, každá na trochu jiné nádraží a každá trochu jinudy. V rámci nádraží mohou vlaky odjíždět z různých pater, některé vlaky jsou povinně místenkové, jiné mají povinné místenky jen do některých vozů.
Davy lidí
Japonců sice ubývá, ale stále jich je hodně, takže jsme měli trochu strach z přeplněných památek, dlouhých front na všechno a narvaných dopravních prostředků. Ale jak už jsem říkal, Japonci mají všechno v paži a i v případě opravdu velkého množství lidí je vše dokonale organizované a nikde jsme nečekali déle než pár minut.
Na nádražích a zastávkách autobusů jsou na zemi vyznačené šipky, jak se máte řadit do fronty včetně toho, jaký vagón na tom kterém místě zastaví. Před restauracemi jsou pak nachystané židle, kde se tvoří fronta v případě že není volné místo (což se stává celkem často, protože celou restauraci tvoří třeba čtyři stoly).
Můžete si vybrat, zda půjdete na nějakou velmi známou památku nebo jen o ulici vedle do jiného menšího chrámu. Věřte mi, že ta druhá varianta bývá často mnohem lepší.
Ingliš
Že Japonci moc nevládnou angličtinou se víceméně ví. Na druhou stranu všude tam, kde to potřebujete, se anglicky domluvíte. Nákupy jízdenek na vlak, informační centra, supermarkety, pošta nebo některé restaurace byly nakonec v pohodě. Uvidíme, jak to půjde v našich dalších dvou japonských destinacích, které nejsou tak turisticky profláklé jako Kjóto.
Keš je king
Po příletu do Japonska si opravdu můžete kreditku schovat, kromě supermarketů nebo nákupu jízdenek na vlak ji použijete málokde. Na místní autobusy jsme si pořídili takzvanou IC kartu (klasická předplacená karta), ale mám pocit, že s ní platí hlavně turisti. Zbytek platíte pěkně šustivými papírky nebo mincemi.
I při vstupu do těchto zahrad budete platit kešem.
Etiketa voe
Japonci jsou velmi slušný národ s dobrým vychováním, takže jsem se tam já, podobný prototyp slušňáka, cítil jako ryba v suši. Pozdravit je základ, hezky se uklonit, usmát a poděkovat. Je to hodně návykové, takže je mi jasné, že se budu ještě měsíc po návratu klanět na prodavačku v Hrušce na Července.
Je dobré si také nastudovat, co lze například dělat či nedělat s hůlkama (například nezapichovat do rýže), že není dobré smrkat na veřejnosti nebo hlasitě mluvit či telefonovat v dopravních prostředcích.
Pumpičkáři
Japonci jezdí na kole. A to fakt hodně a po chodníkách. V Holandsku i Kodani by vás to nepřekvapilo, ale upozornění na místní každodenní Tour de Kyoto jsem nikde nezahlédl. Naštěstí platí klasická poučka - nedělat prudké pohyby a neměnit nepředvídatelně směr chůze.
V těchto chrámech cyklisty nepotkáte.
Co bude Japonsko 2/3?
Kam jedeme dál? Nechte se překvapit. Prozradím jen, že dnes po poledni sedáme do letadla a mizíme do zcela jiné části Japonska, která byla ještě před 150 lety samostatným královstvím.