Korsika - díl 2.: odpočinek, cachtání a výlet na lodi v Calvi

1426× přečteno

Po náročném dvoudenním pochodu okolo pouště Agriates jsme rozhodně neměli náladu na nějaké další pobíhání po kopcích s batohy. Ráno jsme se v Ogliastro spakovali a místo přímé cesty do Calvi jsme to vzali po úbočí horského hřebene (řízení vyhrál chudák Bob). Cestou byly úžasné výhledy na spoustu krásně rozesetých vesniček, jak kdyby ty domky jen tak někdo poházel všude možně. Důkladněji jsme si prošli horskou vesnici Speloncato s několika spletitými uličkami v centru. Na oběd jsme se ještě necítili, a tak jsme vyrazili dále směrem na Lumio a Calvi. To však byla strategická chyba, neboť dále po cestě najednou vyhynuly cedule lákající na pizzu či na oběd a jedinou gastronomickou možností se nám tak stala restaurace Belvedere v Lavatoggiu.

Pár lidí sedělo na zahrádce, tak by to mohlo vyjít. Bohužel, jediný kdo si trochu pochutnal na korsických specialitách, byl Boban, jehož tajuplně nazvané jídlo celkem ušlo (maso, špagety a sýrová omáčka). Já jsem získal jakousi imitaci guláše se špagetama a Janča extratučnou palačinku s čímsi bez chuti. Jediné, co stálo za to, byl výhled k moři, který byl opravdu excelentní. Pizzu, u které se alespoň dalo odhadnout s čím bude, bohužel vždy začínají vyrábět až později večer, takže jídla na výběr moc nebylo. Na parkovišti před hospodou jsme se dojedli tatrankama (výborná vizitka restaurace).

Cestou do Calvi jsme se ještě zastavili pro kešku v opuštěné vesnici Occi kousek nad Lumiem (poslední obyvatel zemřel v roce 1912), odkud byl taktéž nádherný výhled na pobřeží. Prohlídku nám zpestřili dva psí duchové, kteří se zničehonic zjevili mezi opuštěnými domy, aby podobným způsobem o něco později zase zmizeli.

Na Camping Les Castors poblíž centra Calvi jsme měli z internetu dobré reference a opravdu byl asi nejlepší, v jakém jsme na Korsice bydleli. Hlavní výhodou kempu byl, kromě vybavení (na záchodech byl kromě prkýnka i toaletní papír!), především perfektní vlastní bazén s menším tobogánem. Ten jsme samozřejmě ještě navečer vyzkoušeli a poté vyrazili do víru velkoměsta (Calvi má necelých 5000 obyvatel, takže patří mezi větší korsická města). V přístavu jsme si koupili lístky na druhý den na výlet na lodi do rezervace Scandola a poté jsme prolezli již ztemnělou citadelu, která částečně stále slouží jako kasárna cizinecké legie. Večer jsme zakončili pivkem v jedné z mnoha přístavních zahrádek (trochu problém bylo vysvětlit, že chcem půllitr: "non petit bier!").

Druhý den nám vyjížďka na lodi začínala až ve tři odpoledne, takže bylo trochu času na kratší výlet. Přímo z kempu jsme vyrazili ke kapli Notre Dame de la Serra, která se tyčí nad městem a je z ní nádherný výhled na celý přístav. Cestou jsme si prohlédli nějaké náměty na to, jak by měl vypadat menší rodinný dům (antické sloupy, bazén, dům pro služebnictvo a výhled na moře). Polední pařák jsme strávili v bazénu v kempu, trochu jsme se pokusili se i opálit (bez větších následků) a po obědě jsme vyrazili do přístavu.

Skupinka osob důchodového věku neomylně naznačovala, odkud asi pojedem. Mělo to zatím jediný háček: loď tam ještě nebyla. Po kvalitním dohuštění prostoru mola dalšími turistickými typy nejen z Německa a pár minut před plánovaným odjezdem se loď konečně objevila a mohlo začít davové šílenství. Naštěstí jsme zúročil pravidelné dojíždění autobusem do Liberce, kdy jsem i přes sebevětší tlačenici vždy seděl a i zde jsem včas ukořistil tři sedačky na horní palubě, přestože se čiperní západoevropští důchodci snažili seč mohli.

Přírodní rezervace Scandola, jinak také jediná památka UNESCO na Korsice, je divokým skalnatým poloostrovem ležícím mezi městy Calvi a Porto. Cesta z Calvi lodí trvá zhruba hodinu, poté se hodinu jezdí mezi skalami a dle zásad logiky se jede hodinku zase zpátky. Především cesta tam nebyla rozhodně určena pro slabší žaludky, neboť překonávání vln ve vysoké rychlosti se dalo nazvat spíše skoky a i nějaká ta boční vlnka hezky házela s lodí. Samotná prohlídka skal opravdu stála za vynaložené peníze (46€ za osobu) a líbila se nám nakonec více než útesy u Bonifacia (o těch se dočtete v posledním díle - zůstaňte s námi).

Večer jsme se pokusili opět lehce zredukovat naše předimenzované zásoby jídla a poté došlo konečně i na petanque, který jsme dohrávali s čelovkama.

Další den (pátek, šestý den) jsme dali vale slunečnému západnímu pobřeží a vyrazili do vnitrozemí a do hor. A o tom bude i náš další díl. Dobrou noc.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit