Korsika - díl 3.: vzhůru do hor

Po rozejití v Agriates a následné dvoudenní regeneraci v Calvi jsme měli před sebou 4denní přechod v horách okolo Corte. Do tohoto dřívějšího hlavního města Korsiky jsme se přesunuli již v pátek, kdy jsme také stihli kratší výlet v údolí Restonica. Tímto nádherným údolím vede velice úzká silnička sotva na jedno auto, která končí u salaší Grotelle (1370m). Odtud je to již necelá hodinka k jezeru Melo (1711m) a dalších 40minut k výše položenému jezeru Capitello (1990m). Přítomnost asfaltové silnice samozřejmě nutně naznačuje, kolik lidí asi tak potkáte. Jezera jsou jinak moc pěkná a alespoň jsme si i prohlédli hřeben, po kterém budem o dva dny později šlapat.

Večer jsme se podle původního plánu měli setkat s Buráky, bohužel nám však jejich sms dorazila později a nechtělo se nám vracet k jejich kempu. To jsme ovšem ještě netušili, že se jim pěšky nebude chtít šlapat a tudíž následující 4 dny v horách strávíme opět ve třech a oni opět na laně.

Hory - den 1.
V sobotu ráno jsme auto ponechali svému osudu na jednom z malých parkovišť poblíž centra Corte a již po svých a s plnými bágly jsme se přesunuli na nádraží. Usídlili jsme se na začátku nástupiště a při příjezdu vlaku jsem Boba s Jančou vyslal zabrat místa, že vlak vyfotím a pak je doběhnu. Vlak nakonec zastavil přímo přede mnou, takže jsem to byl já, kdo byl ve vlaku první. Já mám na to nějakou kliku, protože se můžu na nástupišti postavit kam chci, ale tak na 80% zastaví vlak dveřmi přede mnou. Nějaká ta místa na sezení jsme našli a mohli se tak nerušeně kochat krásnou krajinou. Vlak z Corte šplhá do téměř 1000 metrů nad mořem položené Vizzavony, aby pak opět spadl k moři v Ajacciu. Trochu nás znervóznilo, že vlak moc nestaví na všech avizovaných zastávkách, neboť i ta naše byla na znamení (o kterém jsme nevěděli, jak ho signalizovat). Naštěstí nás chvilku před tím přepadl průvodčí (jakýsi týpek v džínách a triku), tak to snad strojvedoucímu sdělil a na zastávce Camping Savaggio vlak opravdu zastavil. Možná to bylo i proto, že tam pár borců nastupovalo.

Odtud nás čekalo téměř nepřetržité stoupání na chatu Petra Piana ve výšce 1842 metrů nad mořem. Celou cestu jsme se drželi údolí řeky Manganello, která hlavně na dolním toku nabízí velké množství krásných tůněk vhodných na koupání. Zpočátku jsme mírně stoupali po trase Mare e Mare Nord, abychom zhruba v polovině přestoupili na nejznámější korsickou trasu GR20. Ta se také zpočátku držela krásného borového lesa, aby v samotném závěru přešla v pěknou kolmici vzhůru. Nakonec jsme přemohli vedro, kopec i sami sebe a kolem půl čtvrté jsme se již slunili u refuge. Nejlepší místa na postavení stanu již byla samozřejmě pryč, ale nepohrdli jsme ani mírným travnatým svahem. Chvíli po nás dorazila čtyřčlenná parta krajanů, kteří hodlali absolvovat celou trasu GR20 (15 dní). Večer jsme jen tak tak stihli dojíst večeři, dopít pivo a slunce bylo pryč. Ihned se ochladilo, takže jsme poprvé na Korsice museli vytáhnout něco na sebe.

Hory - den 2.
Pěkný fičák a ve svahu ujíždějící spacáky nás v noci moc nenechali vyspat, přesto jsme se vysoukali ze spacáků něco po sedmé ranní. Většina stanů už byla pryč, turisté na GR20 mají asi rádi snídaně při svitu čelovek (většina z nich pak na následující chatu dorazí už kolem poledne, tak mi není moc jasný, kam ten spěch). Ráno nás ještě zástupce české čtveřice informoval o žaludečních problémech poloviny výpravy (dost se zeblili) a že to může být z nějaké vody u chaty.

Dnešní etapa měla trvat asi 6 hodin a dle itineráře GR20 se jedná o druhou nejobtížnější (co se týče techniky). Kolega z Čech mluvil o krátkém lezení s dostatkem chytů, jinak prý v pohodě. Na úvod jsme se vyškrábali do sedla Mozzela (2206m) ze kterého jsme pak traverzovali a sestupovali dolů nad jezero Melo, abychom se dostali do sedla Soglia (2052). Cestu výrazně zpomalovalo neustálé přelézání velkých balvanů, které mě už pomalu začínalo otravovat. Ze sedla naštěstí vedla vcelku normální pěšina, která kousek před průrvou nad jezerem Capitello přešla opět na neustálé přelézání nějakých skalek.

V sedle jsme do sebe nasoukali něco k jídlo a naši pozornost upoutala jakási visící Italka s batohem, která nechtěla ani dolů ani nahoru. Podle červenobílých značek jsme pochopili, že se jedná o naši následující cestu, a tak jsme chvilku rekognoskovali, jak to tam půjde ostatním. V reálu to nakonec nebylo zas tak obtížné, jednalo se o to avizované krátké lezení, které trochu znepříjemňoval velký bágl na zádech. Pak už nás cesta dovedla pohodlně do sedla Breche de Capitello, které je se svými 2220m nejvyšším bodem celé GR20.

Ze sedla následoval dlouhý sestup údolím až na Refuge Manganu, který bych v opačném směru moc jít nechtěl. Cestou jsme potkali dva zvláštní turisty v maskáčích, tričku policie a s pistolemi u pasu. Ještě je také nutné zdůraznit, že vzhledem k poměrně chladnému a větrnému počasí jsme celý den šli v dlouhých kalhotech a windstoprovce - poprvé a naposledy na Korsice.

U refuge jsme ukořistili poměrně luxusní rovné místo schované před větrem i krávama, s vlastní lavičkou a přístupem k potoku. Moc jsme si ho ale neužili, neboť navečer začalo drobně mrholit (konečně), a tak jsme vaření museli přesunout do stanu. Za zmínku stojí také pivo Colomba s příchutí keřů maquis, které chutnalo poměrně nezvykle.

Hory - den 3.
V noci nás tentokrát nebudil vítr, ale jeden z obyvatel sousedního stanu, kterému evidentně také nesedla místní voda. Vyprazdňování žaludku od veškeré náplně jsme tak měli opravdu v přímém přenosu (naštěstí jen zvukovém).

Ráno již bylo nebe bez mráčku a nás čekal v podstatě jen sestup na Refuge de la Sega. Kousek za chatou jsme u salaší Vaccaghia opustili nadobro GR20 a po žlutě značené cestě jsme sestupovali údolím Tavignanu. Na rozdíl od skalnaté krajiny předchozího dne jsme si připadali jak někde v zahradě - okolo byla spousta krásných stromů, na cestě téměř nikdo, prostě paráda. Zhruba v polovině cesty byla možnost sejít buď přímo k chatě nebo traverzovat svah a dojít do sedla Capizzolu (1602) odkud měly být krásné výhledy na hřeben s Monte Cinto a Korsickým Matterhornem Paglia Orba. Samozřejmě jsem bez většího odporu prosadil druhou variantu.

Cesta nabízela krásné výhledy na stále více kaňonovité údolí Tavignano a nepříliš výrazně pomalu stoupala. Už před obědem ale začínám cítit, že žaludek není dneska ve své nejlepší kondici. Suchý chleba k obědu sotva dojím, slunce dneska pere nějak víc, ale pokračujeme dál. Kousek před sedlem přemýšlím, zda to půjde horem nebo spodem. Na úvod vítězí spodní varianta, aby pak opravdu hodně důkladná horní srovnala stav na 1:1. Z vyhlídky nemám nic, zůstávám radši ve stínu a okolo všude smrdí kravská lejna. To není zrovna optimální vůně pro můj rozbouřený metabolismus. Dolní varianta se nevzdává, ale horní o chvilku později opět srovnává. Kousek od chaty pak již definitivně vítězí spodek a já konečně mohu padnout ve stínu borovic. Foukám karimatku, lezu do svého teplého spacáku, nějací turisté se smějí a já se klepu jak ratlík. Je tak 26°C ve stínu. Za chvilku Bob přináší Corsica Colu, zobu Paralen a třetí Endiaron, který snad ve mně vydrží o něco déle než jeho dva předchůdci a dávám na chvilku šlofíka.

Krátký spánek mi celkem dost pomohl, takže večer už jsem vcelku fit. Refuge de la Sega leží na trase Mare e Mare Nord (Mare e Mare znamená od moře k moři, tedy trek napříč ostrovem) a je to perfektně vybavená chata s několika pokoji, velkou krytou jídelnou a se spoustou míst pro stany.

Hory - den 4.
Poslední den v horách se po kratší noční zimnici budím s lehce rozhozeným žaludkem, ale jinak v pořádku. Nikam nespěcháme, v klidu posnídáme, prohlédneme si i rozvoz pošty pomocí vrtulníku a kolem desáté teprve zahajujeme sestup do Corte. Čekají nás necelé 4 hodiny kaňonem řeky Tavignano. A je nutno říci, že se jednalo o naprosto nádherné 4 hodiny - stezka se vinula po obou svazích, místy byly vidět zbytky dlážděné cesty pro muly. Jak přibývalo směrem ke Corte turistů, tak stejnou měrou ubýval stín a tak jsme kolem druhé odpolední dorazili pod citadelu v Corte pěkně vysušení.

S menší úlevou jsme našli naše auto v pořádku, vyrazili jsme na nákup do Casina, tedy jediného většího obchodu ve městě a poté jsme se přesunuli na odpolední siestu do stínu k řece Tavignano, abychom vyrazili směrem k moři už za příznivějších klimatických podmínek.

Cestou z Corte na pobřeží jsme stále sledovali řeku Tavignano, kterou jsme opustili až kousek před jejím ústím moře. V Alérii jsme se napojili na pobřežní silnici vedoucí až do Bonifacia, kam jsme chtěli dorazit následující den. Cestou nás ale žádný kemp nezaujal, takže jsme nakonec přeci jen dorazili na okraj Bonifacia, kde jsme se už téměř potmě zabydleli v poloprázdném a poklidném *** kempu Pian del Fosse.

V posledním díle se projedeme pod křídovými útesy Bonifacia, projdeme se okolo menhirů Caurie, navštívíme prý nejkorsičtější město Sartene a společně s Buráky prolezeme všechny kaskády na potoce Polischelu.