Zákruta u potoka, tady jsme dali menší závody lodiček.
Z Olomoucké sekce jsme od všech oslovených dostali virtuálně košíkem, takže jsme jen v trojčlenné rodinné formaci vyrazili vstříc rychlebské divočině. Na trase se opět zjevil kouzelný jelen, který schovává dětem svačinky (a cestu k nim značí šipkami). Chvilku po cestě pobíhal také jelen s parůžky, kterými popohání Marečka ve směru výletu. Na stejné trase jsme také před dvěma lety potkali divočáka mamutí velikosti. Od té doby tudy chodíme pokaždé, ale už bez podobného setkání.
Jelenovo poslední znamení na cestě ke svačině.
Kousek za Císařskou chatou, ve chvíli, kdy si už nejmladší člen stěžoval na únavu dolních končetin (bolí mě nožičky), se zjevil Kuba Bartes s Ivčou. Jako zázrakem bolest nožiček zmizela a sokolík zbylé dva kilometry k Paprsku téměř doslova doběhl. Celkem ten den nachodil po svých necelých 6km, což je pomalu na záznam do Endomonda. A moje záda jsou díky tomu o něco odpočatější.
Průzkumník s doprovodem.
Na chatě se to teprve začínalo vylidňovat po poledním návalu, ale po chvíli už bylo uvnitř volněji. Celkem jsme ztenčili zásoby knedlíků o 13 kousků, nějaké to pivko a přesunuli se ke klouzačce, kde byly i nějaké děti (což výrazně zvyšuje faktor atraktivity).
Kuba musí číst čtyřlístek ("Strejdó číst!").
Kubu s Ivčou jsme pak propustili z Marečkových spárů a zahájili sestup jihovýchodní stěnou. Cestou opět zaúřadoval šipkovací jelen, který schoval svačinu za pařez. Závěr byl ve znamení prvosestupu piškotzkratkou okolo chaty Horské služby.
Průzkum terénu.