Korsika - díl 4.: Bonifacio, Sartene, kaskády Polischellu

4939× přečteno

Je středa ráno a naše dny na Korsice se pomalu ale jistě sčítají. Ráno jsem byl vyslán s bojovým úkolem ukořistit čerstvé bagety na snídani. Bar u recepce pucuje jakýsi zaměstnanec a když na něj vybafnu pár domněle francouzských slov zakončených slovem "bagetes", tak mě posílá do jakéhosi krcálku uvnitř baru. Tam už sedí babka, která kromě baget nic jiného v miniobchůdku nemá. Zaútočím se slovy "bonžůr silvuplé tú nebo duo bagets" a abych svým slovům dodal vážnost, tak ukážu dva zdvižené prsty. Babka se mě na cosi francouzsky zeptá, což po druhém zopakování překládám na dotaz, jestli jsem jako z kempu. Odpovídám, že jasně (odkud bych asi tak byl), načež babka se zeptá na jméno a začíná listovat jakýmsi seznamem. Dochází mi, že se dotaz týkal rezervace baget, kterou jsme samozřejmě neprováděli. Babka to asi pochopí taky, napíše si mě někam bokem na papírek a s dvěma bagetama vítězně mizím (mersi orevoár).

Popojíždíme na okraj Bonifacia, abychom z něj zase hned vyjeli směrem na Cap Pertustato. Jakmile vidíme několik aut u silnice, tak parkujeme taky a po pár metrech už vidíme pověstné útesy, na kterých leží horní část Bonifacia. Mě se nikam moc chodit nechce, tak si vklidu sedám a kochám se a Boban s Jančou sázejí jednu fotku za druhou z různých úhlů. Když už mají pocit, že je toho nafoceno dost, tak se vracíme a sjíždíme zpět do města. Zde není moc kde zaparkovat, tak to projíždíme stále dál až nakonec objevujeme místo na malém parkovišti hned u silnice.

Bonifacio je v podstatě hodně malé městečko, které se skládá z pár baráků okolo přístavu a, jak je u korsických měst zvykem, také z citadely nad městem. Stánek s lodníma vyjížďkama nemusíme dlouho hledat, jakýsi naháněč si nás našel sám. Dozvídáme se, že jsme určitě z České republiky (bingo) a že má pro nás spešl prajz, protože má rád Českou republiku. Máme tedy slevu 2,50€ za osobu oproti lidem, kteří parkují na "bezplatném" parkovišti ve městě (které provozují právě lodní společnosti a podmínkou zaparkování je i nákup lupenu na loď). Zabíráme exkluzivní místa na přídi lodi a když se už loď zaplní, tak dostáváme pokyn, že pojedeme se sousední lodí (ta je už taky plná lidí). Proběhne tak zajímavá rošáda, díky které na nás naopak zbydou ta nejhorší místa uvnitř lodi.

Mně to zas tak nevadí, jediné nad čím přemýšlím je, zda výlet lodí přežije můj stále ještě lehce jetý žaludek. Naštěstí se nekonají žádné skoky s lodí proti vlnám jako ve Scandole, takže vybojované bagety ze snídaně zůstávají na svém místě. Výlet trvá asi 50minut, útesy jsou vcelku hezké, ale kromě prohlídky jeskyně lodí se nejedná o něco extra zajímavého.

V počínajícím poledním žáru opouštíme Bonifacio a vydáváme se směrem na Sartene hledat nějakou pláž pro strávení poledního vedra. To se nám daří a na téměř opuštěné malé pláži máme polední klid. Kolem třetí vyrážíme dál na Sartene. Cestou berem benzín na hodně opuštěné benzínce kdesi v polích. Mrknu vlevo: české auto, mrknu vpravo: české auto. Kousek před Sartene sjíždíme z hlavní silnice na menší okresku a asi po 10km odbočujeme u prostřílených cedulí na ještě menší silničku a po několika kilometrech drkotání parkujeme poblíž archeologicky zajímavého místa u Caurie.

Celkem mě překvapilo, že je tu dost aut, téměř jsme čekal, že tu budeme sami. Cílem krátké vycházky jsou dvě oblasti s prehistorické menhiry a jeden dolmen, které se datují do doby 3000 let př. Kristem. Důvody stavby, podobně jako u známého Stonehange, nikdo nezná a i technologie zvedání několikatunových kamenů je opředena tajemstvím. Prvním místem je Alignement de Stantari, kde se nachází asi 20 menhirů s částečně vytesanými rysy v obličejích. O kousek dál v lesíku je Alignement de Renaggiu, což je kolem 40 malých menhirů v několika řadách. A zlatým hřebem je Dolmen de Fontanaccia, což je největší dolmen na Korsice. Více informací korsických megalitech naleznete třeba tady.

Odpoledne jsme si prošli Sartene, prý nejkorsičtější město na Korsice. Nevím, jak se to určuje, ale je pravda, že má několik hezkých uliček v centru, kde zakoupíte zaručeně originální a hlavně tradiční korsické věci (olivy, vína, koření, ručníky, kalendáře, plyšová prasata a pod.). Některé z uvedených věcí jsme se vydali zakoupit do místního supermarketu, který sice nevypadal nijak vábně, ale pár zajímavých korsických vín se tam sehnat dalo. Ze Sartene jsme vyrazili konečně odchytit Buráky, kteří už asi druhý den lozili v oblasti Bavella. Pozn.: Pojmenování Buráci v tomto textu označuje pro zjednodušení celou skupinu lezců, tedy i Miloše, Ferdu a Ondru - to jen tak pro upřesnění pojmů.

Tentokrát jsme již byli úspěšní, našli jsme v městečku Zonza správný kemp (s brutálním převýšením) a v asi poslední restauraci i baštící Buráky. Dali jsme nějaké to vínko, Libuška adoptovala místního pejska, Boban vylezl stěnu obtížnosti 8f (možná 8f+) a po neúspěšném pokusu o petanque jsme se přesunuli do kempu zahrát něco spolunocležníkům na kytaru.

Předposlední den na Korsice zahájila střelba kohosi místního, což nijak nevyvedlo z míry profesionálního vojáka Miloše, který říkal, že je na dovolené, nějaká válka ho nezajímá a chrněl dál ve spacáku. Libuška se marně pokusila zbavit pejska (fenka Spasitelka) ve vesnici, což se jí nepodařilo a pejsek unaven z ranního výletu usnul vedle Buráka. Tomu pak ještě za odměnu trochu odlehčil materiál na karimatce, než se někdo nad ním (pejskem) slitoval a daroval mu kousek bagety.

Posledním korsickým výletem se staly kaskády Polischellu, které lze najít kousek pod sedlem Bavella. Parkujeme tam, kde parkuje nejvíce aut a kde lidé v plavkách odcházejí kamsi do lesa. Převlékáme se do koupacího, boty nebo sandále samozřejmě necháváme a jdeme za nimi. Na potoce Polischellu se nachází zhruba 17 kaskád, které lze mírně lezeckým způsobem zdolat či obejít po strmém svahu okolo. Organizované skupiny canyoningu v neoprenech a helmách volí sestup, my v plavkách zase výstup. Téměř vždy je nutné přeplavat nádhernou tůňku s průzračnou vodou a poté se vyšplhat podél menšího vodopádu k dalšímu jezírku. Je to celkem zábava, kolegové lezci se navzájem hecují ve zdolávání různých cest. Kaskády jsme nijak nepočítali, ale když zhruba po dvou hodinách už moc jezírek nenacházíme a vodopády taky nějak absentují, tak prohlašujeme všechny kaskády za zdolané a zahajujeme sestup. Z důvody úspory času volíme stezku ve svahu, pouze slézáme k prvnímu jezírku, kde provádíme nutnou očistu.

U aut poznáváme, kdo má to vyhrazené místo vedle nás - jsou to hasiči, kteří právě za svým vozem hrají petanque. Po lehčím obědě sjíždíme definitivně dolů k moři a po pobřežní silnici se přibližujeme k Bastii, odkud nám zítra popoledni jede trajekt. Po menších komunikačních problémech se scházíme v kempu Merendela v Moriani. V rozlehlém kempu to vypadá trochu opuštěně, na dlouhé písečné pláži se nikdo nekoupe, i počasí se nějak zatahuje a dokonce spadne na pár minut pár kapek. Večer jsme s Jančou a Bobem zašli utratit nějaké to euro za dobrou pizzu do restaurace u kempu (pizza se snad všude začíná dělat kolem sedmé večer, takže když jsme si ji chtěli dát na oběd, tak jsme měli smůlu). Restaurace, která vypadala odpoledne dost opuštěně, je najednou plná hostů, že máme skoro strach, abychom si sedli. Servírka sice anglicky neumí ani slovo, ale bez problémů si objednáváme. Bob se odvážně pouští do pizzy s dary moře, já s Jančou raději zůstávám u klasičtějších variací.

Po návratu do kempu konečně dojde na pořádný petanque. Téměř luxusní hřiště nacházíme přímo pod lampou, takže nám hra vydrží celkem dlouho. Hrajeme na dvě skupiny, bohužel soupeři mají větší kliku zaraženou v zadnici, takže prohráváme obě hry velice těsně (2:10 a 5:10).

Pátek 12.9.2008 je posledním Korsickým dnem. Ráno dokupujeme v místním Casinu poslední zásoby (pivo/víno) a přesouváme se do Bastie. Bob s Milošem vyráží do víru velkoměsta (20 000 obyvatel) a my s Jančou čekáme na otevření seřadiště v přístavu. Asi dvě hodinky před odjezdem najíždíme asi jako čtvrtí v pořadí na finální parkoviště a jdeme se projít do města. Trajekt je tu celkem rychle, takže zatímco my se stíháme vrátit k autu, tak Bob s Milošem přicházejí doslova 5 minut po dvanácté (musíme na ně potupně čekat bokem, abychom neblokovali provoz). Buráci najíždí na trajekt jako jedni z posledních a můžeme vyrazit. Trajekt jede na čas, což nás překvapuje.

Po vyolodění v Livornu vynecháváme, na rozdíl od Buráků, návštěvu jedné špatně postavené věže v Pise a jedeme po rychlostní silnici přímo na Firenze (úspora na mýtném asi 6€, časově nastejno jak dálnice přes Pisu). Celou cestu jsme psychicky připraveni na kolonu u mýtných bran u Benátek (Mestre), která se nekoná a hladce pokračujeme na Rakousko. Trochu nás překvapila absence druhého dálničního sjezdu v Tarvisiu, takže místo spánku u jezera Fusine nocujeme kolem půl jedné na celkem pěkném dálničním odpočívadle někde před Klagenfurtem. Před šestou ranní vstáváme, již za světla pokračujeme dál a v poledne už baštíme guláš na okraji Brna.

Zhodnotit celý výlet bude lepší asi až z odstupem. Co mě určitě nezaujalo byla téměř všude tak nějak vybledlá silně vyprahlá krajina, co bylo nádherné byly hory okolo Corte a neskutečné pláže v Agriates. Howg!

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit