Zen na kole a v lese
Druhý zářijový víkend pořádal můj domovský klub závody v orienťáku u známého motorestu Koliba kousek od Hradce. Po delší době jsem se zapojil a na pořádání vyrazil o den dřív. Hrál jsem si s myšlenkou dojet do Hradce na kole z domu jako loni, nakonec jsem vyměknul a popojel vlakem s kolem do České Třebové.
Celou cestu jsem pak pojal hodně na kochačku. Díky tomu vím, že Česká Třebová má kromě nádraží i náměstí, v Brandýse mají nádherný sanatorium, v Chocni je super schovaná kavárna, kaňon Orlice tě dojme, ve Srubech mají lesní bar i s výčepem, Čertův dub byl fakt velkej kus stromu a v Bělči je třetí nejstarší Český minipivovar. Před Hradcem jsem to ještě otočil mrknout na Kolibu na shromaždiště, takže z toho nakonec byla rovná stovka.
Poprvé od červnové cesty podél hranice, jsem zas měl pocit, že to není jen nějaké ježdění pro ježdění, ale ta cesta má nějaký smysl a cíl, že jedu odněkud někam. Zní to hloupě pateticky, ale víte jak to myslím.
Na pořádání jsem pak dostal za úkol oba dva dny nejdřív roznést kontroly, to je ta zábavnější část. Poté jsem část kontrol hlídal, to už je ta méně zábavná část. Sedíte čtyři až pět hodin sami v lese a občas jdete zkontrolovat, zda tam vybrané kontroly ještě jsou. První den jsem měl pocit, že to vůbec neutíká a pořádně nevěděl, jak si na pařezu sednout. Druhý den to už naopak byla příjemná, nebojím se říct až "zenová", záležitost. Skoro mě bylo líto, že musím z lesa ven.
U zubatých žab
Najít vhodné ubytování pro devět rodin není žádná legrace, nicméně se to Libušce podařilo a týden po pořádání jsme se mohli sejít poblíž legendami opředeného Bruntálu. Do chaty jsme se bez problémů vešli a ani neobsadili všechny pokoje, takže prostor pro někoho dalšího by ještě byl. Bylo příjemné se po delší době potkat v takovém počtu.
Na hlavní sobotní výlet jsme se raději rozdělili, abychom zbytečně nezahltili svou přítomností nějakou lokalitu. Jedna výprava tak prozkoumala okolí sopečného Uhlířského vrchu a druhá, pro kterou jsme s Libuš naplánovali trasu, pak prošla louky nad Morávkou.
Odpoledne jsme se sešli v základním táboře a v podvečer jsme v téměř plném počtu přepadli místní prodejnu zmrzliny. Vyzkoušeli jsme i bazén a notně protočili stolní fotbálek. Večer je znát, že energie na nějaké divočiny v našem věku výrazně ubývá a dožít se půlnoci je téměř výjimečná událost.
V neděli jsme pak už téměř všichni realizovali již osvědčený výlet z letošní chlapské akce na Razovské tufity. Vylepšili jsme to ještě návštěvou přístaviště a zakončili to rozpačitým obědem v Centru Slezská Harta.
Spoustu fotek má Ivoš, tohle je jedna z nich.
Králík pod stanem
S tématem stárnutí, naťuknutým dva odstavce výše, souvisí taky korelace věku a pohodlnosti. Dobře jsem si to uvědomil už při letošní dovolené v Estonsku. Před osmnácti lety jsme to tam projeli a spali celé dva týdny na divoko mimo kempy nebo jiná ubytovací zařízení. Teď je společný záchod na chodbě nebo chybějící myčka v kuchyňce důvodem k brblání. Tak jsem se nad tím zamyslel, šel do sebe a alespoň vytáhl potomky na noc pod stanem.
Byla to ideální příležitost vyzkoušet službu Bez Kempu, po které jsem už delší dobu pokukoval. Vybral jsem krásný plac v Horní Lipce, kousek od Králík. Jak jsem Markovi nahlásil, že tam jsou všude bunkry a jedno velké vojenské muzeum, tak byl hned pro. Jirka se těšil jednoduše pod stan.
Na víkend se po slunečném a teplém týdnu samozřejmě ochladilo, ale naštěstí nebyl v plánu déšť. Náš osmnáct let starý stan už totiž opustila páska podlepující švy, takže bychom případnou přeháňku poznali velmi rychle.
V sobotu jsme přepadli zmíněné muzeum vojenské techniky. Mají tam toho opravdu hodně, nejen z období druhé světové, ale i ze socialistické éry. Občas nějaký ten popisek chybí, ale prezentované je to poměrně hezky. Hned od muzea se dá vyběhnout na protější kopec, kde se nachází různé objekty pevnosti Hůrka. Od malých řopíků, přes dělostřeleckou otočnou věž po velký dělostřelecký srub.
Samotné stanování bylo i přes chladnější počasí fajn. Večer oheň a opejkání, v noci oba kluci spali jako špalci (blbě jsem spal jenom já) a ráno proběhl pokus o vaření čaje na našem starém vařiči.
Když už jsme byli na horách, tak jsme ještě dopoledne vyrazili zdolat Trojmořský vrch (Klepý) nad Horní Moravou. Otočili jsme to nakonec kousek pod vrcholem, ale i tak byly krásné výhledy na všechny strany a mohli jsme probrat i trochu geografických témat (do jakého moře to doteče, když se nahoře vyčůráme). Celkově příjemný víkend a Janča měla aspoň doma prostor na výlet i pofackování zahrady.
Ich bin ein Berliner
Čtvrtý zářijový víkend byl opět úplně jiný než ty předchozí. Tentokrát jsme jen s Jančou vyrazili do hlavního města našeho západního souseda. Záminkou byl sice koncert mého oblíbeného indie-rock/post-punk/folk-rock bandu z Ohia, nicméně byl Berlín už dlouho na seznamu plánovaných návštěv.
Strávili jsme tam necelé dva dny. Já jsem chtěl vidět Berlínskou zeď a Janča měla chuť na japonské placky okonomiyaki. Oboje se nám podařilo splnit, navíc jsme cestou viděli i ta známá místa obležená turisty - Braniborskou bránu, Checkpoint Charlie, Ostrov muzeí a další. Došlo i na hipsterskou hospodu nebo výbornou neapolskou pizzu. A samozřejmě i na koncert, kvůli kterému jsme tam jeli.
The National jsou známější za oceánem než v Evropě, ale i tady jsou jejich koncerty vyprodané. Zajímavostí je, že kapela byla založena, až když bylo členům kolem třicítky. Zpěvák a basák byli úspěšný grafičtí designéři v reklamní agentuře, bubeník vydával knihy. Jen bratři Dessnerové se kolem muziky motají delší dobu a produkují alba třeba pro Eda Sheerena nebo Taylor Swift.
Berlínský koncert byl vyprodaný několik měsíců předem, ale naštěstí to nebyla nějaká dramatická tlačenka v davu. Jako předskokan vystoupil americký, žánrově opět těžko zařaditelný týpek, Bartees Strange se svojí kapelou a nebylo to vůbec špatný. Poté už naskočili na dvě a půl hodiny The National.
Slyšet oblíbenou kapelu naživo je vždycky větší nářez než dokáže zprostředkovat pasivní poslech. Stejně tak je zábava pozorovat zpěváka proplouvajícího publikem, jak se ho snaží následovat technici s kabelem k mikrofonu. Atmosféru předat samozřejmě nedokážu, tak alespoň odkaz na jeden starší záznam: