Osmnáct let je fakt dlouhá doba. Ze vzpomínek mi ale prosakuje, že tři dny na Saaremě byly asi nejlepší část celého výletu. Pokud bych nechtěl spoléhat na paměť, tak je tu naštěstí pro další generace zachován cestopis o Gegoších v Pobaltí.
Expedice do Pobaltí z roku 2005
Tentokrát jsme Libuš s Burákem vyměnili za dva páry babiček a dědečků, aby se také podívali trochu za humna. Jako jejich osobního řidiče jsme angažovali Bobana, který kromě řízení fungoval zároveň jako pán na hlídání pro Marka. Takže i letos to tedy bylo punkové jako před lety, jen trochu jiným způsobem.
Cesta
Cestu na sever jsme urychlili leteckým spojením do Rigy, kde jsme uloupili dvě auta. Já vyhrál škodovku Scala, Boban SUV kupé Renault Arkana, obě dvě v černé barvě. Díky tomu jsem měl celou dobu nepříjemný pocit, že mě na prázdných silnicích pořád sleduje černé SUV.
První noc jsme strávili kousek za Rigou. Zahajovací večeře dovolené vyšla naprosto stylově. Krásný letní podvečer kousek od borového lesa, na terase restaurace hrála živá kapela hity šedesátých let. Pro děcka pak byl nachystaný nafukovací skákací hrad. Co bych pro spokojenost našich rodičů a dětí neudělal.
Druhý den nás čekal přejezd do Estonska. Cestou jsme dali pauzu na oběd v Pärnu, kde bylo nečekaně dost parno. Na pláži s nádherným bílým pískem to vypadalo jako někde ve Španělsku, hodně lidí (ano, i ve vodě), spousta různých barů. Mára s Jirkou by tam nejraději zůstali, ale bylo potřeba pokračovat dál. O další hodinu později jsme trajektem z pevniny přejeli na menší ostrov Muhu a z něj pak po hrázi na samotnou Saaremuu.
Pláž v Pärnu
Saaremaa
Ostrov Saaremaa je velký téměř jako Karlovarský kraj a bydlí tam kolem třiceti tisíc obyvatel (v Karlovarském kraji desetinásobek). Téměř polovina obyvatel ostrova žije ve městě Kuresaare. To celkově vystihuje obydlenost, nebo spíš neobydlenost celého ostrova. Pokud nemáte rádi lidi, chcete napsat knihu nebo prostě jen vypnout, tak jste na dobré adrese.
Naše ubytování se nacházelo na typické estonské samotě u lesa. Jeden dům v sousedství, další o půl kilometru dál. Nejbližší obchod byl 9 kilometrů, na písečnou pláž kilák a půl.
Co mě osobně na ubytování udělalo největší radost nebyla ani sauna, koupací sud nebo pákový kávovar. Přenosný tréninkový koš na discgolf i se třema diskama! K němu se překvapivě váže jedna mysteriózní historka, kterou vám rád osobně povím někdy za temného zimního večera.
Co tam
Turistické atrakce jsme měli dobře zmapované díky naší předchozí návštěvě. Když to vezmu ve zkratce tak jde o písečné pláže, kráter od meteoritu, staré kostely z dob křižáků, větrné mlýny, útesy, majáky, bažiny a jeden hrad. To se za osmnáct let nijak nezměnilo. Nově se snad jen navýšil podíl asfaltových silnic i na vedlejších cestách, přibyly restaurace a parkoviště.
Tady jen dodám, že Estonsko (na rozdíl třeba od Lotyšska) připomíná spíše jih Švédska nebo Finska. A to jak krajinou, osídlením i chováním obyvatel. Všechno tam funguje, je čisté a upravené. Jediné co nás trochu překvapilo, byla otvírací doba všech obchodů nebo čerpací stanice až od 9 hodin.
Teď teda už hodím pár fotek těch pláží, kráteru, kostelu atd.
Do moře to bývá hodně pozvolné, tak je občas problém se vůbec nějak namočit
Kráter Kaali, kam dopadl kdysi meteorit
Mlýny na kopečku, kde vždycky dobře foukalo, kostel Kaarma
hrad v Kuresaare, celá výprava bez fotografující Janči
pláž v Kuresaare
maják Sorve, nově se může až nahoru, je tam pěkný výhled
Výlet národním parkem Vilsandi až ke křivému majáku Kiipsaare, do kterého bych nahoru určitě nelezl
Může to dle popisu vypadat, že se jedná o nějakou divokou lokalitu, kde jiného turistu nepotkáte, ale sami tam nebudete. U zmíněných památek tam vždy pár lidí bylo, u majáku Sorve se dokonce krátce po našem příjezdu úplně zaplnilo parkoviště. V drtivé většině se jedná o estonské nebo lotyšské "místňáky", cizinci jsou hodně raritní nebo se schovávají za auta z půjčovny jako my. Pobavilo nás setkání se skupinkou chlapců z Olomouce dva dny po sobě (s pivem v ruce moc jiných turistů na výlet nechodí).
Celkově to byla pěkná expedice, kdy se nám úspěšně podařilo uniknout týdnu letního vedra. Výjimečně jsme ani nenavštívili místní nemocnici s žádným problémem, za což jsem obzvláště rád. A především jsme to zvládli v plném počtu i s rodičema, aniž bychom my nebo oni prohlašovali že "už nikdy příště".