Sraz v Olomouci a nezbytné náčiní pro cestu vlakem, foto Ivoš (stejně jako většina fotek v článku)
Žítková
Původní páteční plán počítal s přechodem z Bojkovic do Žítkové, tedy přibližně s deseti kilometry převážně do kopce. Trasu jsem plánoval už někdy během prázdnin a úplně mě nedošlo, že v půlce října bude den přeci jen trochu kratší. Trochu víc. Závěr by tak byl už s čelovkama a především by to byl závod se zavíračkou kuchyně na hotelu.
Prošli jsme se nakonec jen z Bojkovic do Krhové, kde jsme chytli autobus do Žítkové. Bylo to trochu svižnější, protože na necelé čtyři kilometry jsme měli asi padesát minut. Za velmi silného větru jsme proletěli okolo letiště, hezké vyhlídky na Bojkovice a dveří v krajině. S rezervou pěti minut jsme autobus stihli.
Nahoře v Žítkové fičelo úplně stejně, ale stihli jsme ještě hezky nasvícené kopce od zapadajícího slunce a pak už byla tma. A to nejen venku, ale i uvnitř. Díky silnému větru nešel nikde v okolí proud.
Nakonec z toho byla velká romantika při svíčkách a uplatnili jsme aspoň svoje čelovky. Restaurace překvapivě zvládla vše v pohodě, jídlo i pivko bylo a jako pozornost podniku jsme dostali panáka likéru Lopeník. Jen objednanou saunu jsme bohužel nemohli využít, nicméně třeba bazén v provozu byl, jak vyzkoušela Bára s Maxíkem. Proud nakonec naskočil kolem půl deváté večer.
Zámek
V sobotu nás čekalo krásné slunečné počasí a v něm necelých dvacet kilometrů do Slavičína. Silný vítr to ještě ráno chvilku zkoušel, aby to před polednem konečně vzdal.
V první polovině byla kochačka s krásnými výhledy. Například směrem na Vápenici, kde jsme předloni měli chlapáckou akci s děckama. Pak jsme se zanořili do lesa, prošli kolem pramene Olšavy a vynořili se z něj až v Hostětíně.
Když název této vesnice nahodíte do google, tak na vás vypadne překvapivě velké množství informací vzhledem k velikosti obce. Ekologické centrum, moštárna, kořenová čistička, biomasová výtopna nebo návštěva britského prince (nyní krále) Charlese.
V krásném sadu u Ekologického centra Veronica jsme si dali oběd (vlastní, v obci není žádná hospoda) a pak zkusili ve starém sadu vyřešit několik úkolů z vytištěných pracovních listů. Prohlédli si různé raritní druhy ovocných stromů, kořenovou čističku a nakonec i pár soch v krajině. S využitím Piškotzkratky (tentokrát nuda, jen jedna ostružina) jsme pak Hostětín opustili a pokračovali dál do Slavičína.
Cestou do jsme minuli miniaturní trailpark Slavex Trail, kde pár lidí brousilo asi tři lajny. Co by za to člověk dal, kdyby to měl za barákem. Kolem čtvrté jsme pak dorazili do cíle, zámku Slavičín, kde jsme jako správní gastrobatůžkáři měli ubytování. Člověk si na nádvoří skoro připadal lehce nepatřičně.
Na úvod jsme zašli na kafe, limonádu (smrková!) a některý z vizuálně dokonalých zákusků. Při výhledu z prosklené terasy do krásného, podzimně zbarveného, zámeckého parku by člověk mohl lehce nabýt dojmu, že mu to tam patří.
Po kratší pauze následovalo převlečení do županu a cesta do wellness na objednanou finskou saunu. Dobře, že jsem to booknul předem, jinak bychom neměli šanci. Na wellness recepci bylo rušněji než na té hotelové.
Po sauně nejlíp chutná pivo a zámecké vlastní z pivovaru Hrádek nechutnalo vůbec špatně. Stejně tak výborná večeře. Příjemné zakončení perfektního dne.
Cesta domů
Na nedělní dopoledne byl v plánu přechod do Luhačovic na vlak, nicméně dešťové srážky nám plány změnily. Zvolili jsme tedy přímý přesun do Olomouce, který ve výsledku zas tak přímý nebyl. Nejprve bylo nutné autobusem přejet do Zlína, následně vizovickou střelou do Otrokovic a poté už konečně InterPanterem do Olomouce.
V hanácké metropoli jsme jako gastrotečku zvolili Telegraph Café, kde jsme to měli i s dotekem kultury.
Celkově moc fajn výlet, rádi si to někdy zopakujeme. Minimálně na Žítkovou budeme muset znova, vyzkoušet tu saunu s výhledem na kopce.