Nejsilnějším momentem byl určitě první den uzavření, kdy jsem jel na nákup do Litovle a jindy hodně frekventovaná silnice Litovel - Uničov byla úplně prázdná. Cestou jsem potkal jedno auto a zahlédl dva chodce. Nebyl jsem si vlastně jistý, zda mě cestou nečeká nějaký policejní zátaras. Trochu se to blížilo pocitu z nějakého katastrofického filmu.
Z našeho pohledu se změnily jen dvě věci: Marek je s náma doma (stejně jako všechny děti v ČR) a kromě nákupů jsme nemohli opustit bydliště ani na procházku (na rozdíl od světa "mimo zónu"). Obchody s potravinami měly vše potřebné a oproti normálnímu stavu se v nich nakupovalo mnohem lépe - bylo tam výrazně méně lidí. Senioři měli silně doporučeno vůbec do obchodů nechodit a nechat si potraviny doručit příbuznými nebo dobrovolníky.
Ani ostatní změny se nás moc nedotkly - s měsíčním potomkem je stejně denní režim i akční rádius omezený. Máme to štěstí bydlet v domku se zahradou, takže s Markem jsme jezdili na kole kolem domu, hráli badminton nebo fotbal a po zimním období začali kultivovat zahradu. Jsem rád, že je jaro, dny se prodlužují a počasí otepluje. Nechtěl bych podobnou situaci zažít v listopadu.
Z pracovního hlediska to taky není žádná velká změna. Z domova pracuju už více než osm let a i když je samozřejmě rozdíl když je osazenstvo doma v plném počtu, tak se to zvládnout dá. Jedinou změnou bylo vytvoření pevné pracovní doby, aby bylo jasné, kdy pracuju a kdy mám prostor pro Marka nebo Jirku. Celkem se mi to osvědčilo, určitě si pak podobný rozvrh ponechám i po skončení tohoto podivného stavu.
Od pondělí budeme mít stejný režim jako zbytek republiky, tak se na nás určitě už všichni těší. Zakončil bych to tentokrát výjimečně neironicky - hlavně to zdravíčko!