Rok 2019 - sny i strachy

197× přečteno

Zase jsme lyžovali v Jizerkách. V únoru jsme fejkovali silvestr. Já jsem fejkoval tvorbu webové aplikace ve Stockholmu a Vídni. Tři týdny jsme poznávali Japonsko - chrámy, jídlo, záchody, shinkanseny i moře na Okinawě. Konečně jsem viděl Smashing Pumpkins na živo. Hodně živo bylo také na Colours of Ostrava v červenci. Navštívili jsme tři svatby. Já jsem navštivil nejvyšší stupínek bedny na Bobo Kapu. Na hradecku tentokrát kempovali cyklisti, ve Vernířovicích pak vagabundi. Zamrzl mi úsměv při pozorování hvězd. Začátkem příštího roku nás čeká pěkný dáreček.

2019

Několik splněných snů

Asi každý máte nějaká přání či sny, které byste někdy během života chtěli realizovat. Předpokládám, že je nemáte vypsané jako nákupní seznam na dveřích ledničky. Byť by to možná nebyl zas tak blbej nápad, alespoň by pak bylo každý den jasné, kam vlastně v životě směřujeme a proč. Tímhle ezo začátkem jsem jen chtěl říct, že i já mám nějaký interní seznam cílů, které bych chtěl navštívit, vyzkoušet nebo poznat. Letošní rok byl super v tom, že se mi podařilo tři z nich splnit.

Jako fanoušek železnice jsem jízdu shinkansenem ve svém seznamu určitě měl. Během jarní návštěvy Japonska jsme se touto legendární soupravou dvakrát projeli a byl to parádní zážitek. S Japonskem souvisí i druhý odfajfkovaný bod - návštěva Okinawy. Na tomto tropickém ostrově v Pacifiku toho moc k vidění není, ale odehrával se tam Karate Kid 2, jeden z prvních filmů co jsem viděl bez rodičů v kině. Nic víc za tím není. Sny nebývají vždy racionální.

Okinawa

Třetí letošní fajfka je hudební. The Smashing Pumpkins formovali moje dospívání a dodnes jsou součástí mého playlistu. Vidět je alespoň jednou na živo byla tedy povinnost, která se podařila právě v letošním roce ve Stockholmu.

Strašáci

Vždycky jsem si jako kluk myslel, že když budu dospělej, že se už nebudu ničeho bát. Bojí se přece jenom děti. Asi jsem ještě nějak nedorostl, ale pořád jsou určité činnosti nebo situace, kterých se bojím. Možná přesnější je, že mi jsou nepříjemné a netěším se na ně. Dospělost je možná jen o tom, že to zkusíme překonat o něco rychleji než v dětství. Nebo si naopak řekneme, že jsme na změny už starý. Letošní rok byl plný boje s některými strachy ale podařilo se mi i ukořistit několik malých vítězství.

Mluvení před lidmi

Hodně dlouho mi trvalo překonat strach z mluvení před lidmi. Jako typický produkt socialistického školství (hlavně nevyčnívat) jsem měl vždy největší hrůzu z toho být vyvolaný, mluvit sám před ostatními, být středem pozornosti. I na univerzitě jsem byl před studentskou konferencí měsíc dopředu nervózní. Před loňským školením pro Czechitas už jen týden. Teprve letos mám pocit, že mi mluvení před lidmi vůbec nevadí. Na přednášku na olomoucké univerzitě v rámci POOLu jsem se pak vyloženě těšil (můžete si pustit video).

Czechitas kurzy

K získání prezentačního sebevědomí mi hodně pomohlo lektorování pro Czechitas.

Angličtina

Velmi podobné jsem to měl s angličtinou. Ve škole jsem na ni kašlal, na vejšce moc nepotřeboval a před třemi lety jsem ji najednou musel začít používat každý den. Měl jsem pocit, že kdokoliv spíkuje mnohem plynuleji než já. Nerad jsem mluvil na workshopech a měl hrůzu z osobních setkání (smalltalks!) nebo videohovorů. Letos se to konečně zlomilo. Slovní zásobu nemám pořád zrovna perfektní, ale ten blok už je pryč.

Změna je život

Nebát se dělat změny a zkoušet nové věci je můj dlouhodobý boj. Pracuju v oboru, kde se technologie, pracovní postupy i nástroje mění velmi rychle. Moje práce v době mé školní docházky ještě nebyla na světě. Stejně jako většina mých kolegů. Způsob, jakým jsme psali kód před pěti lety nebo designovali weby je pro dnešní vývoj nepoužitelný.

Vždycky mám hrůzu z toho, abych nedopadl jako takový ten upocený "ajťák" co zamrzl v devadesátkové technologii a tu sází stále stejným způsobem pro stále stejnou klientelu. Ono to většinou hodně let vydrží, ale klienti taky zestárnou a přijdou mladí. A mladí jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu fungování aplikací. Cílem samozřejmě není zkoušet na každém novém projektu novou technologii, ale průběžně sledovat novinky v oboru, zkoušet je na malých kouscích kódu a pak adoptovat pro vhodné projekty. Nelpět na jedné dokonale zvládnuté technologii nebo dovednosti, ale pravidelně své vědomosti revidovat a doplňovat.

Zrovna se učím JAMStack na workshopu v Budapešti

Zrovna se učím JAMStack na workshopu v Budapešti. Zadání pro fotku znělo: dělejte, že něco děláte.

Právě pravidelné sledování a testování nových věcí mi dlouhodobě moc nejde. Během dne mám vždy pocit, že aktuální prácovní úkoly jsou důležitější a večer jsem už dost vygumovanej na absorbci nových myšlenek. Ideální by bylo pravidelně každý den ráno věnovat 15-30 minut jedné konkrétní funkci nebo technologii. Vydržel jsem to takto minulý leden a únor s online kurzem javascriptu, ale pak mě převálcovala práce a po zbytek roku jsem se už k tomu nevrátil. Ale zkusím to od ledna zase znova, třeba vydržím delší dobu. Držte mi palce.

Červen, červenec, říjen a listopad

Tyhle čtyři měsíce definují období, kdy je vždy nejvíc práce. Popravdě moc netuším proč, ale už dva roky po sobě to tak vyšlo. Před prázdninama jsem pracoval několik týdnů na sedmi projektech zároveň což byla opravdu dobrá škola time managementu. Na podzim se mi pro změnu nakupilo několik nových projektů, pracovních cest a jedno premiérové dvoudenní školení. Na konci listopadu jsem jako bonus dostal práci ještě na dalším novém projektu, takže i závěr roku byl víc než intenzivní. Popravdě jsem už stříhal metr a vyhlížel osmnáctého prosince, kdy jsem pozdě večer konečně zaklapl noťas.

Oproti minulým rokům jsem se i v době plné pracovní palby snažil co nejvíc dodržovat pravidelný spánek a trochu se hejbat venku. Po půlnoci jsem chodil spát jen minimálně, ale ne vždy se to samozřejmě podařilo. Je přitom krásně vidět, jak stres a nevyspání člověka mění. Kromě únavy je to především stálý pocit nasranosti, kdy mě vytočí každá malá blbost. A s nasraným tatínkem doma moc legrace nebývá.

Kromě domácí pohody to má samozřejmě i vliv na zdraví, což je možná o něco zákeřnější. V takovém období snadněji chytnu kdejakou rýmičku, kašílek nebo i něco horšího. Nebyla náhoda, že moje pokožka vyhrála pásový opar právě na konci období největšího pracovního zápřahu. Takže spánek i sport beru jako nutnou prevenci a mají velmi často přednost před dokončením nějaké práce (která v 95 % počká do druhého dne). Když to aplikuju na téma strachu: jde jen o to se nebát jít spát nebo jít na kolo i když je práce nad hlavu. Snad budu mít v tomto směru v následujícím roce více odvahy.

Japonsko

Návštěvu Japonského císařství jsem už nakousnul. Zcela odlišná kultura, extrémně slušní obyvatelé, krásné chrámy nebo dobré jídlo nejsou to hlavní, co nám cesta přinesla. Především jsme byli tři týdny jako rodina spolu a po několika letech jsem doopravdy pracovně zcela vypnul. Díky pravidelnému spánku a absenci pracovního stresu jsem měl po návratu o několik kilo tučné váhy méně a dokonale odpočatou hlavu. K nezaplacení (na zbytek jsme měli MasterCard). Více v samostatných článcích:

Japonsko

Cestování po Japonsku zní krásně idylicky, ale i s tím je spojena spousta "strachů". Netahám rodinu přes půl světa jen kvůli sobě? Zvládne Marek dlouhý let i tři týdny bez babiček? Zvládneme to všechno ve zdraví? Budu umět řídit auto v Japonsku? Vždy den dva před odletem bych nejraději vše zrušil, nikam nejel a zůstal doma.

Telegraficky

  • Mnohem méně času jsem v letošním roce trávil v editoru kódu a naopak mnohem více v grafickém editoru. Takovým obloukem se po několika letech vracím ke svým webovým počátkům, kdy jsem ve Photoshopu kreslil webíky. Nyní na to jsou naštěstí mnohem lepší nástroje.
  • Fakt mě baví různorodost projektů na kterých jsem letos pracoval - obchod s ocelí, online bazar, bankovní aplikace, lifestyle magazín, docházka v automobilce nebo třeba trajektová doprava.
  • V Olomouci se rozjela pobočka Czechitas, kde pomáhám s lektorováním základů tvorby webu. Holky nebojte se a zajděte na nějaký kurz.
  • V roce 2019 jsem strávil osm a půl dne cestou ve vlaku a téměř 60 nocí spal v nějaké hotelové posteli. Naštěstí ne vždy pracovně.
  • Po šesti letech vcelku systematického tréninku jsem se vykašlal na veškeré výzvy i GPS sledování. A konečně mě zase sport baví o něco víc.
  • Přečetl jsem spoustu krásných knih - pokud bych měl doporučit jen tři z nich, pak mrkněte na:
  • Do sluchátek si kromě muziky (letos hodně The National) pomalu hledají cestu i podcasty. Zkuste sledovat třeba ten pro rodiče na rádiu Wave: Houpačky.
  • Když už jsme u těch dětí - někdy mám pocit, že na ně moc tlačíme a tak trochu soutěžíme, který děcko toho umí víc. V létě jsem úplně zbytečně vytáhl Máru na trail s klopenkama aniž by uměl na novém kole pořádně zabrzdit. Výsledkem byl jeho asi dvoumetrový let vzduchem i s kolem do lesa. Díky Bohu bez žádného zranění, ale strašit mě to bude ještě dlouho. Na závěr tedy jeden trefný citát od KKRD Boys:

Žijeme ve smutné době kdy rodiče vychovavaj děti pro svět, kerej neexistuje, chudáci šrople sou od mala nuceni se akorát honit za trofejema, aby se pak mohli fotři v paluši předhánět čí kluk kde co vyhrál, takže dneska každy česky děcko musí ve třech jařinách umět minimálně sjet černou na Ramzové a ujet na horalovi 50km po zadním, přitom sme si teda nevšimli, že by se zatim v Brně povedlo někomu vychovat mistra světa v super G nebo druhyho Sagana.

2020

Jisté je jen jedno, že následující rok bude rokem změn. Tou nejzásadnější se stane navýšení počtu členů naší domácnosti, což nám výrazně upraví denní i noční program. Díky tomu pravděpodobně přibude více dnů strávených v coworkingu, kam jsem se po roční pauze letos opět vrátil. Nový rok také začnu s novým pracovním strojem: v některých pracovních týmech už díky tomu nebudu jedinou černou ovcí s windows, naopak v jiných začnu být jedinou černou ovcí s macbookem.

Ať se vám daří a zase za rok!

P.S. Díky moc Janče, že má se mnou a mým sezením u počítače pevný nervy.

Minulost

2011201320142015201620172018

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit