Vymyslet trasu v Krkonoších není žádné umění, a tak jsme i letos prostě pospojovali tři boudy, z nichž ta poslední byla pevně daná. Od loňska je nejoblíbenějším zvířetem tetřev, takže cíl musel být povinně na Tetřevích boudách.
Na start jsme se přepravili opět vlakem, který nám díky zpoždění a následně ujetému přestupu nabídl prohlídku zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. A taky nám ubral dvě hodiny času na cestu z Vrchlabí na chalupu Hejmovka, dlouhá léta známou jako U Piráta. Na druhou stranu jsme se díky tomu vyhli několika dešťovým přeháňkám a kromě úvodní krátké sprchy ve Vrchlabí jsme to měli bez deště a v závěru i se sluncem.
Druhý den nás čekal highlight výletu, trasa okolo přehrady Labská, přes Špindl, Kozí hřbety a Luční boudu na cílovou Výrovku. Byla neděle, takže v podvečer už byl nahoře i na Výrovce klid a mír. Úplně zenová atmosféra, včetně vlastního piva Vejr.
Třetí den je kritický, takže byl zároveň odpočinkový. Čekal nás víceméně jen sestup přes Liščí horu na Tetřeví boudy. V bufetu Na Rozcestí jsem neodolal a jako správný bufeťák si dal v deset ráno pivko Bufeťák. Loni jsme obědvali na Lesní boudě a byli nadšení. Letos jsme tam cíleně obědvali zas a nadšení jsme nebyli – asi novej kuchař. Na Tetřevích boudách je to taky trochu nové oproti stavu, kdy jsem tam v roce 1998 sledoval Nagano. Restaurace je trochu víc hogo-fogo a přímo pod ní je nově vybudovaný wellness s bazénem a výhledem do kraje.
Čtvrtý den začalo foukat, zatáhlo se, a to bylo asi znamení, že už máme vypadnout domů. Na vlak do Svobody nad Úpou jsme to měli čtrnáct kilometrů převážně z kopce. Což je někdy náročnější než chůze vzhůru. Abychom výlet zakončili stejně jako začali, spadlo nám na závěr pár kapek.
Pěkné to bylo. Děti podezřele vůbec nemrmraly, asi už byly po dovolené vytrénované. Výjimkou byly tlačící boty pana staršího syna, kterému nějak rychle vyrostla noha, aniž by se odpovídajícím způsobem zvětšila i bota. Aspoň víme, na co dát příště pozor.