Jak nám pomalu ale jistě přerůstá mládež přes hlavu (obrazně i doslova), tak podobně rychle ubývá i dobrodružnost samotné akce. V minulosti člověk řešil každý nebezpečný schod či neoplocený přístup k potoku. Index rizika počůraných trenýrek byl velmi vysoko a náhradní oblečení bylo vždy nedílnou součástí batohu. Jídlo muselo mít přesně danou formu i ingredience blížící se jídlu od maminky. A hlavně aby to dítě náhodou neusnulo v době kdy nemá!
Teď se nejmladší účastníci pomalu chystají do školy a ti o chlup starší vám při stolním fotbálku dají bez problémů góla. O těch úplně nejstarších se radši ani bavit nebudeme. Na výletech nikdo nemrlmá, že je to dlouhý.
Všechno je to teda vlastně hrozně fajn a v pohodě. Ale zároveň se už člověk po návratu necítí jako mistr světa, jako když vyrazil poprvé sám s malým plínkáčem. A moc netušil jak to vlastně funguje.
Jinak jsme teda byli v Jeseníkách a vylezli na nějaké ty kopce. Kluci se ptají, kdy pojedeme zase, takže dobrý.
