Proces
Hned u stoupání z Ramzové na Smrk mi naskočily vzpomínky na loňský rok.
Prvních pět kilometrů se jen kocháte, posloucháte každého ptáčka a zvědavě se rozhlížíte po lese. Takhle bych mohl chodit týden. Ne, klidně měsíc!
Už si skoro kupujete letenku do Ameriky či Nový Zéland, žádáte o permit na PCT nebo Te Araroa a odesíláte do práce výpověď nebo minimálně žádost o dlouhodobé volno.
Ale pak se to najednou rychle změní.
Kolem patnáctého kilometru vyhlížíte nějaké posezení. Na osmnáctém nohy tuhnou a i nejpokrokovější merino ponožky trochu tlačí. Jste rádi, že v tom batohu namáte stan, spacák, karimatku ani vaření.
Na dvacátém se to zlomí do dlouhého tunelu, kdy nevnímáte vůbec nic. Jen prostě jdete a jdete. A najednou je konec.
Ale ta euforie na konci tam je pořád. Je vám líto, že nepokračujete. Klidně byste si dali hodinku oraz. Pivko a nakládaný hermelín v nádražce a pak zas někam dál.
Keška
Cestou jsem šel okolo Skály smrti, kde je uložená jedna z našich dvou kešek. Je tu schovaná už 17 let na stejném místě. Krabička je stále původní, logbook druhý. Celkem ji za tu dobu našlo 176 lidí. Předloni 9, loni 3 a letos jsem byl první. Radost udržovat a především číst zprávy od návštěvníků.
Přesně tři kilometry vzdušnou čarou je naše druhá keš, založená jen o pár měsíců později. U zarůstající skalní vyhlídky pod vrcholem Kovadlina. Z obou keší je dokonce možné navzájem na sebe vidět. Ta druhá má přes 550 návštěv a jediný rozdíl je, že okolo ní vede turistická značka.
Existují ale i opuštěnější místa než je Skála Smrti. Tahle keška v Norsku, na břehu jezera Femunden, je ukryta přes dvacet let. Za tu dobu ji našlo přesně 23 lidí. My jsme byli s Jančou šestí, šest let od jejího založení.
Priessnitz
Máte nějaká místa spojená s konkrétní hudbou nebo osobou?
Já budu mít asi už navždy spojené Rychlebské hory s tvorbou Jaromíra 99. Od Priessnitze, přes jeho ilustrace až po Umakart nebo Letní kapelu.
Obrazy od Jaromíra 99 si můžete koupit na Poster44
Jakmile se vlak za Hanušovicemi zařízne do údolí Branné, tak už tam někde na pozadí začíná znít Jaro. Když se pak u Ostružné vyhoupnete z lesa a za Ramzovou začínáte klesat, tak úplně fyzicky cítíte tu odlehlost Jesenicka. A co teprve za sedlem Na Pomezí? Jak se tady asi žije? Mimo sezónu?
Skoro jsem včera čekal, jestli tam Jaromíra někde nepotkám.