Do centra jsem vyrazili o den dřív a ještě jsme stihli trochu slunce na Ramzové, což bylo osvěžující po tradiční hanácké mlze dole v údolí. V sobotu sice zmizelo slunce, ale jinak bylo naprosto ideální běžecké počasí - kolem 10°, sice zataženo, ale stále pěkné výhledy.
Natrénováno jsem nakonec celkem měl - během září a října jsem stihl čtyři delší tréninky, z toho tři v Jeseníkách. Poslední byl týden před závodem a otestoval jsem si na něm, že dokážu v kuse vyběhnout asi 9 km dlouhé stoupání (z Branné na Vozku). Vůbec jsem netušil, jací běžci se hlásí na takový typ závodu, takže interní cíl byl být v první polovině ze 158 běžců na nejkratší trati. Letos hodně běhající Kuba naopak zápasil poslední týdny s rýmičkami, takže spíš váhal, jestli vůbec nastoupí. Tradičně drsná Libuš se přihlásila rovnou na 44 km dlouhou trať a přestože pár dnů před závodem ji dohnal kašílek (pokud se ten zvuk dá tak nazvat), tak vyběhnout určitě chtěla.
Na první fotce gangsta crew z hanáckého hoodu na návštěvě v přírodě.
Samotná trať byla pěkně namixována z různých typů povrchů, na asfalt jsem se podívali až v samotném závěru a opravdu jen na chvilku. Nejhezčí pasáží byl rozhodně trail po hranici. Chvílemi to bylo trochu techničtější s kameny, jindy se pelášilo jen mezi borůvčím. Na začátku tohoto úseku se mi podařilo cuknout skupince, ve které jsem se před tím pohyboval a nakonec až do cíle jsem běžel už úplně sám.
Na občerstvovačce mi zahlásili 10. místo, což mě sice hodně překvapilo, ale na druhou stranu i nakoplo, abych to zkusil udržet až do cíle. Celej podělanej strachy jsem to solil co to dá a radši se vůbec neohlížel, takže jsem neměl vůbec šajn, jak jsou na tom soupeři za mnou. Kdybych věděl, že mám 8 minut náskok, tak se tolik neženu. Digitální pixely GPS hodinek se zastavily přesně na 26 km a 2 hodinách a 22 minutách, zhruba 20 minut za vítězným Vojtou Králem. Kuba to nakonec s přehledem stihnul pod tři hodiny, což je vzhledem k jeho podzimní běžecké absenci pěkný výkon. Libuš to kvůli zdravotnímu stavu otočila v první části závodu.
Dámská a dětská část výpravy se vypravila na hrad Rychleby. Pro odpolední program jsme adoptovali jednu malou indiánku.
V Račím údolí, kde bylo centrum závodu, jsme strávili téměř celé odpoledne. Děti tam poskakovaly po lanových překážkách, hrály si na indiány nebo po sobě házely listí a tak nebylo kam spěchat. Shodli jsme se, že je to ideální místo na nějakou další společnou akci.
Když jsem před dvěma lety končil s Piškot Kapem, tak jedna z myšlenek směřovala k uspořádání delšího běžeckého závodu právě v Rychlebských horách. Jsem rád, že nic organizovat už nemusím, protože takto dobře bych to stejně neuměl. Opravdu parádní tečka za povedenou běžeckou sezónou.
Více fotek má na webu Kuba, nebo se můžete podívat na reportáž České televize (zhruba kolem 1 minuty je vidět startující Libuš).