Hned druhý den po příletu se začínalo krátkou tratí, takže času na aklimatizaci na ostrovní podmínky moc nebylo. Zvlášť když byl náš odpolední let z Wroclavi do Shannonu ještě o dvě hodiny opožděn a na ubytování v Killarney jsme dorazili až kolem půl desáté večer.
Závod naštěstí začínal až odpoledne, byť vzhledem k přejezdu do centra závodů, autobusovému přejezdu ke startu a 2,5km dlouhé cestě na start jsme vyráželi s Bobanem už v poledne. Počet přihlášených odpovídal české zimní lize (do 200ks), ale účast byla částečně mezinárodní a organizace naprosto perfektní, obsahovala i drobnost typu hlídání klíčků od auta. Protože to vypadalo, že do M35 se nikdo hlásit nebude (což se potvrdilo), tak jsem byl nucen si užít mužskou elitu, Boban zakotvil v M40 a Mára s Jančou si dali poslední etapu v M10. Jako perličku bych uvedl, že v M55 startovala legenda světového orienťáku Jörgen Mårtensson.
1. Etapa - The Crags
Hned po startu začalo drobně mrholit. To mi při normálním běhání nevadí, jen jsem přes mlžící se brejle viděl celkem kulový. Druhé mrzení představovala moje fungl nová buzola Silva Race JET, jejíž střelka se při postupu na první kontrolu dokonale zasekla. Pokusy donutit ukazovat střelku k severu nikam nevedly, takže jsem v podstatě bez buzoly a s brejlema v ruce vyrazil do nitra irské horské divočiny. Naštěstí jsem měl píšťalku, která byla na závod povinná, takže jsem byl vlastně úplně v pohodě.
Každopádně i bez buzoly jsem úvodní kontroly celkem nacházel a víceméně se rovnal podle bažin a terénních tvarů. Zhruba v polovině trati se buzola uvolila k pohybu v poměrně krátké výseči, takže se při natočení ruky hraničící s vykloubením dal částečně odhadnout sever. Moje hlavní minela dne přišla na třináctku, kdy jsem neodhadl výšku a raději se kus vracel, abych se ujistil, že jsem byl dobře.
1. Etapa - M21E
Výsledkově jsem dostal pěkně naloženo (téměř dvacet minut), je vidět, že elita už je někde jinde :). S fungující buzolou a bez problémů s brejlema bych to nestáhl o víc než tři až pět minut. Boban se umístil ve své veteránské kategorii přesně v polovině, na čtvrtém místě. Fyzicky to bylo celkem náročné, cokoliv co není svah byla bažina, skály se mapují jen ty hlavní, takže žádná lehká atletika jako v Portugalsku.
2. Etapa - An Cruachan
Druhý den jsme si na start vyšlápli na protější kopec a na to, co následovalo, budu vzpomínat ještě dlouho. První kolečko nad startem byla paráda, hezky to vodsejpalo, na palci moje stará fungující buzola, slunce svítilo jako o závod. Pak přišel postup na druhý konec mapy a tady začala ta pravá divočina. V podstatě od té doby až do cíle se běželo v menší či větší bažině, takže zapomeňte na odraz. Na jediné cestě v mapě jsem zapadl do poloviny lýtek do bahna. Takže to máme bažiny jako prase, dále skály jako prase, kopce jako prase a nezapomenout na vedro jako prase. V tomhle terénu se před sluncem neschováte a na občerstvovačku zapomeňte.
Zhruba v polovině trati mě došlo a to tak, že pořádně. Od dvanácté kontroly jsem se pohyboval už jen pěšky a ani to už mi moc nešlo. Právě na dvanáctce jsem zvažoval, že to zapíchnu, byla tam ideální příležitost. Nakonec jsem to došel a to tak, že doslova. Nejlépe popisuje můj stav to, že asi 500m před cílem jsem si musel na chvíli sednout abych mohl vůbec pokračovat dál. Zlatý Hostýnky.
Celou mapu si rozklikněte tady na Route Gadgetu (trať 1).
Bobana jsem nakonec říznul o minutu, ale zatímco on byl třetí, tak já dostal od vítěze hodinu a byl předposlední (plus to dva lidi zapíchli). Celkem zážitek na téměř dvě a půl hodiny, takže z ekonomického hlediska to bylo vlastně výhodné. Aby nebyla mýlka, ten terén byl rozhodně to nejzajímavější v čem jsem za poslední roky běžel, to byla fakt orienťácká delikatesa.
3.Etapa - Tir na Spideoige
Po druhé etapě jsme zajeli koupit Guinesse, trochu se tím večer spravili a již v plné sestavě i s Jančou a Márou vyrazili na závěrečnou třetí etapu, tentokrát do nižších nadmořských výšek. Tir na Spideoige znamená v Irštině něco jako "země červenek", takže jsme tu byli jako doma a bylo to nakonec poznat i na trati.
Po druhé etapě bych se tu poslední etapu nebál označit za rovinatý běžák, byť 380m převýšení na 8,5km a bahno místy po kolena mohou působit jinak. Každopádně šlo už o konečné pořadí a mým soupeřem se stal jakýsi Cyrill, který měl po dvou etapách o dvě minuty lepší čas (první den jsem mu dal půl hodiny a druhý den dal půl hodiny on mně) a moje motivace byla ho samozřejmě říznout. Do toho jsme se ještě na startu vsadili s Bobem a Jančou+Márou, že kdo bude poslední v cíli, tak platí večeři - startovali jsme všichni během dvou minut (Mára to měl 2km, Boban 6,5km a já 8,5km). Po včerejším prošitém dnu tak byla velká motivace zaběhnout.
Celou mapu si rozklikněte tady na Route Gadgetu (trať 1).
Nebudu vás napínat, až na tu večeři to vyšlo dokonale - pomalým zombie tempem jsem psychicky udolal Cyrilla, který mě sice vždycky utekl, ale u kontroly jsem byl pokaždé dřív. Až to nakonec nevydržel a zůstal kdesi za mnou. Mapově jsem to konečně zvládl bez větších chyb, běžecky jsem to zvládl tak, že jsem to doběhl, jen ta večeře půjde za mnou, byť to bylo jen asi o minutu. Boban se v celkovém pořadí posunul na druhé místo a získal tak medaili, Mára doběhl druhý ze tří a i ten dostal medaili. Já skončil celkově na 9. místě a nedostal jsem nic, takže jsem si koupil pivo.
Možná i díky komorní atmosféře to byly strašně příjemné závody s velmi přátelskými organizátory v netradičních terénech. O tom, co vidět na jihozápadě Irska, jak se vlastně řídí vlevo a co je to Galský fotbal se dozvíte v dalším článku.
