Mamut Bike Maraton aneb 82km po rozbitých hanáckých cestách

1089× přečteno

Tak dvě třetiny svého sado-maso maratonského triatlonu je za mnou. Už jsem docela dlouho nebyl tak blízko seznamce s Cháronem, ale po zázračném zmrtvýchvstání v závěru závodu jsem i dnes relativně úspěšně protnul cílovou pásku Mamut Bike Maratonu v Čekyni u Přerova. Přerovský Mamut se od předchozí Šely neliší ani tak svou délkou (82km dle propozic, 87 na tacháku (nebyl započítán úvodní úsek), 1500m převýšení), ale spíše profilem a povrchem. Zatímco pro Šelu jsou typické dlouhé stoupáky, kombinované s prudkými a náročnými sjezdy a většina závodu se jede po úzkých klikatých pěšinkách, tak Mamut je mnohem rychlejší záležitostí s několika málo technickými úseky. Nejlépe by o tom asi vypovídalo procentuelní zastoupení jednotlivých převodníků. Jestliže jsem před týdnem jel na Šele zhruba (v pořadí od největšího převodníku (pro necyklisty ty nejtěžší převody) po nejmenší) 10%,60%,30%, tak dnes to bylo 45%,55%,5%. Ale zpět k závodu. Start Mamutu byl přímo na náměstí v Přerově, odkud se pole asi 500 závodníků vydalo směr socha mamuta nad Čekyní. Tam měl být jakoby ostrý start. To ale rozhodně nikdo nerespektoval, protože jsme Přerovem jeli průměrně asi 40km/h, což mi ostré přijde dost. Důležité je také upozornit na fakt, který hrál v mém dnešním zážitku velkou roli ? na Mamutu je (jak je obvyklé na většině maratonech) i kratší trať (43km) a drtivá většina závodníků jela právě kratší variantu (poměr krátká/dlouhá byl asi 450/50). Druhou důležitou informací je systém tratě, kdy se jela delší varianta na dvou totožných okruzích. Veky na kratší trati jeli samozřejmě jen jeden okruh. Myslím, že tyto dva fakty jasně vysvětlují, proč se v prvním okruhu jelo relativně ďábelským tempem a proč jsem já debil (idiot, ?) byl po absolvování prvních 43km mrtvej jak před týdnem po celém závodu. Samozřejmě jsem si přece nemohl nechat ujet nějaké žabaře a tak všichni borci, se kterými jsem jel v prvním kole docela na krev, odbočili před cílem doleva a já jsem prakticky jako jediný vyrazil vstříc druhému okruhu. Tam jsem viděl všehovšudy jednoho borce kus přede mnou a jednoho za mnou (po chvíli ovšem také přede mnou), a tak jsem se trápil sám. Na jazyku jsem měl spoustu hezkých slov, kterými jsem se proklínal za tempo v prvním kole a oslovení kokot či kretén patřilo k těm nejjemnějším. Zážitek byl také umocněn moc krásným povrchem tratě, kterou snad pořadatelé rozbíjeli po celé její délce nějakými krumpáči a v kombinaci se silným (proti)větrem z toho byla vcelku solidní imitace pekla. Ale je tu americký happyend milé děti. V polovině druhého okruhu jsem chytil asi druhou mízu a přepnul svoji psychiku ze stavu, "ku.. pí.. já se na to vy.." na mód "Cháron mě dnes nedostane" a vcelku bez problému už dojel do cíle. S časem kolem 4:25 bych se měl pohybovat kolem 27. místa. Předjel jsem dokonce i Závodníka. Petr si totiž vybral solidní porci smůly, když nejdříve měnil duši a poté v ho v jednom sjezdu (= v hodně velké rychlosti) sundali dva borci, co šli na ryby. Pořadatelé se taky moc nevytáhli, když na druhém okruhu nebyl snad ani jeden a tak se některá křížení se silnicí stala dobrou loterií. Závod jsme nakonec zhodnotili, že příště už asi ne, protože po polních cestách můžu jezdit i doma a nejsou aspoň tolik rozbité. Příští týden nás čeká Silesia v Opavě a to asi nebude žádná sranda (90km, 2200m přev.) a určitě tam moc polňaček nebude.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit