Nocna Impreza na Orientację

1014× přečteno

Další týden v Lublinu nebyl zas tak dlouhý, protože až ve čtvrtek jsem se vrátil z domova. A hned ve čtvrtek jsme zavítali na místní dydžinu. Na internetových stránkách byla diskotéka představena jako zcela bezpečná a že má kvalitní ochranku, což je ve zdejších zeměpisných šířkách občas i důležité. Jen podotknu, že třeba i akademické městečko má vlastní stráž se psi a každou noc opravdu koleje hlídají (ochranku má třeba také divadlo, existuje železniční stráž apod.). Na diskotéce, kam jsme zavítali s našimi běloruskými koleżankami a Dorou, bylo celkem dost narváno. Čtvrtek, pátek a sobota jsou totiž hlavní ?pařící? dny, ve kterých se koná většina imprez. O to více mě překvapilo, že vůbec neexistovala fronta na baru. Vzhledem k cenám alkoholu v místních barech (pivo minimálně za 4Zł (asi 32Kč)) to ale není tak šokující.
Jen co jsem se v poledne probral po diskotéce, tak jsme stihli uvařit akorát oběd a kolem páté jsme s Jardou, Líbou a Dorou vyrazili na Nocnu Imprezu na Orientacjȩ, které se konala asi 25km od Lublinu. Cesta extrémně narvaným minibusem byla sama o sobě zajímavým zážitkem, ale první noční etapou se nám stala cesta od autobusové zastávky do místa konání. Jakási paní se nám totiž nabídla, že nám tam batohy odveze a ukázala nám cestu. Ukázalo se ale, že asi jede jinam, protože nás poslala přesně na druhou stranu. Když jsme asi po 9km chůze (místo 3km od zastávky) konečně dorazili do bazy imprezy, která byla ve szkole podstawowe v obci Wandzin, tak jsme už neměli moc sil na první noční etapu. Naše batohy jsme tam naštěstí našli. Očekával jsem, že závod bude mít limit tak dvě hodiny, když je to noční. Opak byl pravdou. Délka trasy byla 9,5km a limit byl 4 hodiny, což mě opravdu na optimismu nepřidalo. Věděl jsem, že moje světla vydrží na dvě ploché jet tak 80 ? 90minut (a mám vždy na závod 4 baterie), a protože jsem si na koleji zapomněl náhradní 4 baterie a rezervní baterku, tak jsem se už smiřoval s myšlenkou, že to bude můj poslední nebo předposlední závod, protože jestliže mě svtělo vydrží dnes, tak v sobotu určitě ne. No nic, ještěže Dora, se kterou jsem závodil, měla vlastní baterku. Při pohledu do mapy jsem se zděsil (1. strana mapy, 2. strana). V hlavě mi zněla Helenka Vondráčková (Dlouhá noc...) a hurá do lesa. Začátek byl ještě na mapě, takže jsem byl v klidu. Ale na čtvrtou kontrolu se už mělo jít podle azimutu. Nakonec se ale ukázalo, že se vždy musí jít po cestě, takže to tak těžké nebylo. V lese byla zase kupa falešných kontrol a vždy na kontrole se muselo určit, jaký výřez mapy k ní pasuje. Lze říci, že jsme rychle postupovali kupředu, soupeře jsem strašil svým dálkovým světlem a tak jsme se bez problémů dostali zase na místo, odkud se mělo jít podle mapy do cíle. My jsme v pohodě vyrazili po lesní silničce a vše se zdálo, že je v pořádku. Všechny odbočky seděly, jen slibovaná kontrola nebyla na svém místě. To ale není ani v Polsku výjimečné a stává se to poměrně často. Chyběla už jen poslední kontrola a z ní už to měl být kousek do cílové školy. V dálce jsme už také zahlédli světélka, bylo slyšet štěkání psů a poslední kontrola opět chyběla. Když jsme přišli blíže, tak jsme zjistili, že dva vlčáci stojí u cesty a štěkají jak protržení. Podle hesla, ?pes který štěká nekouše? jsme kolem nich prošli ve zdraví, ale už bych je fakt nechtěl nikdy vidět. Když jsme přišli na okraj vesnice, tak jsem si všiml celkem velkého bernardýna, který opět neznal plot a pozoroval nás. Neštěkal. Opět jsme přežili a už se nemohli dočkat školy. Vesnice to ale byla nějaká zvláštní, nějak mě vůbec nepřipomínala Wandzin. Kurde! (polská nadávka), to není Wandzin. Zbývalo jediné, vrátit se asi 3km na počátek mapového úseku a jít tedy opět pozdravit všechny pejsky. Nejdřív jsme potkali bernardýna. Stál spolu s kamarádem smíšeného původu uprostřed cesty a opět neštěkal. Pak se rozběhl přímo k nám a... ...několikrát nás oběhl, očuchal a nechal nás být. Vlčáci se opět nezmohli na víc než na štěkot a tak jsme pospíchali směr poslední známé místo. Tam jsme naštěstí dohonili ještě nějaké dvojice a na silničce se dali opačným směrem. Do cíle jsme dorazili těsně před koncem limitu a nebýt špatně vyplněné průkazky, tak by jsme i zaútočili na přední umístění.
Druhý den se dopoledne běžel skorelauf na 75 minut. Schválně říkám běžel, takže byla konečně možnost Polákům natrhnout ... a konečně to trochu připomínalo orienťák. Dora není samozřejmě žádná atletka, takže i když jsme asi půl závodu šli pěšky a půl běželi, tak jsme měli téměř všechny kontroly a obsadili jsme krásné páté místo. Líba s Jardou běželi celou dobu, sebrali vše a tak je vítězství neminulo. Odpoledne jsme dali spolu s ostatními závodníky fotbálek, najedli se bigosu (směs zelí a masa ? takový segedín) a o půl sedmé se už začal startovat druhý noční. Sice jsme na startu dostali celou mapu (1. strana, 2. strana), ale tak nějak jsme s Dorou moc nepochopili zadání a pořádně jsme tedy nevěděli co máme kde hledat. Většinu kontrol jsme sice našli, ale i tak nás bodovací systém posunul o něco dozadu. Světla mi vydržela bez problémů oba závody, na druhé dvě ploché baterie jsem přepínal až v polovině druhé etapy. Po etapě následovalo tradiční opékání kiełbasek a hurá do spacáku. Jen malá perlička na závěr, na všech Imprezach na O. je zakázána konzumace alkoholu, takže se po večerech opravdu nepařilo. Celkově mohu říci, že to byla opět zajímavá zkušenost, získal jsem dyplom za říjnovou Busolmanii (viz starší článek), s Dorou jsme dostali dyplom za páté místo ve skorelaufu, takže se jednalo o relativně úspěšný víkend. Sakra to jsem se rozepsal. Mrkněte se na fotky.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit