Nemám ani tucha, kde tenhle článek začít. Proč chodím občas někde sám po kopcích? Proč aspoň na týden? A proč, doprčic, tentokrát až někde v Japonsku?
Zkusím tedy popsat co a kde jsem šel. Přidám trochu odboček do japonské historie, náboženství i současnosti. Možná nám z toho vypadnou odpovědi na předchozí "proč".
Kumano Kodo
Doslova „Stará cesta Kumano" je síť starověkých poutních stezek procházejících poloostrovem Kii v jižním Honšú. Stezky vedou do tří posvátných svatyní, souhrnně nazývaných Kumano Sanzan - Hongu, Hayatama a Nachi. Taková japonská verze poutě do Santiaga.
S Camino de Santiago toho mají společného více. Jako jediné poutní trasy jsou společně od roku 2004 zapsány jako dědictví UNESCO. Kumano Kodo je i podobně stará jako Camino, lidé se na ni vypravovali už během devátého století. Vrchol nastal v období Edo (1603–1868). Poutě byly tehdy tak masové, že prý "poutníci vypadali jako procesí mravenců". Poté zájem upadl a renesance těchto stezek opět začala v 90. letech 20. století. Po zapsání na seznam UNESCO se zájem dramaticky zvedl, což ale neznamená že půjdete někde v davu.
Podobně jako u cest do Santiaga to totiž není jen jedna cesta, ale síť několika vzájemně propojených cest. Začínají každá někde jinde, jsou různě dlouhé a nabízejí také zcela jiný zážitek:
- Nakahechi, tzv. Císařská cesta. Vede z Tanabe na západě přes hory, má asi 80 km a je suverénně nejpopulárnější trasou už od 10. století. Má nachystanou dokonalou infrastrukturu ubytování i dopravy. 90% všech poutníků jde tudy.
- Kohechi je čistě horská, 70 km dlouhá, trasa vedoucí z buddhistického centra na hoře Koya. Lidí minimum, ráno vlezete do lesa a večer z něj vypadnete v malé vesničce.
- Omine Okugakemichi je extrémní varianta vedoucí 100 km čistě po horských hřebenech mimo civilizaci. Je to trasa mnichů sekty Shugendo, kteří zde testují své limity a získávají prý superschopnosti. Část trasy kolem hory Mount Omine je dodnes nepřístupná pro ženy.
- Ohechi vede po pobřeží, chodí ji minimum lidí, ale nabízí hezké výhledy na oceán téměř celých 120 km své délky.
- Iseji, 170 km dlouhá trasa spojující nejposvátnější místo Japonska, svatyni Ise Jingu, se svatyněmi Kumano Sanzan. Střídá pobřeží Tichého oceánu, rýžová pole, bambusové lesy a horské průsmyky.
Moje volba pak byl takový výběr z hroznů - prvních pět dní na Iseji do Hongu a poté dva dny po Nakahechi do Nachi. Nechtěl jsem být celé dny zavřený v lese, ale vidět i běžný život na venkově a to tato trasa slibovala splnit dokonale. Jako bonus jsem se díky tomu podíval i do duchovního domova japonského národa - posvátné svatyně Ise Jingu.
Ise
Ise Jingu je nejposvátnějším místem šintoismu. Není to jen jedna stavba, ale komplex 125 svatyní rozmístěných v lesích Ise City. Hlavní svatyně jsou dvě: Naiku (Vnitřní) a Geku (Vnější). Založené byly někdy během třetího století a během středověku se, podobně jako Kumano Sanzan, staly cílem masových poutí. Pro představu o jak masovou záležitost šlo: v roce 1830 navštívilo Ise Jingu 4,6 milionu návštěvníků, tedy každý šestý Japonec té doby.
Jednou za 20 let jsou Naiku, Geku, 14 dalších budov, most a brány torii kompletně přestavěny na nových, sousedních parcelách — vždy přesně podle původního vzoru z cypřišového dřeva. Tradice zvaná šikinen sengu sahá do sedmého století a byla dodržena již 62×. Stavba trvá přibližně 8 let a poslední proběhla v roce 2013. Praxe symbolizuje šintoistický princip věčné obnovy a cykličnosti přírody.
Tohle je ten plac, kde za pár let vznikne znovu svatyně
Fascinující tradice. V Evropě se můžeme jen dohadovat jak v raném středověku vznikaly stavby, co se dávalo do malty a jaké nástroje byly použity. Tady se více než 1300 let předávají znalosti díky pravidelným cyklům přestavby.
Na závěr ještě poznámka k náboženství. Na cestách po Japonsku míjíte svatyně a chrámy, což se někdy plete. Zatímco svatyně patří tradičnímu japonskému náboženství šintoismus, chrámy jsou buddhistické. Dlouho fungovaly společně a teprve v 19. století došlo k povinné rozluce obou náboženství. Ale například svatyně Kumano Sanzan vždy patřily oběma. Právě v Kumano se věřilo, že šintoističtí bohové (kami) jsou jen jinou podobou buddhistických postav, které se zjevily v Japonsku, aby lidem pomohly.
Deníček
Konec teorie a pojďme do praxe, jak moje cesta vlastně probíhala, co se mi honilo hlavou během několika hodin chůze. Každý den jsem si průběžně psal, co mě během dne zaujalo. Trochu jsem to pročistil či doplnil a zkusím to tady nějak reprodukovat. Bude to trochu experiment, sám nevím co z toho vypadne a jestli to vůbec bude čtivé. Mapa celé trasy.
Den 0 / Letadlo - Osaka - Ise
Po příletu jsem prošel všema procedurama jak nůž máslem a už frčím vlakem z letiště do centra Ósaky. Skenování otisků i obličeje na imigračním mi přijde trochu děsivý, Velkej brácha potřebuje nakrmit daty.
V Ósace běžím koupit trekový hůlky do Montbellu, AI mě přesvědčuje, že to bude hračka, že žádný bloudění jak v Tokyo Station vůbec nehrozí. Prej je to úplně jednoduchý. To si asi každý představujeme trochu jinak, ale po půl hodině jsem úspěšně obchod našel. Beru hůlky, ale na vyřizování tax-free vratky v hodnotě dvou stovek kdesi jinde v nákupáku už nemám mentální kapacitu.
Limited Express do Ise úspěšně odchycen a poprvé sedím v Japonsku v první třídě, v takzvaném Green Car. Příplatek byl jen stovka, to se musí vyzkoušet. Je to všechno trochu oldschool zařízeno, sedačky jak z obýváku vaší babičky, ale čisté, funkční a pohodlné.
Cestou mě ve vlaku trochu chytá depka. Od včerejška mě bolí solidně v krku a já přemýšlím, co vlastně v tom Japonsku dělám a proč jsem nejel radši do Krušek. Únava po noci v letadle tomu taky moc nepomáhá. Venku zataženo a prší. Ty kráso, co já tady budu jako dělat.
V Ise taky prší, svatyni Geku mi zavřeli před nosem. Do hotelového onsenu se s kérkou nepodívám. Tak jdu radši spát.
Ise
Den 1 / Ise - Umegadani - Furusato Onsen, 17 km
Ráno ještě trochu depka, spánek lepší než v letadle, ale pořád takovej na půl plynu.
V šest ráno jsem uvnitř vnější svatyně Geku. Nádherný stromy, obrovský, jak dokážou takhle narůst?
Stromy ve svatyni Geku
Frčím vlakem do Umegadani. Tohle je jasnej týpek co jde na trek, ten pojede taky na Kumano ... hele slunko ... tak ne, týpek vystupuje dřív ... a ještě jedna outdoor postava, hodně ve stylu i s deštníkem ... a taky už vystupuje ... tam snad zase prší nebo co ... Tak nakonec vystupuju fakt sám a do deště.
Než si prohlídnu svatyni u nádraží tak je po dešti a pěkně to připaluje. První plechovka kafe z automatu, tohle bych bral i doma.
Pecka trail, krásný výhled ze sedla, poctivý stoupák, místy přísný povrch, ještě že mám hůlky. Nikde ani noha, ani na trejlu, ani u domků v údolí.
Obyčejná chůze v přírodě a úplně mi to vystřelilo náladu nahoru.
Procházím městečkem a vidím pekárnu s názvem Blé-Jean. Sorry, ale tam musím jen kvůli tomu názvu.
Strom jak z Totora u chrámu, víc krásných stromů okolo, pecka.
Všude kvetou mandarinky.
Na pláž asi zítra, pěkně leje ... hele už je zase modro, tak ještě dneska. Moře je stejně magie pro vnitrozemce.
Ubytování v tradičním hostinci minshuku. V yukatě do onsenu, ještě jsem nastudoval jak správně zapnout yukatu (levý cíp přes pravý, opačně je to na pohřby). Pokecal jsem s nějakým místním motorkářem, uměl trochu anglicky. Voda solidně horká.
Furusato Onsen
Den 2 / Furusato Onsen - Owase, 27 km
Krásnej slunečnej den.
Snídaně byla trochu hardcore i na mě, ale nakonec jsem snědl úplně všechno. Syrový ryby ještě ok, víc mě dalo zabrat to syrový vajíčko.
Hned v druhé vesnici mě doběhla paní a věnovala mi poutnický přívěsek. AI tvrdí, že je to pamětní medailonek a vyjadřuje požehnání pro cestu.
Sedla jsou dneska už přísnější, kopce kopcovatější a silnice asfaltovější. Asi deset kilometrů dlouhej přesun po silnici dal zabrat, ale zakončil jsem ho v jakémsi bistru zmrzlinou a tradiční rybkou taiyaki plněnou fazolovou pastou.
Mě vlastně včera ještě bolelo v krku a teď si dávám zmrzku! Hned jsem si radši ve Family Martu koupil vitamíny.
Závěrečný sedlo je přísnej stoupák, výstup na vrcholek hory s výhledem na město Owase ještě víc, jsem mokrej jak myš. Ale pěkný.
Letecký výhled z hory Mt. Tengura na Owase
Owase není moc pěkný. Šedivý přístavní město. Opuštěné baráky, je zataženo, fičí vítr, postarší hotel.
Zemětřesení.
Tohle bych už asi nikdy zažít nemusel, především ne v 5. patře. Nejdřív ucítíte, že je něco špatně, pak se třesou skla jak při bouřce a jako bonus se zhoupne celej barák. Mobil se pak rozkřičí ať vypadnu někam do bezpečí, dole na recepci jsou všichni úplně v klídku. Epicentrum 50 km ode mne, síla 5.7 stupně, tsunami nehrozí.
Upřímně, moc klidně se mi nespalo.
Den 3 / Owase - Atashikacho, 29 km
Půl osmé, nikde ani noha. V celém Owase jsem během 45 minut chůze přes město potkal 3 lidi a dvě auta. Apokalypsa?
Pondělní ráno v Owase
První sedlo je dlouhý jak tejden, terén přísnej. Potkal jsem konečně dva turisty.
Za prvním sedlem jsem potkal starého pána co čistil kousek trailu. Dostal jsem od něj chlazenou mandarinku.
Celkem hezká pláž, Japonci tady kempujou. Ještě mě ale čekají tři horská sedla. Asi to bude dneska dost dlouhý.
Pláž v Mikisatocho
No tvl já dnešek asi popisovat nebudu, tohle bylo krutý, celkem čtyři brutal sedla, fičák, žádné slunce, občas fekál, černý had, blížící se déšť, 29 km. Terén takovej, že jsem ještě s láskou vzpomínal na Ladermona, jakej to je hladkej závod. Tohle byl krutej den, chyběl už jen ten medvěd nebo tsunami a bylo by to komplet.
Vesnička Sonecho
Radost mi ale udělal majitel domku ve kterým spím. Starej tradiční domek kousek od pláže, vítr s ním dost cloumal, ale jinak dobrý. Je tam teplo i sucho. Takovej starší děda, přišel mi ukázat jak se co ovládá a zapíná. Neuměl ani slovo anglicky (já toho japonsky taky moc neumím), nějakým způsobem mi to ale hrozně zvedlo náladu.
Skočil jsem si do nejbližšího automatu pro colu, mrkl za deště a fičáku na pláž, snědl včerejší slisovanej hotdog a byl vlastně úplně spokojenej.
Den 4 / Atashikacho - Uwano, 27 km
Po včerejšku dávám horská sedla s prstem v nose.
Na jedné vyhlídce mi japonskej ultrahiker ověšenej karabinama pochválil japonštinu. Koukal kamsi do dáli, já ho pozdravil klasickým koničivá a on, aniž se na mě podíval, mi začal něco automaticky vykládat japonsky. Přízvuk mám prý dobrý, aspoň teda v tom pozdravu.
Kumano City - nekonečná šňůra aut podél pobřeží. Včera jsem chtěl někam do civilizace a teď se po půl hodině těším až z ní vypadnu.
Oběd v motorkářským bistru. Zkusil jsem na závěr poděkovat za jídlo: Gochisōsama deshita. Vypadá to, že to funguje.
Výhled na Kumano City z Matsumoto passu; Pláž Shichiri Mihama v Kumano City s koinobori - prapory ve tvaru kaprů, symbolizují sílu, vytrvalost a úspěch
Dneska to bylo moc hezký. Kus po státovce byl sice nic moc, ale pak v horách byly pěkné výhledy na rýžová pole.
Ubytko v bývalé školce je super, ale trochu depresivní. Celkově ta míra stárnutí populace je děsivá a v Japonsku naprosto zřetelně viditelná. Mnoho opuštěných domů, potkáváte především staré lidi. Asi nás to čeká jednou taky, tak se můžeme nyní podívat, jak to bude za pár desítek let vypadat u nás.
Hned vedle je chrám a aspoň jsou slyšet děti z vedlejšího domu.
Zahrál jsem si před spaním biliár.
Den 5 / Uwano - Hongu, 25 km
Počasí zase super a parádní výhled na rýžové terasy. Je Golden Week, tak jsem čekal davy a nikde nikdo. Dvě auta s turisty a jeden trailový běžec.
Rýžové terasy Maruyama-senmaida
Dlouhej pochod po asfaltu přes několik malých vesniček, v podstatě bez aut. Uprostřed ničeho najednou Jazzové café, tak jsem se stavil aspoň na ledové kafe. Pokračuju v japonštině pro děti: Igokochi ga ii desu, Jazu ga ii desu ne - pochválil jsem paní, že to tam má útulné a že ten jazz je moc fajn.
Dostal jsem za chůze záchvat smíchu. Jen tak, z ničeho nic.
Na Road Station (michi-no-eki) dávám oběd a čeká mě dlouhej úsek po lesní silničce až do údolí řeky na autobus. Během dvou hodin chůze jsem potkal tři auta, jednoho chodce a jednoho hada.
Při čekání na bus mi luňák chtěl sežrat svačinu.
Pochopil jsem jak funguje placení za jízdu v autobuse.
Poprvé v životě spím v klasickém hostelu, v osmilůžkovém pokoji. Díky včasnému příchodu jsem vyhrál spodní postel a prázdnou sprchu.
Hongu
Největší brána Torii na světě je fakt velká. Jen sedím a koukám na bránu, okolní kopce a rýžová pole. Denní turisti jsou už z Hongu pryč. Svatyni Hongu mi zase zavřeli před nosem.
Večer za tmy dorazil týpek a předem se omlouvá za chrápání.
Den 6 / Hongu - Koguchi, 18 km
Špunty v uších, takhle dobře jsem už dlouho nespal. Garminy ukazují 100%, to jsem tam nikdy neměl.
U snídaně potkávám borce, co včera dorazil pozdě. Má přezdívku Lucky a je z Guamu. Včera se zaposlouchal do výkladu nějakého průvodce, pak mu umřely nohy, setmělo se a ujel poslední autobus do Hongu. Naštěstí se nad ním někdo slitoval. Letos šel Camino a teď jde Kumano pro dual pilgrimage certifikát. Chodí jen s malým batohem a kufr si posílá dopředu na ubytka, což je běžná praxe.
Dal bych si kafe, klasický cappuccino.
Zašel jsem konečně do svatyně a tím dokončil Kumano Kodo Iseji. Dnes nakousnu Nakahechi. Jsem zvědavej, kolik budu potkávat lidí. Za celých předchozích pět dní by mě stačily prsty jedné ruky, pokud nebudu počítat dvě populární sedla u měst.
Třínohá vrána, Jatagarasu, symbolizuje mimo jiné i tři svatyně, je poslem bohů
Kumano Hongu Taisha
Cappuccino, nejlepší za poslední týdny! Zázraky se dějí, našel jsem kavárnu s výběrovým kafem. Na lístku cappuccino neměli, ale pan majitel ani nemrkl a za chvilku bylo na stole. Jako bonus je výhled na velkou Torii.
Na starý kolena jsem hvězda Instagramu. Odchytil mě místní poutnickej influencer, co každý den natáčí videa s poutníky. Je mu asi sedmdesát a býval učitelem angličtiny. Teď mě společně s japonským párem instruuje kam se postavit a co vykládat. Odkaz na výsledek radši dávat nebudu.
Dnes to bylo hodně odpočinkové, ale bohužel jen jeden výhled za celou dobu. Hezky schůdné, závěrečný sestup samozřejmě nic moc. Během čtyř hodin jsem potkal asi sedm lidí, takže oproti Iseji opravdu přeplněno.
Bydlím sám ve velkém tradičním baráku. Checkin přes tablet, zlatej dědouš z Atashikacho. Na večeři mi aspoň týpek dovezl krásný bento box.
Vesnička Koguchi
Den 7 / Koguchi - Nachikatsuura, 26 km
V noci jsem zas tak dobře nespal, všechno vrzalo, z venku byly slyšet žáby, dobýval se na mně nějaký hmyzák, musel jsem v noci temným domem na záchod. Zlatej hostel.
Úkol dne zní jasně: vlak v 15:21 do Ósaky nesmí odjet beze mne.
Kopl jsem do vrtule už před sedmou a pustil se do kopců. Mlha, mrholení, teplo, kopec jak kráva, zase mraky schodů a šutrů, mokrej jsem byl komplet. Za 4 hodiny jsem potkal 5 lidí a dva hady.
Uprostřed lesa je odpočívadlo se záchody a dvěma automaty na pití.
V posledním horském sedle se prý poutníkům zjevují jejich mrtví přátelé. Vzpomínám na babičky. Jedna ráda cestovala. Pokaždé jsme měli oči na vrch hlavy, když nám o tom vyprávěla. Třeba jak jejich vlak vjel do trajektu! Druhá babička sice tolik necestovala, ale zase se ráda smála. A hlavně měla pochopení pro moji ironii a sarkasmus. Tak je obě zdravím tam nahoru, což mi na horském hřebeni přijde kousek.
Vylezu z lesa u Nachi Taisha a tam selfíčka, rodinky, turisti, ... ale je to hezký. Jen nevím odkud fotěj tu pagodu s vodopádem, mně tam zavazí střecha.
Kumano Nachi Taisha
Cestou dolů do údolí se vyjasnilo a pěkně připaluje, ještě jeden hupík lesem s bambusovým polomem a jsem u poslední svatyně, zrovna je tam bohoslužba.
Zaplouvám do jakéhosi bistra. Píšou rovnou, že nemají anglické menu - to tady stejně nemají nikde - translator to jistí. Smaženej tuňák dobrej.
Krásná pláž a výhled na hotel vetknutej ve skále. Mám hotovo.
Za odměnu si kupuju zmrzku Coolish a oblíbené kafe Rainbow Boss.
U nádraží je malá galanterie a mají i plyšáky. To je znamení, beru malého Totora a kočku Jiji. Dostal jsem od paní mandarinky na cestu.
Onsen na nohy před nádražím je zázrak. Snad jsem tam nevyrobil nový radioaktivní pramen.
Limited Express Kuroshio do Ósaky, krásné výhledy na oceán, Smashing Pumpkins ve sluchátkách.
Vymotat se v podzemí na to správné metro je tradičně trochu bojovka, ale dal jsem to a dorazil úspěšně na hotel, nikam už mě nikdo nedostane.
Ósaka
Zítra už jen nějaké šopování, galerie moderního umění a večer se proletím zkratkou přes severní pól domů.
Bylo to fajn.
Obávám se, že se do Japonska ještě někdy vypravím.