Zas a znovu - Rychleby na sněžnicích

1476× přečteno

V sobotu má být jasno znělo jasně z předpovědi počasí. Plán byl tedy také jasný, jedeme na sněžnice do Rychleb. V Ramzové vystupujem společně s davem z vlaku, nabíráme čekajícího Michala a míříme z náhle přeplněného nádraží. Dav běžkařů naštěstí míří do Ostružné a na nástupu na místní turistickou značku vedoucí na Smrk už není ani noha. To ostatně dosvědčuje neporušený sníh, kterého je letos opravdu pořádná nadílka. Sněžnice musíme nasadit v podstatě okamžitě a je jasné, že dneska to nebude snadná procházka.

Trasu máme naplánovanou jihovýchodní stěnou Smrku, dále slanění do sedla Tři Studánky, poté prvovýstup jihozápadní stěnou na štít Studený a po úzkém skalnatém hřebínku na Skálu smrti a dolů do Vápenné. To je taková příjemná 13km dlouhá procházka, ideální na sněžnice, neboť hrozí minimální kolize s běžkařema.

Jak jsem už psal, tak sněhu bylo víc než dost, asi nejvíc, co si tady pamatuju. Ve třech se šlo přeci jen lépe, protože jsme se s Michalem mohli střídat v prošlapávání. Na druhou stranu to i tak byl pěkný sportovní výkon, i když na total brutal zážitek z Dlouhých strání to naštěstí nemělo. Počasí nakonec zas tak jasné nebylo, ale i nějaké to slunce místy bylo (jak je vidět na fotkách).

Za zmínku stojí veselá příhoda ze Smrku, kdy jsem navrhl zkratku na cestu vedoucí dolů ze Smrku (úspora asi 200 metrů). Janča s Michalem fotili o sto šest, tak jsem se jako správný průzkumník vydal fikačkou mezi stromky. Už po pár metrech se objevily takzvané borůvkové pasti, kdy se najednou propadnete asi o 30cm přes krustu ležící na borůvkovém podloží, což chůzi na rychlosti nepřidá. Na borůvky jsme zvyklí, takže jsem pokračoval dále a přemýšlel, zda jsem toho cukroví letos sežral opravdu tolik. Když jsem byl dostatečně vzdálen od fotografů, přišla na řadu novinka - smrčková past. Krusta vyplnila prostor mezi malými smrčky a už jsem byl o půl metru níž. Největší legrace ovšem byla, že se mi opravdu hodně dlouho nedařilo vstát - ono se v prašanu není moc o co opřít. Fotografové nakonec dorazili právě včas, aby mohli zachytit, jak jsem se zmátožil.

Na vrcholu Studený jsme odbočili ze značky na Vysoký hřbet a po něm jsme se vydali zkontrolovat naši kešku na Skále smrti. I přes velké množství sněhu nebyl problém ji najít, takže jsme jen provedli drobnou výměnu obsahu, mrkli na logbook (poslední návštěva v září) a pokračovali jsme dále po hřebínku. Za Skálou je asi nejhezčí úsek, kdy se střídají panoramatické výhledy na všechny strany.

Na rozdíl od loňské návštěvy jsme tentokrát správně trefili odbočku z hřebene směr Vápenná a díky připravenému ortofotu jsme pak i úspěšně vyšli přímo u nádraží.

Fotky jsou i u Michala. Má tam i fotky z Koloběže, jednu obzvláště peprnou.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit