Vídeňský Sacher aneb Ich bin Marek Pražák

1194× přečteno

Po loňské podzimní návštěvě Krakova jsme letos vyrazili poznat jak se žije v bývalém hlavním městě a jak se daří v hlavním městě našich východních sousedů. Organizace se chopila Marťa, která zajistila luxusní bivak v Bratislavě, odkud jsme vyráželi do nedaleké Vídně. Naše Moravská sekce ještě cestou navštívila švédský chrám nábytku, okusila něco ze severských kulinářských specialit a kolem desáté večer jsme již provedli výsadek v přísně střeženém bytovém komplexu okraji Bratislavy.

Pro sobotní cestu do Vídně jsme všechny úspěšně přesvědčili o tom, že cesta hromadnou dopravou bude dobrodružnější než autem. Bratislavský trolejbus sice krásně skřípěl a házel ze strany na stranu, ale Rakouský vlak jel velice nudně dle jízdního řádu, měl poměrně komfortní sedačky a dobré odhlučnění. Takže žádnej adrenalin se nekonal (loňská cesta vlakem do Osvětimi určitě patřila k vrcholům výletu).

Na nádraží jsme se neúspěšně pokusili odlovit jakousi pochybnou kešku a pak už jsme vyrazili na městskou turistiku. Prolezli jsme různé uličky, prohlédli si barevné domky od nějakého Podvodníka a pokračovali do centra. Na náměstí u Štefanova domu se rapidně zvýšila hustota turistů, tak jsme si raději dali rozchod. Po dobré pizze jsme se opět sešli a bez kyslíkových přístrojů jsme zdolali Štefanovu věž, ze které byl výborný výhled na slunečnou Vídeň. Poté jsme oběhli pár starších baráků a téměř poklusem jsme odchytli zpáteční vlak do Blavy.

Ve Slovenské metropoli byl trochu problém nalézt nějakou restauraci, ale zhruba po hodince se i toto podařilo. Večer proběla četba na téma Dokonalý gentleman, takže jsme si ujasnili, jak se oblékat na sport a že námořnický blejzr klidně můžeme zkombinovat se světlými kalhotami.

V neděli jsme vyrazili vlastními dopravními prostředky, bez problémů dorazili do centra Vídně a auto ponechali na doporučeném stání kousek od hradního divadla (Burgtheater). Na pořadu dne byla kultura v galerii Albertina, kde právě vystavoval své obrázky jakýsi fanChoch. Stejný úmysl však mělo více Českých a Slovenských občanů, takže to byla vcelku dobrá kulturní bitka, kde slabší povahy neměly nárok. Obrázky byly vcelku hezké, na rozdíl od Rembrandta jsem u toho neusnul. Závěr zpestřilo hledání našeho batohu a oblečení v šatně, ale zhruba po dvaceti minutách se i tento problém vyřešil. Po kulturním zážitku jsme za odměnu vyrazili do fastfoodu. Jednalo se však o rybí fastfood s výbornými tučňáky, lososy a dalšími mňamkami. Po rybičkách jsme ještě přepadli jednu kavárničku, takže došlo na café und torte.

Odjezd z Vídně byl stejně bezproblémový jako příjezd a po třetí odpolední jsme již vysazovali polovinu Moravské sekce v Břeclavi na vlak. My jsme s Jančou dokoupili v Bille vínko a sýry na večeři a popojeli do nedalekého Mikulova. Ještě před ubytováním v malém penzionku jsme si prošli centrum města a provedli několik fotografických pokusů se stativem.

V pondělí jsme po vydatné snídani opět zkontrolovali centrum města a zámek a poté jsme se vydali odchytnou autobus do Dolních Věstonic. Kromě asi dvacetičleného školního výletu jsme v něm jeli sami. Z Dolních Věstonic jsme to vzali klasické červeně značené hřebenovce, která nás po 13 kilometrech zavedla zpět do Mikulova. Cestou jsme odlovili pěkných 5 keší, většinou na první sáhnutí.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit