My z konce světa aneb výlet do Rychlebských hor

1421× přečteno

Protože mě už nohy svrběly a foťák nadával, že už dlouho neviděl ve svém čipu nějaké to panoráma, dohodli jsme se s Jančou, že tento víkend (myšleno ten, co právě minul) vyrazíme někam do hor. Původně naplánovaný přechod části Beskyd nám znemožnil nečekaný příval sněhu, a tak jsme po delším přemýšlení naplánovali výlet do Rychlebských hor - dle informací z webových stránek "Nejopuštěnějšího pohoří České republiky". Prognoza pogody nám sice nedávala moc nadějí na příjemně strávený víkend, ale počasí nakonec nedalo na rady Alenky Zárybnické a oba dny bylo vcelku hezky a občas i slunečno (hlavně v neděli).
Časné vstávání nám nedělá problém, takže o půl páté jsme už mířili vlakem z Olomouce severním směrem. Párkrát jsme přestoupili, vlezli do autobusu a těsně před devátou hodinou jsme z již prázdného autobusu vystoupili v nejsevernější části Vidnavského výběžku, kousek od hranic s Polskem - u psychiatrické léčebny v Bílé Vodě. Protože nás tento den čekalo jen nějakých 13km (nakonec z toho bylo dobrých 17km), tak jsme si počátek zpestřili výletem na jakousi vyhlídku nad lomy mimo turistické trasy a následným orienťákem s kontrolou u kapličky. Pak jsme se napojili na turistickou značku a hurá na hřeben. Cestou jsme potkali tři auta s myslivci, kteří asi byli dost vykulení, protože o turistu v těchto končinách nezavadí v létě, natož v zimě. Červená turistická značka nás neomylně zavedla přímo na hranici a pak pokračovala několik kilometrů mezi patníky. Sněhu bylo v tomto úseku opravdu hodně, a tak to bylo docela dost náročné. Na nejvyšším bodu výletu - Borůvkové hoře (899m) - jsme si přečetli nějaké tablice o setkání českých a polských disidentů v osmdesátých letech. V hlavě jsem si už sumíroval, co asi napíšu na net (myšleno jako sem) a tešil jsem se na větu, že jsme nikoho za celý víkend na hřebeni nepotkali. To mi ale pokazila skupina asi dvaceti Čechů, kteří vyšli z mlhy proti nám kousek pod Borůvkovou horou. Takže teď můžu akorát napsat, že jsme, kromě dvaceti lidí, nikoho nepotkali. Cestou dolů jsme ještě chtěli objevit vyhlídku na jakési skále ale nakonec jsme ji nějak netrefili. Do Travné jsme sešli kolem půl třetí a začli hledat domluvené ubytování. Člověk by si myslel, že v obci s dvaceti stálými obyvateli to nebude problém, ale opak byl pravdou. Nakonec se ukázalo, že budeme spát v prvním domě, který jsme míjeli při příchodu do vísky.
Druhý den jsme měli naplánovanou o něco delší trasu a tak jsme vyšli už před osmou, abychom všechno v pohodě stihli. Slunce pomalu vycházelo nad hřeben, sníh byl už o něco mokřejší, ale bylo vcelku jasno a bylo vidět docela daleko. Tento den jsme kromě dvojice myslivců už opravdu nikoho jiného nepotkali. Po hranici jsme už nešli tak dlouhý kus jako včera, ale nebe se vyčistilo, pařilo sluníčko, takže to byla taková "jarní" nádhera. Z hřebenu jsme pak sestoupili do údolí Račího potoka, kde jsme poobědvali na zřícenině hradu Rychleby (konkrétně na hradní věži) a pak se pokochali vyhlídkou na celé údolí z Čertových kazatelen. Odtud jsme už sešli do Javorníku, odkud nám jel vlak nach Olomouc. Nechybí samozřejmě fotečky.
Myslím, že se v létě do Rychlebských hor s batohem a stanem určitě vrátíme.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit