Už dlouho jsem se chtěl podívat do Valtic, kde jsem nikdy nebyl, takže cíl cesty byl daný poměrně rychle. S rezervací ubytování jsem zkušeně počkal až na poslední chvíli, ať máme jistotu, že se neprojeví nějaké školkové a školní rýmičky. Tentokrát se výjimečně nic podobného neprojevilo, takže jsme mohli v pátek dopoledne vyrazit na cestu jižním směrem.
Cobile
První zastávkou se stala vesnice Kobylí, nad kterou se tyčí zajímavá rozhledna. Nebo vyhlídka. Nebo jak to nazvat.
Každopádně je to na rozdíl klasických věžovitých staveb něco jiného, nenápadného a moc se mi to líbilo. Původně jsme chtěli pokračovat okružní procházkou přes Vrbice, ale potomci nevykazovali zrovna známky dostatečné rychlosti a nadšení pro pěší přesun. Takže jsme se jen vrátili k autu, kde se shodou okolností nacházelo discgolfové hřiště. A my jsme dokonce měli disky sebou. To byla náhoda!
Pokud byste někdy jeli okolo, tak se určitě zastavte. Kromě asi nejhezčího hřiště co jsem kdy viděl tu mají i hřiště na petanque nebo veřejné ohniště s posezením.
Valtice
Cestou do Valtic, kde se nacházel náš bivak, jsme se zastavili krátce projít po lese k zámečku Rendez-vous. On je to teda spíš takový oblouk, než zámeček, ale procházka to byla hezká.
Následoval přesun na ubytování a krátký relax, po kterém jsme na doporučení paní majitelky penzionu zkontrolovali na zámku místní výrobnu a prodejnu čokolády. V zámeckém parku se pak už rychle začalo stmívat a závěr už byl za tmy.
Snídaně je základ státu
Druhý den bych se zastavil u snídaně, protože to je pro mě ta nejdůležitější věc na ubytování. Je mi jedno jaká bude postel nebo jestli je ve sprcháči jen závěs, ale posedět si beze spěchu u dobré a pestré snídaně je k nezaplacení. Což se v Penzionu Hardy povedlo. Dílem taky díky Netflixu na pokoji, u kterého se oba vejlupci zašili, poté co v nich zmizely párečky a buchta od paní domácí. V ostatních pokojích všichni vyčkávali až do devíti, takže jsme měli s Jančou téměř hodinu času si u snídaně vegetit. Jediná škoda byla, že jsme tam byli jen na jednu noc, takhle bych rád snídal častěji.
Dopoledne jsme za solidního větru prošli okruh okolo kolonády na Reistně. Cesta kroutila podél hraničních patníků s Rakouskem, do jehož vnitrozemí byly z kopce pěkné výhledy. U brány druidů jsme se dozvěděli něco o stromech dle našeho data narození. Pokud by to někoho zajímalo, tak já mám jedli.
Odpoledne jsme se už jen přesunuli do Brna na návštěvu s jedním mezipřistáním v Lednici na oběd. Celkově to byla taková rychlovka, ale zpestřilo to alespoň tradičně hluché zimní období.