Na jih jsme přeletěli už ve čtvrtek odpoledne a po letech strávených na palubách nízkonákladovek nebo ČSA byla milým překvapením úroveň služeb portugalského TAPu. Kromě lehké svačiny v podobě bagetky a miniaturního džusu bylo k dispozici také portugalské víno. A protože Mára usnul už při rolování před startem, tak to byl příjemně klidný začátek krátké dovolené.
Lisabon
Pátek jsme celý strávili v portugalské metropoli a podobně jako před šesti lety jsme si ten den neužili moc jižního počasí. Naštěstí tentokrát spadlo jen pár kapek a odpoledne už zasvítilo, ale žádnej hic. Prošli jsme všechny hlavní hajlajty v centru - výtahy, šaliny, ouzké uličky a přidali k tomu nově i návštěvu hradu a archeologického muzea. V rámci hradu jsme vychytali prohlídku s průvodcem po vykopávkách, takže jsme se dozvěděli i něco o architektuře muslimských a fénických obydlí a že katolický středověk byl proti tomu z hlediska bydlení krok zpátky.
Pokud můžu srovnávat po šesti letech ta samá místa, tak si nevzpomínám, že by před těmi lety bylo v centru tolik turistů. Na hlavní pěší zóně jsme se tehdy procházeli téměř sami a nikdo mě během deseti minut nenabízel dvakrát hašiš (asi už vypadám, že bych si potřeboval šluknout). Možná to bude také tím, že to pro nás s Jančou byla tehdy první návštěva na jihu Evropy vůbec a v Lisabonu nám to po Skandinávii přišlo jako velký punk.
Rozdíl více než šesti let na názorné ukázce - listopad 2011 versus únor 2018.
Évora
V sobotu ráno jsme už za slunečného počasí ještě skočili do nedalekého parku na dětské hřiště, aby se pan potomek trochu unavil a poté se odbukovali z hotelu a metrem jsme dojeli na letiště vyzvednout auto. Sobota před polednem je patrně přesně ta chvíle, kdy si pro auto jdou všichni. Po hodině ve frontě a další půlhodině v garážích při čekání na vyzvednutí auta jsme se konečně stali majiteli zcela nového Mitsubishi Space Star. I přes prostorně znějící název je to klasická malá mrcha na úrovni Fiesty nebo Corsy, ale pro nás tři a jeden větší batoh to bylo zcela dostačující vozidlo.
Naším dalším bydlištěm se na tři dny stala historická perla Évora, kam se z Lisabonu dostanete za necelou hodinu a půl po dálnicích. Mára se aspoň hezky prospal a probral se, až když jsme zastavili před hotelem. Za azurové oblohy jsme prošli centrum města, kde právě končila první etapa Portugal O-Meetingu a město bylo plné karnevalově oblečených místních a sportovně oblečených závodníků. Město, zapsané do seznamu UNESCO a kompletně obehnané hradbami, obsahuje spoustu kostelů, úzkých uliček, parky, zbytek antického chrámu a 9 km dlouhý akvadukt.
Náš jediný problém se týkal jídla, protože jsme do města vyrazili po třetí hodině, tak už byly všechny restaurace zavřené a jedinou možností bylo počkat do sedmi, kdy zase otvírají. To zmiňuji jen pro případ, že byste někdy chtěli vyrazit na jih a měli odpoledne hlad, takto to tam funguje téměř všude. Nakonec jsme odchytli alespoň otevřenou kavárnu a něco snědli tam.
Závody
V neděli jsme konečně vyrazili na orienťák do malého městečka, asi půlhodinu jízdy z Évory. Průjezd místním venkovem byl příjemný, na prvních 28 km cesty byly přesně tři zatáčky a jedna vesnice. Portugal O-Meeting jsou jedny z největších závodů jara, celkem bylo letos přihlášeno kolem 2500 účastníků, většinou dospělých a veteránů z celé Evropy. Ráno na hotelu u snídaně jsme byli jedni z mála, co neměli oddílový overal a bylo jim pod šedesát (někteří chodili na snídani už v dresu s číslem, moje mladý léta hadr).
V neděli se běžela klasika a moje veteránská trať byla se svými 11km (385 m převýšení) druhá nejdelší po elitě. Do lesa jsem vyrážel s respektem, neboť jsem si nebyl jistý, co můžu vlastně čekat. Běhalo se v sadech s korkovými duby mezi kterými byly občas skály různých velikostí, sem tam nějaké křoví nebo plot. Právě na ploty bylo dobré dávat pozor, protože jejich zdolání nebylo vždy snadnou záležitostí (občas obsahovaly ostnáče) a chtělo si to raději trochu pohlídat průchody.
Celkově to byl naprostý fičák, můj průměr na celé trati byl těsně pod 5min/km. Mapově to nebylo zas tak těžké, občas jsem využil obíhačku po cestě a zbytek si víceméně pohlídal, i když párkrát to šlo realizovat lépe a radostněji. Skončil jsem nakonec devátý, sedm minut za vítězem.
V pondělí pak závodila pro změnu Janča a běžela se krátká trať. Bohužel její W21B měla trať s obtížností na úrovni žactva, takže se do nějakého mapově zajímavého terénu příliš nedostala. Ale i tak si to užila a skončila na pěkném pátém místě, pár minut za vítězkou.
Menhiry
V pondělí po závodech jsme přemýšleli kam ještě vyrazit, ale nakonec to bylo poměrně jednoduché - v pondělí jsou stejně všechny památky zavřené, takže jsme zajeli prozkoumat místní menhiry, které uzavřít naštěstí nejdou.
Cesta skrz sady korkových dubů, menhir připomínající brněnský orloj, naše "micubiši žádný myši" (copyright Mára).
Okolí Évory je podobnými megalitickými stavbami proslulé, my jsme si pro naši návštěvu vybrali Cromeleque dos Almendres. Po kratší terénní vložce jsme nejdřív zaparkovali u osamoceného menhiru Almendres a protože bylo nádherné počasí (a času dost), tak jsme se odtud prošli asi dva kilometry k dalším balvanům pěšky. Škoda, že to takto neudělalo více lidí, nemuseli bychom pořád kontrolovat, jestli nejede nějaké auto. Jinak to byla krásná procházka mezi korkovými sady.
Honěná uvnitř Cromlechu (což, jak jistě víte, je formace vztyčených menhirů okrouhlého půdorysu).
V úterý jsme už jen migrovali domů s mezipřistáním na noc v Praze. Na letišti v Lisabonu nás díky Markovi poslali přes prioritní bezpečnostní kontrolu kde nebyly žádné fronty a podobně pak všechny cestující s dětmi vyhmátli při boardingu, díky čemuž jsme nastupovali do letadla jako první. Palec hore.
Na další běžecko-turistickou akci se chystáme začátkem června do Irska: podíváme se do národního parku Killarney a na závody Shamrock O-Ringen. Máte šanci se ještě přidat, dvě postele v našem velkém apartmánu jsou zatím volné. Přestože závody to budou mnohem více komorní, tak terény budou naopak mnohem brutálnější.