5.7.2015 - Ještě je hezky
Předpověď počasí na neděli slibovala poslední solidní pařáky i mezi fjordy, takže jsme jak se patří šlápli na plynový pedál a závratnou osmdesátkou (někdy i 85, ale to už jsem byl za piráta) vyrazili k Hardangerfjordu. Cestou bylo k vidění opět několik vodopádů, ale to samozřejmě omrzí i v Norsku, voda prostě padá z kopce.
Vodopád pod kterým se dalo běhat.
Hlavním cílem dne byl Eidfjord, respektive výhled do údolí Måbødalen a na vodopád Vøringsfossen pár kilometrů nad fjordem. Dle hustoty Japonců na kilometr čtverečný v této lokalitě stojí vyhlídka opravdu za to. Zaparkovali jsme na spodní parkovišti, vyfotili vodopád ze spodu a pak se pešky vydali na horní vyhlídku u hotelu Fossli (tam se dá taky zaparkovat). Ze spodního parkoviště je to procházka asi na 15minut, máte jistotu, že nikoho určitě nepotkáte a budete mít k dispozici několik unikátních výhledů.
Fjordy sem, fjordy tam.
Po vyplácání pár fotek jsme zašli do hotelu na kafe a zákusek (člověk se musí občas rozmazlit). Márovi po cestě v krosně asi vyhládlo, takže zbaštil téměř celý Jančin dortík s jahodama, příště budem muset koupit už tři zákusky. Jinak mám takové tušení, že u chaty jsme byli kdysi před více než 17 lety se zájezdem nadějných orienťáků, bylo mě to tam takové povědomé.
Pohled dolů na vodopád Vøringsfossen a do údolí Måbødalen.
Sokol baští dortík.
Následně jsme pokračovali podél fjordů až do Oddy, kde se měla konat atrakce zvaná záplavy, řeka teda valila solidně, ale naštěstí všechny silnice byly v pohodě a mohli jsme pokračovat dál do hor (v Norsku se jezdí jen přes hory nebo po pobřeží), kde jsme to pod nějakýma zasněženýma kopcema zapíchli v příjemném menším kempu.
Kempík v Røldalenu měl výhledy na kopce.
6.7.2015 - Už není hezky
Dle očekávání a v souladu s předpovědí počasí nás probudil májový norský deštík. Takže proběhla improvizovaná snídaně ve stanu a následoval nácvik balení stanu za deště. Kdyby mělo být pěkně, tak to vezmeme dolů turistickou silnicí Ryfylke , ale počasí se nemělo nijak zvlášť lepšit, takže jsme to vzali nejkratší cestou na Kristiansand po silnici č.9. I tak se jednalo o krásnou cestu přes liduprázdné zasněžené hory, velká lyžařská střediska nebo v závěru fotogenickým údolím. Bylo by to hezký, kdyby bylo hezky.
Cesta údolím Setesdalen, bylo tam hodně pěkných míst na koupání (kdyby bylo hezky).
Zakotvili jsme v kempu poblíž Evje, zbýval nám jeden celý den, takže nebylo nutné dojet až do Kristiansandu. Kemp byl takový podivný, jak tam bylo víc stálých karavanů, tak si člověk připadal jak v chatové osadě, kde se všichni znají. Nícméně místa tam bylo dost, stejně jak o den dřív byla k dispozici wifina, takže houby zle.
V kempu poblíž Evje sice svítilo slunce, ale byl pekelný vítr.
V týmu panovala taková nic moc nálada, shodli jsme se, že tři týdny cestování by úplně stačily a že už nás to zas tak nebere. Teď teda mluvím o členech týmu, kteří dokáží nějak smysluplně vyjádřit své pocity i bez použití citoslovců. Nejmladší člen působí stále spokojeně a jede ve svém dením režimu: probudit se, lozit ideálně oběma rodičům po hlavě, vypít mlíko, nenechat se přebalit a převlíknout, chtít ven, hledat kaluž / skákat v kaluži / házet kamínky do nějaké vody / hledat kupu písku / držet v ruce auto, dát si šlofíka, aktivity viz. dopoledne, nenechat se přebalit a převlíknout, večerníček, mlíko, spát.
7.7.2015 - Pořád není hezky
Další den jsme měli v plánu se jen tak poflakovat v okolí Evje, případně dát nějakou tůru na kopec. Z výletu na kopec nakonec sešlo, Mára ji skrečoval hned v jejím úvodu, když spustil menší hysterák ohledně probuzení. Takže jsme popojeli k místním štolám, kde si Mára za 150NOKů mohl klepat kladívkem do kamenů a nosit si sbírku minerálů v kyblíčku. Během procházky okolo štol, jsme sice už neobjevili žádnou další štolu, ale zato se objevili komáři v množství větším než malém a následně i začalo poprchávat. Takže opět do auta a co s načatým dnem. Nakonec jsem zapátral v paměti ohledně žebříčku turistických atrakcí jižního Norska a zavelel jsem směr maják Lindesnes. Nebylo to sice úplně po cestě, ale z hlediska norských vzdáleností to byl kousek (asi 110km) a aspoň jsme měli cíl dne.
Cesta byla poměrně hezká, opět skály a jezera a minimální provoz. Cestou nás zaujalo jakési turisticky zajímavé místo označené tradiční hnědou značkou a s abnormálně velkými turistickými informacemi. Po bližší rekognoskaci jsme zjistili, že jde o jakési mystické místo s několika kamennými kruhy, kde se vykonávala soudní moc regionu (soudy, popravy, obchod s otroky a podobné legrácky). Nyní to je v okolí hezky vyspravené, ve volně přístupném muzeu je mnoho vikingských artefaktů a v místním café dělají kromě jiného kafe a palačinky (označené jako vikingské placky). Dostihla nás tady smutná zpráva z Červenky ohledně Garouše, takže to do toho deště a opuštěných kamenů tak nějak všechno zapadlo.
Výhled od majáku.
Na Lindesnes fyr jsme dojeli už v podvečer a dokonce nám ani prvních deset minut nepršelo. Pak ale přišel už poctivý norských chrst a konkrétně já jsem byl hezky durch (Mára je vybaven díky hradeckým O-maminám a Janča si vzala nepromokavou bundu). Maják je to pěkný, platí se tam vstup (stopade norských korun sem, stopade tam, to už je detail) a okolo vede několik turistických tras.
Maják Lyndesnes.
Po pohledu na hodinky bylo jasné, že bychom měli zakempit co nejdřív, takže jsme se ubytovali v přeplněném kempíku kousek od majáku. Kromě toho, že tam byly placené sprchy i wifina, tak tam vydávají certifikát, že jste bydleli v nejjižnějším norském kempu. No nekup to za pade noků. Nekoupil jsem a raději jsem místo toho během lijáku postavil stan, v rychlosti do něj naházel věci a následně i Máru. Cena za kemp vzhledem ke službám nic moc, ale na jednu noc a za deště je to jedno. Ještě že tam byla větší místnost, kde se dala nakrmit malá divá zvěř a nemuselo se to realizovat ve stanu.
8.7.2015 - Sice není hezky, ale jedem do Dánska
Poslední norský den jsme za solidního deště sbalili stan a ještě popojeli k majáku nakoupit nějaké drobnosti do místního gift shopu. Měli tam na výběr minimum divných plyšáků a naopak mnoho krásných dřevěných hraček. Mára byl naprosto spokojen s množstvím a hloubkou kaluží, takže bylo obtížné ho nalákat zpátky do auta. Jsme ještě v Norsku, takže se musí po dobrém, klasické české metody si necháme až domů.
Popojeli jsme do Kristiansandu, cestou Mára úspěšně usnul a prospal naštěstí i hodinové čekání ve frontě na trajekt. Oproti cestě na sever jsme tentokrát opačným směrem (do Hirsthals) frčeli rychlým trajektem (dvě a čtvrt hodiny), který se zpětně dle wikipedie ukázal být opravdu hodně rychlou lodí. Je pravda, že loď konkurenční společnosti s názvem Superspeed zaříznul na stejné trase o půl hodiny. Na palubě byl naštěstí opět dětský koutek včetně dětí, takže cesta proběhla bez problému.
HS Fjord Cat, foto drze upirátěno z webu.
Z Hirsthals jsme to do našeho ubytování měli asi dvacet minut a po třech dnech ve stanu máme zase pevnou střechu nad hlavou. Bydlíme v klasickém dánském přízemním domku, asi o velikosti toho našeho. O víkendu budou v nedalekém Skagenu závody v orienťáku, do té doby se nějak zabavíme. Počasí nám asi nedovolí si užít místní krásné písečné pláže jiným způsobem než s kyblíkem, lopatkou a tatrovkou, ale pršet by naštěstí už nemělo.