Slovenský ráj - Nízké Tatry - Velká Fatra

1680× přečteno

Po náročném finiši ve škole bylo nutné si v práci vynutit zvláštní týdenní dovolenou a někam vyrazit vyprázdnit nahromaděné vědomosti. V sobotu jsme část mozkových buněk propláchli pivem na zahradní párty u Petryka, zafandili si gHaná, gHaná, provedli voodoo rozčtvrcení jednoho z ghanských fotbalistů a v neděli jsme už s Jančou seděli v legendárně přesném vlaku EuroCity Košičan a mířili nečekaně směrem na Košice. Vystoupili jsme však již o pár zastávek dříve, konkrétně v Popradu, odkud jsme popojeli osobáčkem do stanice Vydrník. Tam jsme poprvé nahodili na záda naše batožiny a i přes svižnou chůzi nám to hodinku trvalo, než jsme dorazili do kempu Podlesok ve Slovenském Ráji.
V kempu se od mé poslední návštěvy před šesti lety mnoho nezměnilo - přibylo pár nápisů na dveřích u záchoda, teplá voda tekla o něco častěji, snad jen toho švába jsem v umyvadle minule nepotkal. První podvečer jsme pojali pouze aklimatizačně, zašli se mrknout na hrdlo Hornádu, naše hrdla zchladili Staropramenem, snažili se rozlišit Slováky od Poláků a šlo se na kutě.

Protože jsme měli na Slovenský Ráj naplánován pouze jeden den, tak jsme ho pojali jako takové The Best Of. Suchou Belou (tentokrát opravdu celkem suchou) jsme vylezli na kopec, na Kláštorisku jsme nabrali trochu vody a sil a pak následoval brutální sešup k Hornádu. Kolena měla sice nějaké reklamace k úhlu sestupu, ale následný výšup na Tomášovský výhled je zase zklidnil. Po sestupu zpět k Hornádu jsme si udělali malý lov na veverky s fotoaparátem a průlomem, již zmiňované třetí nejdelší řeky Slovenska, jsme pokračovali zpět směr Podlesok. V jednu chvilku nás zmátlo lehce chaotické značení, ale naštěstí jsme si toho všimli včas a neskončili tak v jedné z osad opálenějšího etnika. Tropické počasí a celkem sedmihodinový výlet vykonaly své, a tak teprve dvě pivka a bramborák v kempu nás opět postavili na nohy.

Na úterý jsme měli naplánován přejezd do Nízkých Tater a vzhledem k tomu, že jsme měli přejít kus hřebene, tak bylo nutné vstát trochu časněji. Následující větu nedoporučuji číst lidem, kteří pracují tak od devíti, neboť by je to mohlo lehce psychicky poznamenat. Vstali jsme o půl páté a po tradičním hodinovém pochodu na vlak jsme v šest již mířili do Liptovského Mikuláše. Obecně lze říci, že jsme na naší dovolené spali nejdéle do půl osmé a to už bylo opravdu dlouho. V Mikuláši jsme nakoupili něco na dvě snídaně a dva obědy, poslali pohled Burákům a o půl deváté jsme se nalodili na busík do Demänové. Vystoupili jsme u jeskyně Slobody a hurá na hřeben. Cestou jsme drze minuli tabuli s informací, že je cesta až do 30.6. uzavřená (v mapě bylo do 15.6.). Stezka se romanticky vinula kolem horského potůčku, občas se muselo přes něj, což s naloženými bágly byl zajímavý akrobatický výkon. Pak už žlutá značka opustila údolí a vrhla se kolmo na vrstevnice. Díky mračnům mušek a komárů nebylo možné moc zastavovat, pot z nás tekl proudem a batohy byly težší a těžší. Po necelé hodince a půl jsme se dostali do sedla a odtud jsme již po zalesněném hřebeni mířili na náš první dnešní pořádný vrchol - Bor (1887). Cestu nám, kromě dalších dvou tabulí se zákazem vstupu, zpříjemnily popadané stromy přes cestu a když jsme se dostali mimo stromy, tak se pro změnu zatáhlo a začlo hřmět. Naštěstí z toho nebylo nic dramatického, spadlo pár kapek, neobjevil se ani jeden blesk, a tak jsme po menší pauze opět vyrazili dál. Přes Zákľuky (1914) jsme se dostali na Poľanu (1889), kde se žlutá značka napojila na hlavní hřeben Nízkých Tater a kde také pominula hrozba nějaké pokuty. Odtud to už byly necelé tři hodinky chůze do cíle dnešní etapy - útulny pod Ďurkovou. Dřevěná chata se nachází těsně pod hlavním hřebenem ve výšce zhruba 1620 m n. m. a je ideálním místem pro přespání při tradičním přechodu Nízkých Tater. Po krásném chodníčku ze zámkové dlažby se dostanete na kadibudku, odkud je krásný výhled do kraje a zhruba 150 m od chaty je silný pramen pro načerpání vody či omytí. Ten den se nás tam sešlo asi 12, z toho 10 Čechů a dva Slováci. Tři mladí Češi od Karlových Varů byli na chatě už třetí den, dostali od chatára klíče a v podstatě suplovali správce, který odešel někam do údolí. Večer jsme uvařili něco do žaludku, omyli smradlavé nohy a kolem deváté se šlo opět spát.

Ve středu ráno jsme vstali kolem šesté (a to překvapivě jako poslední) a v sedm ráno jsme už na chatě zbyli sami. Kolem půl osmé jsme se i my vydali na hřeben. Čekalo nás asi devět hodin chůze do Donoval, kde jsme chtěli přespat v kempu. Slunce zpočátku příjemně hřálo (později svinsky pálilo), na hřebeni ani noha, krásné výhledy do inverzí zalitých údolí - prostě nádhera. Na jednom z vrcholků jsme mezi kameny zahlédli sviště a podobně jak na veverky ve Slovenském Ráji jsme i na něj uspořádali fotografický lov. Díky příznivému větru jsme se nakonec dostali na vzdálenost pár metrů, takže (ve spolupráci s čtyřnásobným optickým zůmem) jsme nebohého svištíka převedli do rastrové podoby. Dalšími zástupci vysokohorské fauny, které jsme uložili na paměťovou kartu, byli desítky druhů mušek (familiérně nazývaní hmyzáci, prevíti, hajzli či svině jedny malý), kteří nám vždy zpříjemňovali každé zastavení (a kteří se opravdu doslova vnutili do několika záběrů). Chvilku po poledni jsme v okolí posledního dnešního velkého kopce (Veľká Chochuľa, 1753) potkali prvních (a v podstatě i posledních) pár lidí, kteří šli v protisměru. Poté následoval téměř hodinu trvající sestup... a popravdě řečeno bych to možná raději šlapal do kopce. I přes významnou pomoc trekových hůlek to byl pěkný záhul především pro kolena. V Hadieľském sedle jsme si odpočali, naobědvali a doufali v rychlou cestu do Donoval. Přes dvě hodiny dlouhá cesta se neskutečně táhla, batohy vážily snad tunu, menší puchýře zpříjemňovaly každé došlápnutí, slunce pralo, voda pomalu docházela - prostě ideální závěr. Je tedy asi jasné, jak moc jsme se těšili do kempu, do sprchy, na pivečko,... Po devíti hodinách chůze jsme se tedy dostali do Donoval (takový malý slovenský Špindl), přes sjezdovky jsme to střihli přímo ke kempu, zakreslenému v mapě, inzerovanému na internetu (i s možností rezervace ubytování),... ...který, jak už asi tušíte, nefungoval. V areálu se proháněly tatrovky, stavěly se moderní bungalovy a v nejbližším okolí se skvěly samé moderní penziony či hotely. Po probrání vodou z potoka se trochu zchladila hlava a magistři provedli geoinformaticku analýzu. Po zhodnocení digitálního modelu reliéfu, vytvoření vrstvy vodstva (především bodové vrstvy pramenů), naložení plošné vrstvy hranic národních parků či turistických tras se jako výsledek objevila varianta přespat někde na okraji Donoval ve stanu a cestou nabrat u někoho vodu, ale hlavně si dát někde pivo. Nabrat vodu se nám podařilo v jednom bufetu a pivo jsme si objednali v místní snobské Kolibě. A protože po pivu už je vždycky dobře, tak se objevila další varianta - na Velkou Fatru jsme se už moc necítili, takže jsme zvolili únik. Čtyři pivka jsme zaplatili kartou, trochu jsme se podivili dost nízké ceně (70 Sk - na účtence jsme totiž našli místo čtyř piv krabičku cigaret) a přesunuli jsme se na autobusovou zastávku. Operátor na telefonu Boban našel podvečerní spojení busíkem do Liptovského Mikuláše, kde jsme stihli poslední spoj směr ATC Bystrina v Demänové. Byli jsme sice po dvou dnech téměř na stejném místě, ale dočkali jsme se sprchy, kempu a ve spolupráci s vařičem i večeře.

Čtvrteční den jsme pojali silně odpočinkově, po snídani a obědu "co batoh dal" (čaj, tatranky, pudink, hrachovka) jsme se zašli zchladit do Demänovské ledové jeskyně. A pod heslem jsme na dovolené, musíme si to trochu užít jsme zašli večer do draze vypadající Koliby přímo v kempu. Platba kartou byla akceptována pouze při útratě vyšší než 500 Sk, což vzhledem k snobsky vypadající restošce nemohl být problém. Nakonec nám to trochu práce dalo, a tak po Liptovské česnečce, trojkombinaci halušky, pirožky s brynzou a pražené pirožky plněné masem, zákvasu, zmrzlinovém poháru a pivečku přišla na řadu i Demänovka.

V pátek jsme po poradě s rosničkou na drátě a pohledem na černou oblohu zrušili výlet na Chopok a Ďumbier a vyrazili jsme směr Olomouc. V Liptovském Mikuláši jsme dali snídani, mrkli na přípravy oslav nějaké stolice nebo co (fuj, co to slaví?) a opět pomocí EC Košičan jsme se přesunuli do Olomouce. Zde jsme nějak chytli formu a batohy nám už vůbec nepřipadaly těžké, tak jsme celou, téměř hodinovou, cestu do mého bytečku šli pěšky. Při mezipřistání na lehčí večeři na zahrádce U Fleků jsme zjistili, že se vlastně ještě hraje nějaké MS ve fotbale a že naši jeli už taky domů jako my.

Celkově mě trochu mrzí, že jsme se nepodívali na Velkou Fatru, ale aspoň máme důvod se na Slovensko zase někdy vrátit. No a kdo celý článek dočetl až sem, tak se asi hodně nudí, takže se může ještě mrknout na tradičně moc hezké fotečky.

Mohlo by se ti taky líbit