Sedm dní u Baltu, příště jedem na Maltu

4236× přečteno

Dalším výletem v Polsku se stala týdenní cesta k moři. Loni jsme u žádného nebyli, tak se to muselo napravit. Termín jsme shodou okolností zvolili naprosto stejný, jak před třemi lety, během našich studií v Lublinu. Projeli jsme v podstatě celé polské pobřeží od polských písečných dun v NP Słowinski po hraniční město Świnoujście a poté ještě dva dny strávili na německém ostrově Rujána - mapka. Jen upřesnění - příští rok plánujeme jet na Korsiku a ne na Maltu, ale to by se v nadpise tak hezky nerýmovalo. Teď se pohodlně usaďte, rezervujte si půlhodinky čas a klikněte na odkaz celý článek.

Den první - drogy
V sobotu o půl čtvrté ráno nás nemilosrdně budí budík, tankujeme v džetce plnou nádrž a vyrážíme přímo na sever. Kousek za hranicemi přichází ještě za tmy první sněhová přeháňka. Wroclaví projíždíme bez problémů, kousek za městem dáváme snídani a střídáme řidiče. Dalším cílem je Poznaň, průjezd je opět bez komplikací a o pár desítek kilometrů dál opět sedám za volant. Janča si umí vybrat, kdy chce vystřídat v řízení. Během pár minut přichází hustá chumelenice a celá droga je jak posypaná nějakou drogou. Naštěstí se po pár kilometrech opět vyjasňuje. Silnice se pomalu vyprazdňují, lesní porosty začínají být jednolitější a rovné úseky se prodlužují. Před třetí odpoledne konečně přijíždíme k moři, do letoviska Ustka. Auto necháváme ve městě a jdem k přístavu a na pláž poprvé zkontrolovat moře. Vichr fičí celkem solidně a vlny na místním molu čas od času někoho nečekaně umyjí. Po nabažení se větrem se vracíme k autu a přesunujeme se do vísky Duninowo, asi 5 km západně od Ustky, kde máme v místním schronisku zajednaný nocleh. Místo schroniska jsme nakonec ubytováni na místní faře, takže jsme rozhodně v dobrých rukou.

Den druhý - kdo kouří umře, chybějící Sahara, šílená kráva
Nedělní ráno je nutné zajít na mši, kde se místo kázání koná přednáška o škodlivosti kouření od doktora z plicního oddělení. Těžko říci s jakým účinkem, neboť v Polsku se hulí celkem solidně. Poté jedeme poznat druhou část národního parku Słowinski, jehož první část jsme prošli před třemi lety (známé jako skoky z duny). Vyrážíme od vsi Czołpino a chceme udělat malý okruh podél moře přes tzv. Polskou Saharu (dle knižního průvodce). Bohužel se jim asi trochu nepovedla mapka, neboť moře bylo sice na svém místě, ale ty duny jim nějak rychle zarostly lesem. Takže po dvou hodinách vyrážíme konečně na správnou stranu a za slunečného počasí kráčíme přes duny. Říkáme si, jak je tu krásně, že jsme tu sami a už se z lesíka dere skupinka deseti důchodců. Podél moře se vracíme zpět k autu a jedem se podívat do vsi Kluki, kde se nachází nejen skanzen místní architektury, ale i vyhlídka na Łebské jezero (do kterého na jedné staně spadají i ony písečné duny). Cestou k jezeru pozorujeme krávu v rákosí, která nás také pozoruje, pak popochází naším směrem, pak se rozběhne... ...přímo k babce, která si ji přišla vyzvednout. Ta krávu pak odvádí a kráva za ní jde jak pejsek.

Den třetí - přesun na západ
Pondělním cílem je přístavní město Świnoujście, ležící na hranici s Německem u ústí Štětínského zálivu. Čeká nás zhruba 250km cesty podél pobřeží. Trasu volíme pokud možno co nejblíže moři a čas od času někde zastavujeme a jdeme se podívat, zda tam stále je. Všechna městečka na pobřeží vypadají hodně mrtvě, ale podle počtu různých stánků, kempů, ubytoven, chatek a restaurací (v tuto dobu všechno samozřejmě zavřené a zabedněné) to vypadá, že v sezóně to tu žije opravdu hodně. Větší zastávkou je přístav Kolobrzeg, odkud vyplouvají trajekty na ostrov Bornholm. Na promenádě je otevřených i několik stánků se vším možným a pár smažíren ryb. V městečku Dzwinów musíme u mostu přes řeku Dzwinu počkat, až projedou lodě a vjíždíme na největší polský ostrov Wolin. Na něm leží nejen Wolinský národní park (kam vyrazíme zítra) a lázeňské město Mezizdroje, ale i menší část města Świnoujście. Větší část leží za řekou Świnou, na ostrově Usedom (téměř celý patří Německu). Do města se lze dostat pouze trajektem (jezdí zdarma a nepřetržitě). Autem je možný příjezd pouze z polské strany, protože oba hraniční přechody s Německem jsou pouze pro pěší nebo autobusy.

Den čtvrtý - je hnusně a jsme na ostrovech
V úterý se kazí počasí a střídají se sněhové a dešťové přeháňky. Dopoledne jsme stihli vyhlídku na pobřežním útesu v národním parku, pak nakoupit v Mezizdrojích, projít se okolo Tyrkysového jezera a zajít na parádní vyhlídku na Štětínský záliv. Kdyby u toho nesněžilo nebo nepršelo, taky by to bylo o něco lepší. Odpoledne jsme vrátili do Świnoujście a vyrazili na prohlídku města. V přístavu jsme vyfotili vojenské lodě, prošli okolo pevností z 18. století a po více než hodině ostré chůze jsme dorazili na pláž u ústí Świny do moře, které střeží takové mořské stavědlo, nazývané mlýn a které je znakem města. Po pláži překvapivě korzovalo celkem hodně důchodců. Cestou zpátky jsme se stavili na véču v příjemné restošce, kde jsem to risknul a objednal si rybu s tajuplným názvem dorszc. Janča vsadila na jistotu a dala si pirohy s masem.

Den pátý - stále je hnusně a jedem ještě více na západ
Ve středu chceme přejet do Německa na Rujánu. Vzhledem k nemožnosti přejet přes přes hranice na Usedomu, musíme objet celý Štětínský záliv dokola a trasa pak má něco kolem 350km. V Německu se jede znatelně lépe, nikdo nás nepředjíždí, když jedem podle předpisů - po pár dnech v Polsku celkem velký nezvyk. Počasí je opět dost proměnlivé, ale převažuje bohužel jakýsi padající mokrý hnus. Na Rujánu přijíždíme odpoledne a rovnou vyrážíme na kešku umístěnou na nejjižnějším cípu ostrova. Vzhledem k absenci podrobnější mapy je to trochu orienťák, ale nakonec nacházíme doporučený parking a poté na zasněženém cípu i kešku a v ní dva krásné geociony. Po čtvrté hodině se už začíná stmívat a před pátou jsme už ubytovaní v mládežnické ubytovně v městečku Sellin. S polskými schronisky se to samozřejmě moc srovnat nedá, a to jak cenově, tak naštěstí i kvalitou ubytování.

Den pátý - zázraky se dějí na Rujáně
Čtvrteční ráno nás přivítalo zamračeným a deštivým počasím. Cestou na severní cíp ostrova se však překvapivě vyjasňuje a před polednem už je krásné jasné (zimní) počasí. První (a předposlední) zastávkou tohoto dne je Kap Arkona - nejsevernější výběžek Rujány. Auto je nutné nechat na placeném parkovišti asi kilometr od mysu a zbytek dojít po svých (nebo se nechat svézt autovláčkem). Přestože je všední den, tak parkoviště rozhodně nezeje prázdnotou. Přímo na mysu toho moc k vidění není, schody k moři jsou uzavřeny a ani mikrokešku se nám nedaří najít. Kousek dál od mysu už k moři sejít po schodech jde a po pobřeží si to namíříme k nádherné rybářské vesničce Vitt (kde úspešně nacházíme poměrně velkou kešku). Z Vittu to lze pak švihnout přímo k autu (opět asi kilák). Druhou čtvrteční zastávkou je asi nejfotografovanější místo Rujány - pobřežní útes Königstuhle v národním parku Jasmund. Na parkovišti je opět celkem plno a k útesu je opět nutné dojít pěšky (3km), nebo využít autobusu, který od parkoviště pendluje. Směrem tam se necháváme svézt a zpátky jdeme po svých. Za výstup přímo na terasu na útesu se platí trošku nekřesťanské vstupné (platí se i parkoviště, případně bus, takže dohromady se dostanete lehce přes 10€ na osobu kvůli jednomu blbému útesu). Nám stačí sousední Victorina vyhlídka, odkud je krásně vidět nejen moře, ale i sousední klif Königstuhle. Po nekonečných schodech lze opět sejít dolů k moři. Je sice teprve něco po třetí hodině, ale slunce už pomalu mizí kdesi za lesy. Zpátky do Sellinu přijíždíme něco před pátou, rychle utíkáme fotit parní lokomotivu, kterou jsme cestou předjeli a poté už za tmy vyrážíme na prohlídku městečka. Sellin je sice především letním centrem, ale i mimo sezónu se nejedná o nějaké mrtvé město duchů, jak je známe z Polska. Konec hlavní třídy končí na kopci nad pláží, kde začíná krásně osvětlené dlouhé molo s poměrně pohádkovou stavbou s restauracemi. Nad námi jsou krásně vidět hvězdy, pod námi šumí moře, kdesi v dálce svítí maják, okolo po pobřeží svítí jiná městečka - prostě romantika jak sviňa.

Den sedmý - dálniční desetihodinovka
Oproti původním plánům už vyrážíme na cestu domů. Dopoledne ještě jdeme prohlédnout nedaleký útes u městečka Göhren, ale pořád se nám nedaří trefit správnou cestu. Po několika vracečkách jsme konečně úspěšní, nacházíme útes i kešku a zpátky do městečka se vracíme raději po pláži. Před polednem opouštíme Rujánu a začíná dálniční jízda přes Německo - A20, A11, A10, A13 a A15 - hranice s Polskem. Dle autoatlasu má následovat 80km normální silnice a pak až do Wroclawi dálnice. Těch 80km je sice jakoby rychlostních, ale po naprosto pekelném povrchu z panelů (ne těch dálničních, po normálních panelech) - naprostý hnus panelowy. Smažíme to tam 110, hukot jak sviňa, tlumiče nestíhaj a každé osobní auto mě předjíždí - jsme prostě v Polsku. Naštestí polská dálnice A4 už byla v pohodě, pak jen nová silnice na Klodzko a v osm večer si už povídáme s celníkem na hraničním přechodu v Dolní Lipce u Králík. To, že jedem od moře ho trošku překvapilo, pak přiznal, že byl nejdál ve Wroclawi a pustil nás do zasněženého domova.

Mohlo by se ti taky líbit