Go West!

Na letošní dovolenou jsme nechtěli vyrazit někam moc nedaleko a na delší dobu, a tak jsme poslední červnový den naplnili auto koly a vyrazili směrem na západ. O víkendu jsme se zúčastnili Českého poháru v MTBO v Řevnicích (u Prahe), pak profičeli až na samý západ Čech a přes Krušné hory, Děčínský Sněžník a Liberec jsme se vrátili domů.

V sobotu jsme vynechali úvodní MTBO závod ve sprintu a začali až odpoledními štafetami. Vzhledem k absenci dámské štafety jsem teda závodil jen já. Společně s Heppym jsem rozjížděl závod na prvním úseku. Úvodní upphill mě, na rozdíl od většiny soupeřů, potěšil, neboť se hezky roztrhalo závodní pole a netvořily se nějaké tlačenky. V lese to na rozdíl od minulých závodů moc po jehličí nejelo, trať mě zas tak dlouhá nepřišla, jen úvod závěrečného pytlíku za diváckou byl celkem brutál. První štafetě se celkem dařilo a v průběhu závodu atakovala první desítku. Druhá štafeta pak atakovala opačnou stranu výsledkové listiny.

V neděli se jela klasika v druhé části lesa - přibylo trochu kamení a snad i kopců. Už dlouhý postup na jedničku jsem nezvolil optimálně (přesto 2. na mezičase) a celý závod jsem mapově moc nedával - především pak závěr, kdy jsem ještě 3 kontroly před cílem byl na druhém místě, ale pak jsem dostal na třech postupech neuvěřitelných 9 minut a skončil celkově osmý. Janča v Příchozích hezky pohledala předposlední kontrolu, takže jsme nemuseli konečně čekat na žádné vyhlášení a hurá dál na západ. Dál na západ znamenalo, že jsme ještě v neděli odpoledne stihli projít Mariánské Lázně (hnusný prameny, dobrý oplatky a samý důchodci), naučnou stezku na Kladské rašelině (hnusný kousavý mušky) a zámek v Lázních Kynžvart.

Noc jsme přečkali ve stanu na louce a druhý den jsme zahájili naučnou stezkou v rezervaci Soos u Františkových Lázní. V devět hodin ráno a za vydatného deště jsme tam byli překvapivě sami, takže jsme si mohli pěkně prohlédnout všechny vývěry, bublající bahýnko či mofety. Druhým bodem programu byla návštěva města/hradu Loket u Karlových varů, kde jsme to jen tak proběhli, něco nafotili a mohli pokračovat dál. V Karlových Varech jsme hodlali zaparkovat na parkovišti u Alberta, neboť to bylo blízko centra. Ten samý nápad mělo ale vzhledem právě probíhajícímu filmovému festivalu trochu více lidí, takže po parkovišti projíždělo více aut a jako jestřábi číhali na volná místa. Naštěstí jsem byl ve správný čas na správném místě a mohli jsme vyrazit do víru festivalu. Za solidního lijáku jsme prošli lázeňské centrum, které nás nijak nenadchlo (rusky už neumíme) a vyrazili jsme na poslední pondělní štaci - do penzionu v Loučné pod Klínovcem, kde přečkáme tři noci. Cestou jsme se ještě zastavili pro kešku na vrcholu Maluzína (1094), který dostál svého jména a přichystal nám pěkný větříček.

V úterý jsme popojeli autem na nedaleký Boží Dar a odtud jsme na kolech zdolali postupně tři tisícovky - Božídarský Špičák, Plešivec a Blatenský vrch (s pěknou rozhlednou). Počasí bylo takové všelijaké, ale bez deště. Odpoledne jsme ještě zajeli do vísky Měděnec, kde je z vrchu Mědník naprosto famózní rozhled a kousek pod obcí se zase nacházejí skalní útvary Sfingy.

Ve středu jsme vyrazili na okruh podle časopisu Velo. Přímo od penzionu jsme to vzali přes Kovářskou do Vejprt, kde jsme překonali státní hranici a přes drobnou mapovou chybku jsme dojeli k přehradě Carnzahl u Barensteinu. Odtud jsme v podstatě pomalu ale jistě začali stoupat vrchol Fichtelberg (1214). Ten jsme měli už několik dní stále před očima, tak jsme se těšili, jak ho zdoláme. Cestou jsme ještě překřížili trasu úzkokolejné parní železnice do Oberwiesenthalu (který leží právě pod Fichtelbergem a pár kroků přes hranici od našeho penzionu). V závěrečném stoupání nás dohnala první krátká přeháňka, která se po menší pauze změnila těsně pod vrcholem v bouřku s kroupama. Pak opět následovala krátká pauza, kdy jsme stihli udělat pár fotek a při sjezdu na Boží Dar jsme zmokli potřetí. Na blízký Klínovec jsme se tedy vykašlali vzali to rovnou do tepla.

Na čtvrtek jsme plánovali výlet do Drážďan zakončený v Ostrově u Tisé, ale nakonec jsme si řekli, že těch pár baráků co tam po bombardování zůstalo za to nestojí a do Tisé jsme to vzali autem po hřebeni Krušných hor. Cestou jsme fotili nějaká ta panorámata, výhledy stály za to a dokonce jsme celkem dlouho jeli po jakési značené Krušnohorské trase pro auta. Snažili jsme se stále držet co nejblíže hranici, takže jsme to vždycky těsně před nějakým hraničním přechodem šmikli doprava na nějakou místní silničku jak pašeráci. Odpoledne jsme dorazili do Tisé, kde jsme prošli místní skalní bludiště pak jsme sjeli dolů do Ostrova ubytovat se do kempu. Místo jsme si vybrali celkem hezké a na první pohled klidné. Jakmile jsme ale zalezli do spacáku, tak se ozvalo "Tak kam dáme tu bečku? Hlavně ať na ní neprší ty vole... Tak to načnem, néé voléé? Nazdáár Frantóóó, ty voléé, ... ... Kdo nechal puštěnou tu pípu volééé kurva? ..." No naštěstí se to neodehrávalo zas tak blízko, a tak se nám podařilo i usnout.

Pátek 7:30 ráno: "haf haf vrrr haf haf ... Sárinko, tiše!! Vrr haf haf haf štěk štěk haf haf .. Sárinko, to nemůžeš štěkat. .. haf haf haf...". Sárinka byl bohužel typický jezevčík prevít, který vydrží štěkat celkem dlouho na kohokoliv a snad i bez důvodu. Při výběru snídaně se Sárinka držela dlouho na prvním místě, ale nakonec jsme zůstali u bábovky. Vzhledem k počasí, které slibovalo tradiční dešťové spršky a zimu, jsme se rozhodli dnes už dojet do Hradce. Ráno jsme si ještě vylezli na Děčínský Sněžník (a rozhlednu na něm), poté jsme cestou nach Liberec navštívili proslulou Panskou skálu u Kamenického Šenova (krále Miroslava jsme nepotkali). V Liebe jsme zašli na oběd do Černého koně, kde jsem nostalgicky zavzpomínal, jak jsem tady u piva studoval. Celkem pěkně nadlábnutí jsme to vzali přes poměrně malé centrum města a šalinou pak popojeli do ZOO. Bohužel se pro stejný krok rozhodli snad všichni malý pokémoni, takže jsme při pohledu na frontu k pokladně udělali čelém vzad a prohlídku Raichenbergu tak ukončili.

V sobotu jsme prohlásili dovolenou za ukončenou, takže se udělalo hezky a na kolech jsme zajeli na chatu, resp. na kvasnicového Cara do Bělče.