Za Dorotkou ve Varšavě

1115× přečteno

Naši polskou kamarádku Doru jsme už více než rok neviděli (i když Buráci ji navštívili na jaře) a tak nevyužít k tomu minulý prodloužený víkend by bylo hříchem. Ve čtvrtek večer jsme se s Jančou přesunuli k Burákům do Dolního Benešova a odtud jsme v pátek s východem slunce vyrazili burákovic felícií k našim severním sousedům. Cílem byla stolice - tedy hlavní město Polska - Varšava, kde už zhruba půl roku Dora žije a pracuje (v Národním muzeu). Ubytování jsme měli zajištěné na dvě noci v botelu, který kotvil na Visle nedaleko centra města.

Cesta dlouhá zhruba 400km probíhala bez problémů - to nemohu říci. První a hlavní překážkou dne byl průjezd megalopolí Katowic, kde jsme se nejprve zasekali v Rybniku (tolik kruháčů jako tady snad nikde nemají) a poté nás kvalitní polské značení (ne)navedlo do jedné menší zácpy, a tak nám první čtvrtina cesty trvala zhruba tři hodiny. Zbytek cesty probíhal naštěstí po rychlostní silnici (tedy v každé vesnici semafory, cyklisti na krajnici a koleje jak pro pendolino). Průjezd Varšavou jsme nakonec nějak přežili a po osmi hodinách cesty jsme již kotvili v centru u botelu. Rychle jsme něco zbaštili a před pátou jsme již stepovali u nejvyšší budovy v Polsku, kde jsme měli sraz s Dorotkou. Tou budovou byl monumentální Palac Kultury i Nauki (výška 230m), který je pro turisty fotogenickou památkou a pro Poláky nenáviděným pomníkem Stalina a komunismu celkově (proto také jsou návrhy na jeho zboření či zakrytí). S Dorou nakonec absolvujeme procházku nočním historickým centrem města, ze kterého tu toho moc nezbylo. Přeci jen je znát, že se Varšavou prošla druhá světová válka trochu více než po Praze či jiných evropských městech. Během Varšavského povstání, o kterém se ještě trochu rozepíšu, bylo město z velké části téměř srovnáno se zemí. Ve Varšavě (ve které například nechybí čtvrť Praga) se tak k nebi snad tyčí více mrakodrapů než kolik je tam historických budov. Nejvyšší ale trochu paradoxně zůstává stále Palac Kultury i Nauki... Procházku jsme zakončili v jakémsi jazz klubu u pivka klasického, se sokem (šťávou) i grzancem (svařené pivo).

Druhý den jsme sice nestihli vše podle svých představ, ale i tak toho bylo dost. Úvod patřil parku Łazienky s několika renesančními budovami, kde nás otravovalo několik nebojácných veverek. Poté jsme se přemístili na samý okraj Varšavy k zámeckému areálu ve Wilanówě, odkud jsme poté přes celé město jeli do čtvrti Wola, kde bydlí Dora. Zde v místním nákupním centru nakoupila Dora ingredience na oběd, poté jsme ji nechali nějaký čas na vytváření oběda a už bez průvodkyně jsme navštívili muzeum varšavského povstání (srpen - říjen 1944). Za více než lidové vstupné nás čekaly nekonečné sekce mapující všechny aspekty povstání, které byly velice poutavě prezentovány pomocí všech možných technických vymožeností. Četba dopisů dětí domů, chůze kanálem (hlavním komunikačních prostředkem), neustálé výstřely, videa bortících se domů, zbraně, příběhy jednotlivých lidí, obří létající pevnost přímo v hale - to vše vytvářelo neopakovatelnou děsivou atmosféru. Nejděsivější ale asi byly západní noviny z té doby, sovětské tajné depeše či prohlášení Stalina - že se ve Varšavě vlastně nic neděje, není potřeba žádná pomoc a pod. Rudá armáda čekala několik měsíců na druhém břehu Visly, až Němci Varšavu v podstatě rozstřílí, povstání potlačí a tři dny na to poté hrdinně Varšavu osvobodí a přeživší vůdce povstání pozavírá nebo popraví. No nic pěkného to nebylo, ale jestli někdy pojedete přes Varšavu, tak tohle muzeum určitě stojí za návštěvu.

Pak jsme doběhli zpátky k Doře, zbaštili připravenou výbornou obědovečeři a jako správní měšťáci jsme vyrazili do multikina. Už to vypadalo, že to vyhraje nový díl agenta s povolením pít martini a spát se všema babama, ale přeci jenom jsme dali přednost polskému filmu. Komedie "Job czyli ostatnia szara komórka" byla opravdu výborná a kromě jednoho vtipu jsme i všechno rozuměli. Pak už jsme se jen rozloučili s Dorou, jeli na kutě na náš statek (tedy česky loď) a spali jak když nás do vody hodí.

V neděli jsme se ráno rychle spakovali, bez problémů prosvištěli Varšavou až na její samý okraj a po velkoměstském zážitku jsme si šli užít trochu přírody do Národního parku Kampinoski, který se nachází přímo na okraji varšavské aglomerace. V průvodci psali cosi o zaplněných cestách parku a stovkách lidí o víkendech, ale kolem deváté ráno jsme byli u lesa asi první. V parku v podstatě nic není - za zmínku nestojí pár písečných dun porostlých uměle vysázeným borovým lesem, ale spíše hřbitov v Palmirách, kde byly postříleny během německé okupace stovky obyvatel Varšavy. Po návratu k autu se naplnily předpovědi z průvodce, auta neměla kde parkovat, lidi mizeli do lesa a přijížděli houfně další. Rychle jsme něco sbodli a hurá domů. Dostat se na hlavní silnici bylo sice díky kvalitě místního značení trochu složitější úkol, než se zdálo, ale podařilo se a mohli jsme se začít hustou mlhou přibližovat k domovu. Cestou jsme ještě nakoupili nějaké krówky, zubrowky a naložené rybky, abychom nevezli zpátky moc zlotých. Rybníku a Katowicím jsme tentokrát unikli bezproblémovým průjezdem směrem na Český Těšín a po sedmi hodinách jízdy jsme jen s Jančou přesedli v Opavě na rychlík do Olomouce.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit