Pro letošní rok vyslovila Janča přání se podívat někam na meandry Sázavy nebo Vltavy. Tak jsem nachystal trasu, kdy jsme během dvou dní prozkoumali řeky obě. A to pro jistotu hezky z výšky i těsně u hladiny.
V pátek před polednem jsem stylově doběhl sprintem na místo našeho rande, nástupiště 1A pražského hlavního nádraží. Valašský expres vzal příjezd do hlavního města velmi relaxačně, tak jsem měl přestup aspoň trochu dramatický. Janča už byla v Praze o den dřív díky firemní akci, takže můj běžecký trénink mohla sledovat s úměvem hezky z dálky. Nakonec se vše podařilo a s pěknou dvouminutovou rezervou jsme se mohli nalodit na palubu legendárního Posázavského Pacifiku.
Sázava a Vltava z výšky
Z legendárního vlaku, v tomto případě v podání bohužel taktéž legendární RegioNovy, jsme vyskočili v Petrově u Prahy. Odtud naše cesta vedla proti proudy řeky Sázavy, poslední skalnatou soutěskou než se v Davli spojí s Vltavou.
Cesta nás vedla nejdřív v úrovni řeky mezi chatami. Na obou březích takzvaného Zlatého kaňonu se rozkládají nejstarší české trampské osady a i přes elektrifikaci to má pořád pěkné genius loci. Chaty jsou navíc často umístěny na těžko uvěřitelných místech, kdy úplně nechápu jak se do chaty dokážou vrátit za tmy z potlachu.
My jsme s Jančou samozřejmě taky provedli potlach a to v Restauraci Zvonička v Třebsíně. Točený pivko i plněný knedle byly moc fajn, byť jsem pak měl pocit plnýho pupku ještě o deset kilometrů dál. Ale to bych předběhl hlavní vyhlídky dne.
Před Třebsínem jsme se totiž odpoutali od řeky Sázavy a za vesnicí i pak od turistické značky. Pomocí piškotzkratek jsme se propletli lesem a vykoukla na nás Vltava.
Abych byl přesný, tak Štěchovická přehrada. Následovalo několik panoramatických vyhlídek, z nichž ta nejznámější je asi Máj. Pak zas dolů do údolí, nahoru na kopec a znovu dolů k Vltavě, tentokrát do Rabyně u přehrady Slapy.
Svatojánské proudy
Druhý den jsme to vzali k hrázi Slapské přehrady, odkud vede nejstarší česká značená trasa Klubu Českých Turistů. Trasa ze Štěchovic ke Svatojánským proudům byla vyznačena 11. 5. 1889 a především v meziválečném obdobím se stala velice populární a proudily po ní davy lidí.
My jsme potkali prvního turistu po více než hodině a půl chůze. Pro borce z Havířova jsme byli také první turisti v protisměru, tak se rozpovídal jak vyráží na výpravy na kole či pěšky a kolik volna na to dostává od manželky. Po porovnání počtu let v manželství nám ten koeficient vyšel celkem dobře, takže jsem asi na dobré cestě.
Cesta ze podobně jako včera nejprve proplétala tramskýma osadama, aby nás pak provedla úžasnou skalnatou pasáží s několika řetězy a jedním tunelem. Tohle byl rozhodně highlight výletu.
Prošli jsme také přes nejstarší českou osadu Ztracená naděje alias Ztracenka, založenou roku 1919.
Cesta se pak houpala nahoru a dolů a já neustále vyhlížel parník z Prahy na Slapy, který měl v tu dobu někde plout. Stihli jsme ho úplně přesně. Respektive úplně přesně jsem viděl, jak zadní část lodi zmizela do zdymadla Štěchovické přehrady a to bylo vše.
Výlet jsme zakončili ve Štěchovicích, odkud jezdí každých pár minut autobus do Prahy. Musím se pochválit za výběr trasy, bylo to moc pěkné. Až se to na podzim začne barvit, tak to bude taky pecka. Tady je mapa, pokud byste chtěli někdy vyrazit.
Metronome
Pojďme od zpocených triček z výletu na zpocená festivalová trička. V zimě jsem zaznamenal, že na pražský hudební festival Metronome dorazí Jančina oblíbená zpěvačka Alanis Morissette. Datum koncertu bylo stejné jako datum našeho výročí, takže tím to bylo jasné a nebylo třeba váhat nad účastí.
Začátek koncertů byl až po 17 hodině, takže jsme se stihli po výletě v klidu zrekonstruovat a vyrazit za kulturou do Stromovky. Jako předkrm jsme si dali Anetu, poté na velkém pódiu zachraplal soulový Rag'n'Bone Man, kterého známe z Coloursů. Následovala kratší pauza a poté ve velkém stylu naskočila Alanis. Za mě fakt moc dobrý, vypadala, že ji to na pódiu stále baví.
