Ještě před pár týdny jsem už byl smířen s tím, že ani letos se nepovede vytvořit vlastní tým na světoznámé extrémní štafety Bobr Cup. Tradičním problémem bylo získání nějakého kajakáře, který ani nemusí být kajakář, stačí, aby jel kajak. V půlce září jsme tedy definitivně naši účast zrušili a každý si už naplánoval vlastní program. Pak si takhle jedno pozdní zářijové odpoledne sedím na hodině angličtiny v jazykovce a plynule konverzujeme o všem možném. Pak na mně přijde dotaz, zda když jsem takový big sportsman, tak zda se budu tento year účastnit Bobra. Odpovídám, že jsem very sad, ale bohužel tento year asi ne, because není kajakář. A vedle mě se ozve "I will be kayak! I will be kayak!". No, a tak jsme získali kajakářku Martinu.
Když Burák přijel v sobotu ráno vyzvednout Martinu, tak zjistili, že se vlastně dobře znají z kolejí. Já jsem později zjistil, že Martina chodila na gymplu v Jaroměři do vedlejší třídy, takže se vlastně všichni dobře známe.
Na 15km běh jsem se nestihl moc připravit, neboť jsem s tím už moc nepočítal, takže jsem se byl jednou probehnout na 35minut a jednou na 50minut a tím pro mě letošní trénink skončil. Na druhou stranu jsem věřil, že to uběhnu, takže jsem byl o neco klidnější než loni. Obutí jsem zvolil pro tento závod ideální - děravé maratonky New Balanc ročník 2000 jsou dobře průtočné, takže se v nich zbytečně nedrží voda. V poledne vrchní sládek litovelského pivovaru vystřelil a pole více než 220 běžců vyrazilo na trať. Trochu komické mi přišlo, jak se někteří chtěli vyhnout kalužím. Po 200 metrech přišel totiž první brod přes Moravu. Ten byl ještě celkem v klidu, vody bylo tak do pasu. Druhý brod po dalších 200 metrech byl už jiné kafe - pořadatelé ho oproti minulým ročníkům trochu protáhli a páteční lijáky také vykonaly své. Běžci menší postavy měly zřetelnou nevýhodu, neboť vody bylo tak po krk, místy ještě výše. No, ještě že nejedu na tom kole. Po koupeli následoval průběh areálem koupaliště a poté se dlouhý had běžců vnořil do lesů Litovelského Pomoraví. Kousek před polovinou, kdy už na mně stihlo konečně všechno oschnout, čekaly další dva brody. Záludnost brodu pod splavem u Templu nespočíval ve výšce hladiny, ale tentokrát v silném proudu. Moc nechybělo, abych byl v cíli rychleji než jsem plánoval. Po pomalejším začátku jsem se snažil trochu zrychlit a cestu do cíle jsem jen předbíhal. Před předávkou jsme si pro pořádek ještě jednou střihli ten hluboký brod a 67 minut po startu mohl Jarda vyrazit na bajkovou část. Ani jsem mu to moc nezáviděl - pěšinky byly po pátečním dešti pěkně mazlavé.
Já jsem se pokusil o protažení (už nejsem přeci jenom nejmladší) všech možných svalů, ale stejně jsem věděl, že budu minimálně do pondělí tuhej. Jarda tradičně sjel všechny možné i nemožné sjezdíky, přežil tři brody (i ten závěrečný plavecký) a vyslal bojovat Martinu. Ta je sice spíše plavkyně než kajakářka, ale i na půjčeném kajaku (určeném na dovádění na divoké vodě) dorazila bez problémů do cíle, sjela rampu do koupálka a tým Chciał bym moć! dorazil do cíle na 138. místě. Sportovně jsme zatleskali nejlepším týmům, kde se to hemžilo samými mistry světa, muži z Dolomit nebo jiných extrémních přeborů. Doufejme, že jsme našli konečně stabilní obsazení kajaku a příští rok se můžeme pokusit sestavit i druhý tým.
A když tak koukám na výsledky (ke stažení na této adrese), tak sim můžeme dát malý závazek do příštího ročníku - já zaběhnu o 5 minut rychleji, Jarda se zlepší také o 5 minut, Martina se nezhorší a první stovka je jasně naše!
Další fotky i článek naleznete u Buráka.
Bobří Cup 2007 - konečně vlastní tým!
Galérka
- ← předchozí článekNa kole v Jablonném nad Orlicí - dokopec, skopec a pizza nakonec
- následující článek →Zasněžený západ Západních Tater