Přejezd Jeseníků

1408× přečteno

Nevím už kdy přesně jsme přišli na nápad, že bychom mohli koncem března přejet Jeseníky, ale každopádně to byl nápad výborný. V pondělí jsme s Jardou, Jančou a Jardovým spolubydlícím Mártym vyrazili vlakem do Ramzové. Tam se k nám připojila Líba a už jsme byli komplet. Z Ramzové jsme vyjeli půl kopce na Šerák lanovkou a zbytek už vyšlápli na lyžích. Konzistence sněhu odpovídala roční době (led), cesta byla rozšlapaná asi od Yetiho, takže se šlo dost bídně. O to víc jsem se těšil na další úseky, doufajíc, že to bude lepší. Moc nebylo. V prvním mírném sjezdu jsem si hned rozbil hubu, protože namazané lyže opravdu občas zadrhávají. Na druhou stranu se v mém případě jednalo o pád poslední, i když jsem občas měl hodně namále. Z Šeráku jsme vystoupali na Keprník (1422). Odtud následoval hodně nepříjemný sjezd ? prostě báječná jízda na ledu. Pak bylo několik úseků, kdy se sjíždělo ve stopě, což bylo ještě zábavnější. Zvláště Janča s Mártym, kteří byli prakticky poprvé na běžkách, si pádů užili do sytosti. To ale rozhodně nezahnalo na jejich tvářích úsměv, i když ke konci byl možná již hodně křečovitý. :) Počasí bylo naprosto ideální, slunce pálilo, teplota něco málo nad nulou, okolo samá panorámata, jen místo našeho ubytování ? Praděd ? se nijak výrazně nepřibližoval. Když jsme kolem půl čtvrté dorazili na Červenohorské sedlo, bylo jasné, že za světla to asi nestihneme. Jedinou naší záchranou bylo jasné počasí a jasná cesta. Z Červenohorského sedla, jsme se aspoň kousek vyvezli zadara vlekem, což nám nějakou tu minutu přidalo k dobru. V jednom sjezdu se podařilo Líbě odlehčit vázání BRN o pár plastů, takže nám aspoň mohla občas ukázat, jak se vystupuje z lyže. Průběžný cíl, být na Švýcárně za světla jsme nakonec splnili, zbytek trasy už nebyl náročný, a tak jsme kolem sedmé seděli na pivu ve výšce 1491 metrů. Ubytování bylo vcelku luxusní, v televizi dávali ve filmovém klubu nějaký polský film a na stole samozřejmě nechyběla polská wódka. Libuška slavila narozky, ale místo nějaké bujaré oslavy se jednalo spíše o sraz pěti mrtvol.
Druhý den nás už čekal jen relativně krátký a nenáročný úsek z Pradědu na Skřítek. Jediné kratší stoupání jsme vyjeli vlekem, když se nám přímo vlekaři nabídli, že nás vyvezou nahoru. Už od rána bylo pěkné vedro, sníh trochu měknul, a tak se ve sjezdech o něco lépe plužilo. Protože jsme nikam nespěchali, tak jsme se často někde kochali a vyhřívali na slunci. To na nás zanechalo určitou památku, takže by jsme mohli založit indiánský kmen Spálených tváří. Závěrečný hodně dlouhý sjezd úzkou zmrzlou cestou jsem zázrakem přežil, i když mě jednou v poslední chvíli zachránil strom, který jsem duchapřítomně objal. Burák je zkušený akrobatický lyžař, který sjede vše, Líba po několika pokusech o jízdu na jedné lyži dala raději přednost chůzi, stejně jako Janča s Mártym. Před třetí jsme už seděli na pivu a zmrzlinovém poháru v Motorestu Skřítek, odkud jsme už bez Líby, která odjela na opačnou stranu, pokračovali busem/vlakem směr Olomouc. Mrkněte se na nějaká panorámata.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit