Na chvilku jsme zahlédli nějaká panorámata, pak byla opět mlha. Toto je nejsvětlejší okamžik první poloviny výletu.
Téměř celou první polovinu trasy můžeme shrnout do slov mlha, vichr z hor, je vidět kulový, je mi zima a chci za krk ... prosím. Výhledy by asi byly pěkný, pohybujeme se na hřebeni ve výšce kolem 1700 m a teoreticky bychom měli vidět na Artenaru, Tejedu, Rogue Bentaygu i Rogue Nublo, tedy atraktivity, které jsou zmíněné v minulém článku. Když se po nějakém odfuku mraků objeví zázrakem kousek údolí pod námi, hned to sázím do foťáku hlava nehlava.
V druhé polovině pařák a azuro.
Kousek pod nejvyšším bodem trasy (Degollada de los Hornos, 1725 m) překročíme pomyslnou hranici mezi severem a jihem ostrova a je najednou teplo, obloha bez mráčku, panorámata všude kolem. Mám sice z klimatologie jedničku v indexu, ale jak to tady funguje fakt netuším (no dobře, četl jsem si o tom).
Druhou polovinu trasy máme společnou s borci běžícími ultratrail Trans Gran Canaria (125 km nebo 82km, jiné distance startovaly jindy nebo odjinud). Měl jsem v plánu si zaběhnout trasu 42km, zvlášť, když jsem zjistil, že vede z větší části z kopce. Pak to naštěstí vyprodali a tak nemusím psát pravdu, že bych do toho stejně nešel, protože distance nad 25 km mě vlastně už nijak nezajímají. A po sedmi kilometrech sestupu do San Bartolomé jsem radši ještě víc, protože to klesání (přes 1100 m) po kamenité cestě byl masakr i jen tak bez běhu.
Panorámata.
Výhledy na jižní stranu ostrova jsou impozantní, po Jižní Americe v okolí Tejedy to tady spíš vypadá jak na Korsice. Hodně skalisek, celkově hodně suché, hodně řídké borové lesy (uměle vysázené).
Závěrečná statistika pro juniora (a moje záda) vyšla následovně: 5 km po svých, 6 km v manduce, 1 km v náručí a 3 km za krkem. Kdo měl odpoledne nejvíce energie a ještě chtěl běhat hodinu po dětském hřišti je vám asi jasné.
Panorámata.
Panorámata.
Panorámata.