19.6.2015 - Nipfjallet
Na první dny v Idrefjallu jsem měl naplánované dvě zakázky, takže jsem celé slunečné dopoledne jen bušil do kláves, abych pak po obědě mohl první zakázku spokojeně odeslat. To už samozřejmě azuro zmizelo a trochu se zatáhlo, ale nezabránilo nám to v prvním výletu. Vyrazili jsme si prohlédnout terén horské klasiky do kopců Nipfjallet, což bylo asi 8km od naší chaty.
Krajina Nipfjalletu.
Vylezli jsme na nějaký kopec nad parkovištěm, Mára měl nějaký přebytek energie a vylezl to nahoru skoro celý. Díky vyšší oblačnosti byly pěkné rozhledy na nekonečné lesy a nějaké ty kopce. Zpátky z parkoviště pod kopcem jsem se proběhl až k chatě a byl to moc hezký trail. Nahoře rychlý povrch s trochou vřesu, pak kamenitý seběh, následovala bažinatá pěšina na trase pro sněžné skůtry a závěr na běžeckobajkovém okruhu v areálu střediska.
20.6.2015 - Fulufjallet
Další den jsem zahájil opět bušením do kláves, ale naštěstí v deset bylo hotovo, zakázka odputovala někam do Česka a mohlo se na výlet. Opět byla hned od rána azurová obloha a teplota poskočila někam k sedmnácti stupňům (na takový pařáky nejsme připravený).
Vodopád Njupeskar; na fjellu; na sněhu.
Cílem byl tentokrát národní park Fulufjallet, asi hodinu jízdy autem z Idrefjellu. Před pěti lety jsme tam byli s Jančou na podzim, ale počasí nebylo tehdy úplně ideální a prošli jsme jen krátký okruh k vodopádu Njupeskar. Tentokrát jsme vylezli až nad vodopád a po hodně kamenitých cestách pokračovali k chatě u jezera Rösjöarna. Cestou jsme potkali ještě zbytky sněhu a byl krásně vidět rozdíl v olistění na stromech dole u parkoviště (plně olistěné), cestou nahoru (čerstvě vylezlé drobné lístky) a pak nahoře (pupeny).
Chata Rösjöarna.
U chaty jsme potkali pár dalších turistů, včetně několika turistických pejsků s vlastními batůžky (i jednoho černého Garouše, se kterým se Mára podělil o oběd).
Celou cestu dolů jsme se těšili na nějakou vychlazenou limonádu aby nám v místním café řekli, že buď kafe nebo voda, limonády jsou vyprodané. Naštěstí si Janča vzpomněla že v rámci našeho alkoholického kontrabandu máme v autě v lednici i jednoho ovocného Birella.
Pro změnu jezero Rösjöarna a fotka do albíčka.
Při podvečerní návštěvě dětského hřiště zjišťujeme, že i přes teplotu vzduchu kolem 16° je sousedící venkovní bazén plný děcek. Přichází logická teorie, že je asi vyhřívaný (nebo jsou švédské děti hodně otužilé). Jinak se středisko začíná plnit autama s lampióny a podivnými individui běhajícími mezi chatama.
21.6.2015 - Horská klasika
Centrum závodů pod kopcem (nahoru se naštěstí neběželo).
Pořadatelé mě jako černého koně závodu nalosovali prozřetelně hned na úvod startovní listiny, asi aby se na mě nemuselo dlouho čekat. Vzhledem k počtu startujících v mojí nejmladší rakváčové kategorii H35 - 4 kusy - to bylo skoro jedno. Počasí oproti naší páteční návštěvě trochu přitopilo pod kotlem a v místech bez větru je solidní pařák (kolem 19° ve stínu). Přihodím sem rovnou mapu, ať to můžete sledovat se mnou.
Jednička i dvojka v cajku, trojka s prstem v nose a na čtyřku první velká minela dne. Celkem hezky si to jistím po pěšině, u jezírek to chci vzít nahoru ke kontrole, ale ještě oběhnu ty šutry a ještě támhleto, moc nesleduju buzolu a helemese támhle je kontrola, sice to tam vypadá trochu jinak a ona je to moje pětka. Takže mapu do severu a už to metím co nejrychleji, abych odčinil chybu. To je samozřejmě blbost, takže místo abych si jednoduše hlídal šutrová pole, tak mizím kamsi na planinu, kde není čeho se chytit. Nakonec jsem to trochu srovnal, čtyřku našel, ale chyba jak hovado (kolem čtyř minut).
Druhá chyba dne přišla na šestku, seběh si hezky hlídám, pořád sleduju buzolu i okolní mikrotvary, všechno jasný, jistím si ještě vejškou kdy odbočit na dohledávku a v dáli zahlídnu úplně ideální kupku. Takže honem ke kupce, nekoukám na buzolu a samozřejmě tam kontrola není. Trochu česačka, pak dvakrát pokus o náběh odjinud, ale všechno mě směřuje na tu mojí kupku bez kontroly. Teprve až když zoufalství dosáhlo vrcholu, tak zahlídnu borce jak cosi razí o dost vejš a nacházím svoji kontrolu. To bylo dobrejch 8 minut v řiti jen to hvízdlo.
Poslední kontrola.
Zbytek trati (až na drobnější blbost na dvanáctku) už jdu bez chyby, hlavně na dlouhý postup na osmičku jsem pyšnej. Výsledkově to v tomto počtu nemá smysl řešit (2. místo), v jednadvacítkách by samozřejmě bylo víc nabito.
Odpoledne jsem jako hlava rodiny vyrazil na průzkum bazénu. Už z dálky bylo slyšet, že nebudu v bazénu sám (byl samozřejmě plný řádících děcek). Čekal jsem, že voda v bazénu bude teplá, ale nečekal jsem, že tolik (později jsme nalezli cedulku s údajem 28°C). Hotový kafčo, to se ani nedivím, že se v tom furt někdo koupe. Janča si chytře počkala na podvečer, kdy v bazénu skoro nikdo nebyl a rozdíl teploty vzduchu a vody byl ještě větší.
U bazénu.
22.6.2015 - Silverfallet
V úterý se sice běžel horský sprint, ale nechtělo se nám tvrdnout kvůli 2km závodu v Idrefjellu a vyrazili jsme k jezeru Grovelsjon (necelá hodinka jizdy, záleží na počtu sobů blokujících silnici). Na parkovišti bylo už hodně aut, takže se asi jedná o oblíbenou lokalitu. Na výběr je poměrně hodně různých variant dle turistických schopností každého soudruha, my jsme vybrali asi 8km dlouhý okruh k vodopádu Silverfallet.
Cesta k vodopádu a lokální ohnišťové umění.
Počasí bylo trochu proměnlivé, ale kromě jedné krátké přeháňky naštěstí spíš svítilo slunce. Vodopád samotný je asi 3m vysoký, není tedy zrovna světových parametrů, ale celá trasa je hodně příjemná, střídají se staré březové lesíky s otevřeným prostorem. Část cesty vede po hranici s Norskem, kde plynule navazuje národní park Femundsmarka. Potkali jsme opět hodně místních turistů s dětmi nebo pejsky.
Pauza na oběd a házení klacíků do vody.
23.6.2015 - Severská klasika
Po zábavné nedělní legrácce v horách přišla chvíle pravdy a opravdový severský orienťák. První etapa třídenních a můj první závod na severu po 17 letech (asi). Přiznám se bez mučení, že jsem z toho měl celkem hrachy. Viděl jsem předchozí mapy tohoto terénu a kromě bažin a pár potoků se tam není moc čeho chytat. Cílem bylo jít pomalu, hezky s palcem po mapě, pořád kontrolovat buzolu a nebát se zastavovat. Samotný terén jsem čekal rychlý a hodně běhavý.
Úvod do reality:
- Celou noc před závodem lilo jak z konve a i během závodu ještě občas mrholilo. Kdo někdy běhal s brýlema v dešti při 10°C asi ví, jak moc příjemné to je.
- Na sever jsem si po delším rozmýšlení nebral hřebáče, jsou stejně napůl rozpadlý a nechtěl jsem je tahat na jeden závod. Trailové Inov8 Trailroc jsou sice super do českého suchého lesa, ale v dešti je to s nima už slabší (taky už maj nakrouceno kolem 1500km, takže vzorek nic moc).
- Les fakt nebyl běhavý, kromě pár rychlejších míst s lišejníky to většinou byly šutry pokryté mokrým mechem (to je ta bílá barva v mapě). Bažiny byly po celonočním dešti taky poctivý.
Realita:
Začneme těma chybama:
- kontrola č.3 - popravdě jsem na postupu nenašel žádné výraznější body, vzal to trochu naslepo a doufal, že se objevím někde u kontroly. Já vím, na Severu je to blbost. Nebejt GPS, tak moc netuším, kudy jsem vlastně šel. A teď když tak koukám na ten záznam postupu, tak už mi to je jasný - první problém nastal při přebíhání potoka, kdy jsem si myslel, že jsem o ohyb vejš a celou dobu jsem pak počítal s tím, že běžím výrazně víc na východ, než jsem byl ve skutečnosti.
- kontrola č.6 - tohle je moje klasika, jakmile s někým běžím, tak ztrácím koncentraci, míň mapuju a nechávám to částečně na tom přede mnou. Na skenu to asi neuvidíte, ale zhruba ve 2/3 pustupu je malá jáma s bažinkou, po dešti samozřejmě plná vody, takže to všichni ve skupince (na čtyřce mě docvakli dva borci) berem jako jezírka před kontrolou a podle toho se dohledává. Samozřejmě, že po chvíli jsem na česání zůstal sám. Teprve po deseti minutách jsem náhodou zahlédl ta správná jezírka a pochopil krutou pravdu. Tak to byla přísná chyba Ivánku. Ještě že Švédi nerozuměj česky.
Teď ty pozitiva:
- doběhl jsem a mám všechny kontroly
- pokud započteme i toho, co to zabalil, tak jsem nebyl poslední :)
- pěkně pečlivě realizovaný postup na 2.kontrolu přesně dle předsevzetí (byť by to vrchem bylo asi rychlejší)
- naprosto čistý průstřel na 13.kontrolu, kdy za mnou celý postup vláli tři soupeři (kteří mě doběhli o 9 až 15 minut)
Odpoledne jsem pak na místo činu u jezera Burusjon vzal i zbytek rodiny, házeli jsme do jezera kameny, ryli klackem do písku a do toho jsem Marečkovi vyprávěl, jak dnes Táta bojoval s divokým severským lesem a mapou.
U jezera Burusjon.
24.6.2015 - Trénink na závěr
Počasí a jeden pracovní úkol nám bohužel neumožnili užít si poslední den v Idrefjellu nějak příjemněji, než krátkýma procházkama v areálu střediska a házením kamenů do kaluží. Já jsem si ještě místo oběda dal trénink na mapě hned navazující na areál. Dle popisu se mělo jednat o "beautiful run-inviting reindeerlichen-covered grounds", což naštěstí sedělo. Byl to nádherný čistý a rychlý les s jedním kopcem a plošší bažinatou částí. Tentokrát jsem to proběhl bez větších chyb, jen se mi nepodařila jedna dohledávka v závěru.
Mapu si můžete rozkliknout celou, běžel jsem v protisměru pořadí kontrol.
Odpoledne jsme pak prošli celé středisko dokola a konečně objevili výběh s malýma kozenkama (ty budou na Marečka asi ještě chvilku vzpomínat) a koníkama. Večer jsme pak vyzkoušeli jednorázový gril a stylově tak zakončili týden pobytu (gril si tady sebou vozí skoro každý).
Koníci, kozenky a klobásky - koloběh života.
Zítra dopoledne mizíme směr Norsko, konkrétně nějaký kemp poblíž Hamaru, další den pak dojedeme do našeho dalšího ubytka uprostřed Jotunhaimenu. Celkově můžeme určitě každému Idrefjell doporučit, klidně by se tady dalo zůstat delší dobu. A v zimě to tady musí bejt naprostá paráda, akorát ta cena ubytování je v tu dobu výrazně vyšší (on je to tady trochu takový švédský Špindl).