Brazílie část 2 / Floripa, Curitiba, Morretes

768× přečteno

Vítejte u druhého pokračování naší cesty do Brazílie a zase zpět. V prvním díle jsme se hned po příletu vydali na čtyři dny k vodopádům Iguacu, teď si dáme na pár dní oddech.

11.7. Emhádéčkem po Floripě

První den koference měli Honza s Jančou na práci především své prezentace, takže na mě zbylo vrácení auta. Den před tím jsme ještě večer trochu laborovali s nalepením odpadlého krytu zadního světla a doufali, že cestu do půjčovny na letišti přežije. První část tohoto úkolu proběhla více než hladce. Zhruba 40km dlouhou cestu na letiště jsem si celkem pamatoval, jedinou premiérou pro mě bylo řízení našeho SpaceFoxu. Auto to bylo příjemně živé, na rozdíl od našeho (aktuálně tříválcového) Escorta. U letiště jsem doplnil benzín do plné (což byly v reálu asi 4 litry), na letišti jsem pak auto nechal přímo před vchodem a vyrazil předat papíry. Chlapík z půjčovny v rychlosti překontroloval auto, kryt zadního světla nijak nezkoumal, stejně tak spravované kolo. Asi za deset minut jsem tak už byl před letištěm a nastala fáze dvě - dostat se s pomocí místní dopravy zpátky do hotelu.

Jízdní řády jsem den před tím studoval poměrně pečlivě a po jejich delší analýze jsem dokonce i pochopil jejich systém a vypsal si potřebná čísla busů a místa přestupů. Z letiště jely dvě linky, které mi pak ještě borec v půjčovně popsal tak, že jedna jede "fast and direct" a druhá pak "stop, stop, stop, ...". Bohužel jsem asi během minuty zapomněl, která je ta rychlá a která zastávková, takže jsem samozřejmě trefil tu vyhlídkovou. Lístek se kupoval v autobuse přímo u průvodčího, který seděl s kasou v přední části vozu.

První linkou jsem po prohlídce všech zákoutí dorazil na terminál dopravy TICEN (Terminal de Integração do Centro). Na ostrově je těchto terminálů celkem 7 (TITRI, TICEN, TILAG, TISAC, TIRIO, TISAN, TICAN) a systém dopravy je nastaven tak, že každý terminál obsluhuje určitou oblast a mezi jednotlivými terminály jezdí rychlé spoje. Moje cesta tedy vypadala tak, že z letiště se musím dostat na TICEN, odtamtud přímým autobusem (Directo) na TICAN (Terminal de Integração do Cannasveiras), ze kterého mi už pojede courák až do Ingleses. Už při příjezdu do prvního terminálu jsem si všimnul, že jízdenky se kontrolují/kupují při vstupu na nástupiště terminálu (a je jedno, kam pak jedete). Proto jsem při vstupu do dalšího busu (linka TICEN-TICAN) marně hledal borce s kasou a bylo mi divné, že nikdo si nekupuje nebo necvaká jízdenku. Pochopil jsem to tedy tak, že jakmile přestupujete v terminálu, tak prostě jen pokračujete dál a nic neplatíte. Při poslední jízdě z TICANu jsem už tedy nastoupil suverénně jako místní domorodci.

centrum města

Centrum Florianopolisu - zkráceně Floripy.

Co se týká samotné jízdy, tak mezi jednotlivými autobusy panovaly velké rozdíly, jezdily tam jak nové kloubáky, tak starší kousky (v Curitibě jsme pak viděl i extradlouhé dvoukloubáky). Systém zastávek byl podobný jako v Norsku - zastávek hodně, ale je vždy potřeba dát znamení řidiči, že budete vystupovat (nebo nastupovat) zatažením za šňůru, která se táhla podél celého autobusu. Občas se zastavovalo i mimo zastávku. Na samotných zastávkách mě fascinovalo, jak se místní hezky rovnali do front podle toho jak přišli, žádné předbíhání nebo strkanice.

Na obědě jsem se potkal se zbytkem výpravy, Honza už měl prezentaci za sebou, tak byl výrazně klidnější než Janča, která byla na řadě po obědě. Mě čekala jen siesta, po které jsem si šel zaběhat na místní pláž. Počasí nebylo zrovna letní, bylo zataženo, foukal studený vítr a teplota nemohla být vyšší než nějakých 15°C. Trochu jsem neodhadl místo, kde vlévala místní říčka do oceánu, ale vracet se mi nechtělo, zouvat taky ne, tak jsem to proběhl. Z toho pak následně měli určitě radost v hotelu, neboť na mokrých botách ten jemný písek drží opravdu dobře. Při návratu jsem totiž zrovna na pokoji překvapil dvě pokojské, tak jsem jen sebral pivko a šel omrknout hotelový bazén (koupání jsem vzhledem k teplotě vzduchu v plánu neměl). Cestou jsem potkal již velice klidnou Janču (dotazy po prezentaci prý nebyly, takže spokojenost) s Honzou.

běhání

Foto by mobil z prvního běhání - na pláži čekal brod.
Večer byl opět společenský program, tentokrát jen krátká hudební produkce, která nám svým stylem připomínala portugalské fado.

12.7. Válečka na hotelu

Druhý den konference jsem měl v podstatě volný den. Dopoledne jsem sednul k noťasu, chvilku imitoval nějakou práci a komunikoval s místní autopůjčovnou ohledně dalšího zapůjčení vozu. Před obědem jsem si dal opět běh po pláži, tentokrát na opačnou stranu. Oproti předchozímu dni se nekonala koupačka, takže hotelový personál toho neměl tolik na úklid. Počasí se taky rapidně vylepšilo, takže jsem se v jednom propocováku málem uvařil. Večer jsme dali jen procházku po pláži a prohlédli si hvězdnou oblohu jižní polokoule.

druhé běhání

Foto by mobil z druhého běhání. Celá pláž má na délku asi 5km.

13.7. Konečně koupačka, večerní město a 36 druhů pizzy

Dopoledne jsem skočil do půjčovny, sídlící kousek od hotelu a domluvil půjčení auta na druhý a zároveň poslední výlet směr Curitiba. Některé půjčovny nechtěly o jízdě mimo město slyšet, tady to naštěstí problém nebyl, domluvilo se opět rovnou auto s 1.6 motorem. Konference skončila dopoledním programem, takže jsme měli odpoledne už volno a mohli tak využít pěkného počasí (slunečno, asi 22°C). Vyrazili jsme po pláži směrem k jejímu konci, kde měla navazovat jakási turistická stezka vedoucí po pobřeží ostrova. Po menším hledání jsme něco jako stezku našli a vydali se po ní. Když jsme ani po dvaceti minutách neviděli, že by se blížila mapou slibovaná pláž, tak jsme to otočili a vrátili se na tu naši. Tam jsem konečně hupsnul do vody, chvíli se cachtal ve vodě a užíval se suprové vlny. Občas okolo někdo prošel v péřovce nebo v tričku a žabkách. Naštěstí jsem nebyl jediný koupající (o kousek vedle se koupal ještě jeden borec), tak jsem si nepřipadal moc blbě.

výlet

Trasa krátkého výletu vedla džunglí i pralesem.

Navečer nás s Honzou z hotelu vyzvedl borec autopůjčovny, zahráli jsme si v jeho kenceláři trochu s kreditkama a měli jsme k dispozici úplně nový Ford Fiesta na tři dny (oproti SpaceFoxu to však byl mírný kvalitativní sestup). Vyzvedli jsme holky a vyrazili směr město. Na nábřežní promenádě to žilo, běhalo tam spousta běžců, na posilovacích strojích strojově posilovali domorodci a okolo se valilo mraky aut. Zašli jsme si vyfotit starý, již nepoužívaný, most na pevninu, který byl pěkně nasvícený. U auta jsme si zacvičili taky (aby nám před večeří slehlo) a vyrazili jsme do pevninské části na další gastrofutrozážitek.

most

Starý most na pevninu (foto Honza).

Opět se jednalo o "sněz co můžeš", tentokrát však ve variantě "pizza". Probíhalo to tedy tak, že jsme na stole měli takový otočný terčík, kde jsme signalizovali, co nám mají nosit. Na úvod jsme začali pizzami klasickými, tedy slanými (salgado). V poměrně rychlém sledu jsme tedy ochutnávali jednotlivé trojúhelníčky různých druhů pizzy. Číšníci nám vždy (portugalsky) vysvětlili, o jakou pizzu se jedná, čemuž jsme většinou moc neporozuměli, takže jsme řídili jen očima. Zhruba po ochutnání nějakých 10-12 kousků pizzy jsme už byli celkem zaplněni, tak jsme terčík otočili na doce (sladký) a přešlo se na sladkou pizzu. Celkem jich v tam vyráběli 15 druhů, ale myslím, že víc jak 5-6 kousků jsme nedali, jak jsme byli nafutrovaný. Ty sladké byly každopádně vynikající, můžete si je prohlédnout třeba tady. Jen pro představu uvedu, že se jednalo například o kombinaci bílá čokoláda s jahodami, banánová s krémem, zmrzlinová, arašídy v karamelu a podobně. Zážitek to byl opravdu intenzivní, hraničící už trochu s obžerstvím.

pizzérka

Momentky z pizzérky.

14.7. Želvy, ostrov, pláž a Sidney

Do odletu nám zbývaly dva dny, takže jsme chtěli vyzkoušet ještě něco z místních turistických atrakcí. Ráno jsme vyrazili do záchranné želví stanice, která byla v sousední vesnici. Panovala trochu obava, zda bude otevřená i mimo sezónu, ale patrně o víkendech není problém.  Nejdřív jsme si promítli film o tom, co tam vlastně dělají a pak jsme omrkli pár želv, jejich modelů a různých koster. Společnost nám dělali studenti nějaké vojenské akademie, takže jsme se cítili opravdu bezpečně. Bylo nádherné slunečné počasí, takže jsme ještě zašli na chvilku na nedalekou pláž.

želví stanice

Želví záchranná stanice projektu TAMAR.

Poté jsme popojeli k vyhlídce na lagunu, kde jsme jednak omrkli kus ostrova a následně ve stánku s rychlým občerstvením vyzkoušeli něco z místní kuchyně. Měli tam cosi ohřátého v kukuřičných listech a pak také červené podivné plody, které jsme viděli prodávat u silnice. Z tepla domova jsme to identifikovali jako semena ze šišek blahočetu brazilského, což je takový obrovský strom připomínající borovici. Těžko se to jídlo popisuje, každopádně to máme vyfocené.

svačina

Baštíme šišky s kukuřicí.

Dalším cílem byla pláž Praia do Rosa, nacházející se asi 80km jižně od Florianopolisu, kde mohou být vidět během zimních měsíců velryby. Zima teprve začínala, takže jsme velryby neviděli a spíš jsme byli rádi, že jsme pláž vůbec našli. Stačilo přehlédnutí jedné značky a hned jsme měli o něco delší prohlídku přilehlé obce. Samotná pláž byla pěkná, pozorovali jsem chvíli surfaře, ti jsou černí podobně jak velryby, jen o něco menší. Dali jsme tam opět něco místního, jakési plněné placky.

pláž růží

Praia do Rosa.

Z Praia do Rosa jsme to pak vzali zpátky na Florianopolis, kam jsme ani nezajížděli a po dálnici pokračovali po již známé cestě do Curitiby (asi 350km), kde jsme měli zabookovaný hotel na večer. Hotel přímo v centru jsme našli bez obtíží, velké obtíže měl ale personál s hledáním naší rezervace. Tu buď nějak ztopili, nebo k nim nedorazila, každopádně nám recepční alespoň domluvil ubytování za stejnou cenu v hotelu o blok vedle. Dal nám vizitku druhého hotelu a že se máme ptát po "Sidnym". Sidney vypadal jak recepční z brazilské telenovely - černý oblek doplněný černou šálou, mizivá znalost angličtiny, ale jako všude v Brazílii nic nebyl problém. Pokoj byl trochu menší, ale na jednu noc bez problémů, ve skříni byly jakési tlusté deky připomínající kůži z medvěda, takže zima nebyla (Curitiba leží v nadmořské výšce 900m, v zimě tam bývají občas i mrazíky, možná i nějaká ta vločka spadne).

15.7. Vlakem do Morretes

Naším cílem cesty nebylo ani tak samotné město, postavené z velké části evropskými přistěhovalci, ale místní atrakce Serra Verde Express - vlak z Curitiby k atlantickému pobřeží. Vlaky jsou v Brazílii poměrně velká vzácnost (cestuje se buď autobusy nebo letecky), takže projet se vlakem znamená pro většinu Brazilců opravdu velkou exotiku a taková jízda železničním tunelem je pro ně zážitek na celý život. Samotný Serra Verde Express by měl především nabídnout nádherné výhledy a ukázat proměnu horského lesa v deštný prales (jak se postupně klesá z hor k pobřeží).

Jízda trvá asi 4 hodiny a většina vlaků končí v Morretes, jen v neděli jeden vlak jede až do Paranaguá na pobřeží (další hodina jízdy). Tento vlak bývá většinou dopředu vyprodaný, veze asi jen tři vagony a v době našeho pobytu nebylo možné si lístky na něj dopředu zarezervovat (i přes to, že na webu rezervační formulář je). Zbýval nám tedy jen vlak končící v Morretes, který veze vagonů více než dvacet a do kterého jsme se pohodlně vešli. V ceně jízdenky je i malé občerstvení a komentář v portugalštině (upozorňující, zda se máme koukat vlevo nebo vpravo).

nádraží

Stanice hodinu před odjezdem a pět minut před odjezdem. Zkuste najít deset rozdílů (foto Honza).

Samotná jízda nebyla špatná, i když přeci jen ten výhled do pralesa se cestou omrzí. Za slunečného počasí musí být nádherné výhledy, takto jsme o tom měli doslova mlhavé představy. Místy se přejížděly mosty nad vysokými soutěskami, nebo se jelo po hraně svahu. Co se týká tunelů, tak mezi Zábřehem a Krasíkovem jich projedete víc. Závěr jízdy jsem prospal, ale žádné velké výkřiky mě nebudily, takže se už asi nic podstatného nedělo.

vlakem

Serra Verde Expres

Z vlaku jsme vypadli krátce po poledni a naštěstí jsme místo hledání vývařovny zašli nejdřív na místní autobusák poptat se po lístcích na bus zpět. Původní plán tedy byl jet dál busem do Paranaguá (a odtamtud do Curitiby), ale po zhodnocení našich časových možností a s tím, že se ještě ten den musíme dostat i zpátky do Florianopolisu, jsme chtěli koupit jen lístky do Curitiby. Zpočátku to vypadalo poměrně tragicky, neboť v jednom autobuse byly tři volná místa a v druhém jedno. Po kontrole to byly dvě volná místa v jednom a druhé v druhém. Čtvrtý z nás by tedy měl smůlu. Asi jsme vypadali hodně bídně, protože pak paní pokladní provedla nějaké hacknutí jejich systému a získali jsme čtyři listky do jednoho autobusu. Těžko říct, komu z domorodců tak zrušila jízdenku, hlavně, že jsme jeli my.

Morretes

Momentka z Morretes.

Samotné Morretes bylo překvapivě pěkné městečko, evidentně navyklé na víkendovou turistiku. V centru se to jen hemžilo stánky se vším možným a do toho korzovaly davy lidí. V místní restauraci (opět sněz co můžeš) jsme se nadlábli, ochutnali trochu místní speciality barreado, což by mělo být 24 hodin dušené maso. Vypadalo to jak guláš, jíst se to mělo nějak s banánem, ale bohužel nebyl nikdo okolo, od koho bychom správnou konzumaci odkoukali, tak jsme to ochutnali bez toho banánu.

Ve stáncích jsme pak nakoupili nějaké banánové sladkosti, prohlédli si zbytek městečka a vyrazili zpět k autobusáku. Při čekání na bus se Honza s Bárou pokusili o několik paparazzi fotek místních domorodců i naší dvojice.

na nádraží

Sledujeme Honzu jak nás fotí a pak se Janče svěřuji s jednou vtipnou myšlenkou.

Samotný autobus byl, jak je na brazilské poměry běžné, velice pohodlný, takže jsme ty přibližně dvě hodinky jízdy do Curitiby prospali. Auto jsme si vyzvedli na hotelovém parkovišti a čekala nás úmorná cesta po dálnici zpět do Florianopolisu na hotel, kam jsme dorazili někdy kolem půlnoci.

16.7. Poslední obžerství, Rio de Janeiro, někde ve vzduchu

Poslední den jsme se už jen spakovali, nacpali všechny věci do auta a vyrazili směr letiště s tím, že se ještě podíváme na druhý konec ostrova a dáme nějakou baštu. Na konci ostrova vládl klid a mír, prošli jsme se asi 400m po kterých cesta končila domem, takže jsme to vzali zase zpátky. Šel s námi i místní pejsek, evidentně byl rád, že bude procházka a poctivě na náš pořád čekal. Už cestou tam jsme si vytipovali restauraci a jak jsme vytipovali, tak jsme i udělali. A udělali jsme dobře. Cílem bylo dát si nějaké ryby a mořské plody. Jídla byla tentokrát klasicky rozvržena pro dvě osoby, plus k tomu nabízeli různá několikachodová menu.

Janča s Honzou si dali společně šestichodové menu mořských plodů, Bára si dala poloviční (tedy porci pro jednoho) jakési místní speciality nazvané "Bobo" a já jsem si dal cosi, co vypadalo podle názvu jako filet z nějaké ryby (později identifikované jako mořský jazyk) - opět porci pro jednoho, aby nebyla mýlka po shlédnutí fotek. O čerstvost surovin jsme se nemuseli bát, neboť restaurace sídlila přímo u moře s pěkným výhledem na úžinu mezi ostrovem a pevninou. Při sledování sousedního stolu bylo jasné, že i tentokrát budou porce obrovské. A byly. Nejdřív přicházely první chody mořských plodů (vařené ústřice, rybí pomazánka v krabovi a zapečené ústřice se sýrem), pak dorazilo Bářino Bobo (omáčka z kokosové moučky, krevety a nějaké další neidentifikované ingredience) a nakonec můj filetek (tři velké kusy přes celý talíř). Samozřejmě jsme ochutnávali každý od každého, jen byl problém, že se to na stůl málem nevešlo (především, když pak dorazily další chody pro Janču s Honzou). To byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.

bašta

Závěrečná bašta, první část ústřic už je pryč.

Po vykulení z restaurace jsme měli trochu naspěch, neboť bylo nutné vyhodit holky s kufry na letišti, dojet do půjčovny pro borce, který nás pak zaveze zpátky na letiště (a auto si pak odveze). Nakonec jsme to nějak stihli a o půl deváté večer naposledy zamávali Florianopolisu z výšky a zamířili do Ria de Janeira. Tam byly na přestup tradiční dvě hodiny, poté nástup do mírně menšího letadla než při cestě sem (tentokrát Airbus 330) a pár minut před půlnocí jsme odstartovali směr Frankfurt.

17.7. Frankfurt - Praha

Poslední den byl díky časovému posunu o pět hodin kratší. Zatímco jsme tedy snídali podle brazilského času, tak jsme už byli nad Evropou, kde bylo dávno po obědě. Cesta z Frankfurtu do Prahy už snad ani nestojí za řeč, stejně tak pozdně večerní rychlík do Olomouce.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit