Brazílie / část 1 - vodopády Iguacu

689× přečteno

Možnost cesty do Jižní Ameriky přišla trochu neočekávaně a rychle (shodou okolností během našeho pobytu v Malaze), takže nebylo moc času přemýšlet nad tím kdo je kdo a kam se vůbec jede. Janča měla termín, délku pobytu (12 dní i s cestou) i lokalitu pevně danou (hlavním cílem byla konference), takže na mě bylo se rozhodnout, zda do toho těch pár vydělaných korun investuji i přes to, že nebude čas na nějakou větší poznávačku. Protože už mě nebavilo ty mraky peněz pořád přehazovat vidlema, tak jsem na to kývnul.

5.7. Červenka - Zábřeh - Praha - Frankfurt - někde nad Evropou

Za první den cesty jsem toho kilometrově zas tak moc nestihli. Začali jsme stylově osobákem Červenka - Zábřeh, poté narvané écéčko do Prahy (už společně se spolucestovateli Honzou a Bárou), neméně plný autobus na letiště a pak čekačka na odlet do Frankfurtu. U brány byla jen vtipná epizodka s několika postaršími dámami z Portugalska (při které došlo i na zpěv), kdy jsme jsme jim poupravili mínění o Češích jakožto národu, který se jen mračí a tváří se jak bubáci (zkušenost na základě jejich několikadenního pobytu). Ve Frankfurtu došlo na nějaké ty zmatky ohledně změny odletové brány, ale někdy kolem půlnoci jsme se s mírným zpožděním úspěšně nalodili do Boeingu 777 brazilských aerolinek TAM směr Sao Paulo. Po cestování v nejpoužívanějších Airbusech řady 319-321 je to dost velká změna ve velikosti letadla, co se týká místa na nohy je to ale pořád stejná bída.

6.7. někde na Evropou - Sao Paulo - Florianópolis - Ingleses

Zhruba po hodině letu, tedy někdy kolem jedné ráno (SELČ) přichází čas na večeři (první otázka, co se to v těch letadlech baští je tedy vyřešena). Poté ještě dokoukávám film (Vyměřený čas) a pak, zhruba v čase 33. výročí svého narození, překvapivě usínám. Svoje narozeniny, tedy slavím kdesi nad Portugalskem, vzhledem k posunu času se to však nedá moc přesně určit. Do Sao Paula přilétáme kolem páté hodiny ranní místního času (v deset dopoledne středoevropského letního), je tma jako v pytli.

Na přestupu se jen náhodou dozvídáme, že naše zavazadla musíme vyzvednout a znovu odbavit (i přes výslovné ubezpečení v Praze, že zavazadla letí až do Florianópolisu). Vzhledem k tomu, že na přestup máme díky zpožděnému odletu z Frankfurtu asi hodinu, to není zrovna pozitivní informace. Naštěstí je k vnitrostátnímu odbavení určena speciální přepážka a po menším orientačním úprku a hledání správné odletové brány jsme relativně včas na správném místě. Včas tam ale evidentně není naše letadlo, takže si zase počkáme o hodinku víc.

Let do Florianópolisu trvá zhruba hodinu a definitivně se přesouváme na jih Brazílie, do poměrně dobře ekonomicky prosperující části země. Podrobné info o Florianópolisu můžete najít třeba na wikipedii, pro nás je zajímavé, že jako jedno z mála brazilských měst leží na ostrově, patří mezi nejbohatší části Brazílie a že na severovýchodním cípu ostrova budeme bydlet (čtvrť Ingleses). Hned na další den máme naplánovanou několikadenní cestu k jednomu z největších jihoamerických lákadel - vodopádům Iguacu, takže rovnou na letišti půjčujeme auto (zánovní Logan s pekelným motorem 1.0) a vyrážíme napříč ostrovem Santa Catarina k našemu hotelu.

Cestou do hotelu dochází k prvnímu kontaktu s místní gastronomií, kdy zjišťujeme následující pravidla:

  • jídlo v restoškách (těch řekněme mírně lepších) je dražší než u nás (řádově 200 - 500Kč za osobu a jídlo i s pitím)
  • jídla většinou bývají kalkulována pro dvě osoby
  • je téměř nemožné všechno donesené jídlo sníst
  • v restauraci (kromě hotelu skoro ani nikde jinde) se nedomluvíte, pokud neumíte portugalsky


Nacpaní různým masem a mořskými plody pokračujeme na hotel, který po menším orienťáčku úspěšně nacházíme. Z okna pokoje máme výhled na oceán a na okolní, řekněme rekreační, zástavbu. Celý ostrov Santa Catarina je vzhledem k desítkám dlouhých písčitých pláží velice oblíbenou letní prázdninovou destinací zámožnějších Brazilců. Vzhledem k tomu, že v červenci na jižní polokouli sice prázdniny začínají, ale ty zimní, tak je tu klid. Teplota je příjemných 15-20°C, takže koupajících tu moc není.

výhled z hotelu

Výhled z hotelu na východ slunce.

7.7. Florianópolis - hotel kdesi před Foz de Iguacu

Druhý den ráno po příjezdu nemilosrdně balíme pár věcí a vyrážíme na čtyřdenní výlet k vodopádům Iguacu. Kvůli čemu se budeme celý den trmácet autem 1000km až k Argentinským hranicím se můžete podívat opět třeba do wikipedie nebo na fotky. Každopádně hned po snídani sedáme do Logana míříme přes město na pevninu. Než tam dojedeme nám ale dochází, že se současným autem by takto dlouhá cesta, z části po dálnicích, nebyla to pravé ořechové. Na letišti tak operativně vracíme Logana a v konkurenční půjčovně bereme Volkswagen SpaceFox 1.6 (neco mezi Polem a Golfem). Cesta tak ubíhá o poznání svižněji, přesto to máme tak akorát, abychom to do půlnoci stihli do zamluveného hotelu, kousek před Foz de Iguacu.

Dálnice mají poměrně pěkný povrch, cestu tak brzdí jen mýtné brány, které nás provázejí jak dálnicí, tak následně navazující "státovkou", která má naštěstí často střídavé předjížděcí pruhy (a z velké části i nový povrch). Člověk musí být neustále ve střehu, neboť někteří řidiči ani za šera nehodlají zapínat světla. Krajina okolo připomíná naši Vysočinu, nadmořská výška kolem 700 - 900m nad mořem, jsou tu občas serpentiny, dešťové přeháňky, večer i nějaká ta mlha. Honza má řízení evidentně v krvi, takže i přes velké vzdálenosti cesta celkem ubíhá.
vysočina

Taková brazilská vysočina. Jen tam rostly palmy a blahočety.
Večer přichází další gastronomický zážitek - první setkání s restaurací typu "sněz co můžeš", varianta gril. Platí se jen paušál na osobu (tuším že kolem 400Kč), objednáte si pití, naberete si nějaké přílohy nebo si necháte ukuchtit zeleninový salát dle vašeho přání a poté už jen sedíte a kynete. Kynutí je jednak váhové, ale také signálem pro číšníky, kteří vám v krátkých intervalech stále nosí nové a nové druhy grilovaného masa. Vždy jen pokynete, zda toto ano nebo toto naopak ne a cpete se k prasknutí. Naprosto k smíchu vám pak je chudák pikolík, který nosí těstoviny. Kdo by jedl těstoviny, když je tam tolik masa. Když už jste opravdu plní, tak několikrát pronesete větu "tak teď už doopravdy poslední kousek", ale jakmile se objeví další voňavé maso, které jste ještě neochutnali, tak neodoláte. Těžko se z takové restaurace odchází. Nás naštěstí tlačí nejen břicho, ale i čas, takže valíme dál. Kolem půl dvanácté jsme konečně v hotelu a bez zbytečných okolků jdeme spát.

8.7. Vodopády Iguacu (argentinská strana), krátký výlet do Paraguaye, zase maso

Budím se poměrně brzy a to několikrát v noci. Pořád přemýšlím, proč se mi tak špatně spí a teprve po chvíli přicházím na fakt, že mi je pěkná kosa. Není ani divu - v noci je venku kolem 5°C a místní hotely opravdu neobsahují žádné topení nebo snad izolaci. Oknem skrz větší škvíry poměrně solidně táhne a mojí jedinou přikrývkou je deka o gramáži tenkého prostěradla. Balím se do svého jediného teplejšího oděvu (silné tričko z ovečky) a na chvilku i usínám.

K vodopádům nám zbývá urazit ještě asi 30km, takže se na snídani sice futrujeme co to dá, ale poměrně brzo vyrážíme za naším cílem. Vodopády Iguacu leží na stejnojmenné řece, která je zároveň i hraniční řekou mezi Brazílií a Argentinou, na obou stranách jsou národní parky zařazené do kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Vodopády jsou to opravdu obrovské a především rozsáhlé, takže tam jen kvůli nim jezdí (vzhledem ke vzdálenosti především létá) mraky turistů. Z každé strany jsou na vodopády rozdílné pohledy a je tedy ideální strávit zde minimálně dva dny a prohlédnout si je z obou stran (za jeden se to stihnout reálně nedá). Některé prameny uvádějí, že hezčí pohled je od Brazilců, jiné zase preferují Argentinu. Podle mě jsou obě dvě odpovědi blbost, protože ty pohledy jsou tak rozdílné, že je nelze porovnávat. Z Argentiny budete u vodopádů tak blízko, že si v nich můžete ráchat nohy, z Brazílie je sice sledujete z větší dálky, ale zase je vidíte celé.

Aby toho zeměpisu nebylo málo, tak řeka Iguacu se kousek za vodopády vlévá do řeky Paraná, která zase tvoří hranici s Paraguayí. Toto trojmezí je obestavěno také třemi městy, na brazilské straně je Foz de Iguacu (255tis. obyvatel), které má letiště, v Argentině je nejmenší z trojice měst - Puerto Iguazu (82tis. obyvatel) a v Paraguayi pak Ciudad del Este (320tis. obyvatel), které je zase jedním velkým nákupním centrem pro Brazilce i Argentince.
hranice

Pohled z hraničního mostu - vlevo je Argentina, vpravo Brazílie a někde vzadu je Paraguay.
Přes Foz de Iguacu projíždíme jak nůž máslem a parkujeme u hraničního přechodu s Argentinou. V půjčovně nám tvrdili, že s autem přes hranice nesmíme, takže to netestujem a dál raději pokračujeme hromadnou dopravou. No, hromadná doprava to zas tak moc nebyla, po čtvrthodině čekání projíždí jakýsi luxusní poloprázdný autobus, který jede přímo ke vstupu do argentinské části parku. Cena je sice vyšší, než kdybychom použili klasickou veřejnou dopravu, ale máme v ceně i jízdu zpátky a nemusíme tak nic řešit. Na hranicích s Argentinou je klasická pasová kontrola, kde způsobuju menší zdržení. Celník dlouze zkoumá můj osm let starý pas, ukazuje jej kolegovi a když už to vypadá, že jsem nějaký terorista, tak se borec rozchechtá a říká, že si nemůže vzpomenout jméno herce, které mu moje fotka v pase připomíná, že si pamatuje jen popis filmu. Nakonec odhalím Macaulaye Culkina (série Sám doma), ozve se bingo a pak už nás naštěstí nervózní řidič autobusu urychluje k odchodu.

U vstupu do parku zjišťujeme, že vstupenky nejde platit kartou nebo brazilskými Realy a jediný bankomat je až uvnitř. Naštěstí slečna v obchůdku se suvenýry (kde platební terminál mají) přichází s řešením "cash back", takže nakoupíme pohledy a zároveň vybereme i potřebná argentinská pesa. Od vstupu úprkem prk na turistický vláček, který je hlavním dopravním prostředkem v parku a do kterého se naštěstí vejdeme. Pokud bychom však tušili, že popojedeme jen kousek do přestupní stanice, kde musíme zase všichni vystoupit, tak půjdeme raději pěšky. Musíme pak vystát ještě delší frontu na druhý vláček, který nás zaveze ke vstupu na hlavní argentinskou atrakci - vyhlídku nad Ďáblovým chřtánem (Garganta del Diablo).
ďáblův chřtán

Garganta del Diablo na nepříliš povedeném panorámatu.
Od vlaku až k vyhlídce jdeme zhruba kilometr neustále v jedné dlouhé řadě lidí, i přes zimní období je tady turistů opravdu hodně. Samotná vyhlídka je fakt hodně velký hukot i pro fanoušky metalové hudby. Naprostou nutností je mít nepromokavé oblečení, protože vodní tříšť z vodopádů vás během chvilky důkladně propere. Samozřejmě nejen vás, ale i vaše fotoaparáty. Skrz vodní mlhu není téměř vidět na brazilskou stranu. Dostat se k zábradlí je sice trochu boj s ostatními turisty, ale stojí to za to. Focení nechávám na Honzovi s Jančou a jen se kochám a nechávám sprchovat. Tenhle pohled určitě stál za ten den cesty strávený v autě.
vodopády

Další vyhlídka na vodopády.
Následuje cesta již v menším davu zpět k vláčku, čekání ve frontě na vláček a výstup v přestupní stanici. Času do odjezdu autobusu už moc není, takže vybíráme vyhlídkovou cestu nad vodopády a pak jeden pohled z nižšího patra. Cestou také konečně potkáváme nosály, kteří jsou jednou z atrakcí obou národních parků. Masy lidí jsou už o něco prostupnější a snáze se dá i dostat k vyhlídkám. Velká škoda je, že ponton jezdící na ostrov uprostřed řeky nepremává, protože výhledy z ostrova musí být perfektní. Je možné si jen zaplatit vyjížďku motorovým člunem, ale to už nemáme čas a valíme k výstupu z parku. Autobus s mírným zpoždění opravdu dorazil a zhruba po dvaceti minutách nás vysadil na brazilské celnici. Následovaly další razítka do pasu a poté přesun autem k hranici s Paraguayí, která je na druhém konci města.
zase vodopády

Pohled směrem do Brazílie a k ostrovu. Duha je tam permanentní.
Paraguayské město Ciudad del Este je díky svým výrazně nízkým cenám jedním velkým nákupním střediskem, kam míří jak Brazilci tak Argentinci. Naším cílem je především získání paraguayského razítka do pasu. Chvíli bloumáme u brazilské celnice a špekulujeme, jak to je asi daleko do toho paraguayského města, jestli je hned za řekou nebo někde dál. Místní taxikář nás lanaří, že nás tam zaveze. Nakonec se necháme přesvědčit a jeho obstarožní károu jedeme za hlasité muziky z autorádia do Paraguaye - je to nakonec asi 800m, čímž se vyřešila otázka, zda by to nebylo vhodnější jít pěšky. Na celnici opět brazilské výstupní razítko, pak paraguayské vstupní a poté se domlouváme s taxikářem, ať nás za hodinku vyzvedne. Stačilo ujít pár kroků a bylo jasné, že to bylo zbytečné - je neděle a všude je zavřeno, úplně mrtvo. Sem tam je pár lidí a sledují nějaký fotbal, jinak všechny obchody zavřené. Jedno z nákupních center se tváří otevřeně, ale uvnitř funguje jen restoška. Takže výstupní razítko paraguay, pěšky přes most zpátky, vstupní Brazílie (jen za dnešek tedy 8 razítek v pasu), pár metrů k autu a honem pryč, než nás zmerčí domluvený taxikář.
úprk z paraguaye

Mizíme z Paraguaye po hraničním mostě.
Na brazilské straně nakonec jedem do restošky, jejíž reklamu jsme získali cestou odpoledne na semaforech od místního borce. Máme díky tomu slevu a je to opět varianta sněz co můžeš na grilu. Tentokrát už není nadšení takové jako předchozí den, přesto další gastrozážitek. Ubytování máme v nějakém čtyřhvězdičkáči na konci města, kousek od vstupu do brazilské části parku. Hotel sice honosný (už ten název Harbor Hotel Colonial), pokoje však byly jen průměrné, spíš staršího data. Na druhou stranu jsem ještě nikdy neměl na pokoji sadu rukavic na čištění bot (nebo co to bylo).

9.7. Vodopády Iguacu (brazilská strana), pneuservis, Guarapuava

Další den jsme měli jasný plán, být u vodopádů první a předběhnout tak všechny turisty. To se nám podařilo a v osm hodin ráno jsme tak předběhli i všechny pracovníky parku, především pak ty u pokladen. Takže jsme jen smutně mrkli na zavřený vstup a šli očekovat sousední ptačí rezervaci, zda náhodou neotevírají o něco dříve. O půl deváté jsme tak naběhli jako první alespoň do této rezervace (spíše zooparku), kde je možné pozorovat různé papouchy, plameňáky, anakondu, kolibříky a především tukany. Nebylo to vůbec špatné, jako doplněk k následujícím vodopádům ideální. Při návratu ke vstupu do parku jsme zjistili, že mezitím dorazili všichni ostatní turisti, takže k pokladnám se vinula hodně dlouhá fronta. Naštěstí jim to poměrně odsýpalo a zhruba po dvaceti minutách jsme už stáli frontu na autobus (dopravní prostředek v brazilské části parku) s lupeny v rukou. Jízda v horním patře otevřeného autobusu nepřála tem méně oblečeným. Pocitová teplota kolem deseti stupňů násobená rychlostí jízdy hezky rozklepala japonského turistu, který se marně choulil do čerstvě koupené mikiny s logem parku.
vodopády

Pohled z brazilské strany část vodopádů.
Brazilská část je co se týká délky chodníků výrazně kratší, stezky jsou širší, takže to nebyla taková tlačenka jako předchozí den. Výhledy na vodopády to byly také pěkné, jedinou vadou na kráse byla absence azurové oblohy, ale to už bychom asi chtěli moc. Hlavní vyhlídka byla opět nasměrována na Ďáblův chřtán, tentokrát spíše odspodu a z větší dálky. Argentinská vyhlídka z předchozího dne nebyla v oparu vůbec vidět. Jinak to byla opakovačka z předchozí dne: vodopád, vodopády, jinej vodopád, další vodopády - to se prostě omrzí, takže jsme vyrazili na nějakej dlabanec.
u dalších vodopádů

Momentka od výhledu do ďáblova chřtánu. Argentinská vyhlídka z předchozího dne není vůbec vidět.
Po návratu na parkoviště zjišťujeme, že máme prázdné zadní kolo, následovala výměna za rezervu (hodně bídnou), takže to cestou z parku ještě berem přes hotel, kde zjišťujem info o nejbližším pneuservisu (a zároveň využíváme jejich wifi a bookujem hotel na další noc). Pneuservis (nebo jak nazvat dřevěnou budou s jedním chlapem) byl naštěstí nedaleko, oprava byla bezproblémová a můžem valit zpátky směrem na Florianópolis. Noc jsme si zabookovali zhruba na půl cesty v městečku Guarapuava (170tis. obyvatel), v hotelu ze stejného řetězce jako byl ten minulý. Vzhledem k absenci jakékoliv podrobnější mapy nebo navigace a v kombinaci s velikostí města je to opět trochu orienťáček, ale po mých dvou konverzacích s domorodci v portugalštině jej nacházíme. Hotel moc pěkný, natlačíme do sebe trochu jídla a jdem spát.

10.7. Guarapuava, neplánovaná prohlídka Curitiby, Florianópolis

Další den pokračujeme v nastoleném kurzu směr Florianópolis, neboť navečer začíná již zmiňované konference, hlavní to bod programu pro Janču a Honzu. Na předměstí Curitiby neodhadneme, že Pista Litoral značí naši dálnici č.1 vedoucí po pobřeží, takže už bez možnosti sjezdu a opět bez nějaké rozumné navigace vjíždíme do centra hlavního města státu Paraná Curitiby (1,7mil. obyvatel). Nakonec testnem navigaci na mobilu a zahlédneme i pár značek, takže jen s mírným, asi hodinovým, zpožděním pokračujeme na jih.
Guarapuava

Ranní výhled z hotelu v Guarapuavě.
Ve Florianópolisu to nejdřív berem na letiště a zkoušíme se v půjčovně domluvit, jestli by si nechtěli auto vyzvednout druhý den v hotelu, to se jim nějak nezdá, takže to druhý den asi bude na mě. Konferenci stíháme akorát, já se jdu jen podívat na zahájení a koktejl párty s bubenickou šou a vnadnými tanečnicemi.

V druhé díle se porozhlédneme po ostrově, projedeme se veřejnou dopravou, dáme si zase nějakou baštu a na závěr se projedeme i vláčkem.

Komentáře

Mohlo by se ti taky líbit