Startovalo se na popelnicový gong.
I přes absenci kola měl závod nakonec tři části: na úvod jsme proběhli v běžkařských botech okolo budovy bývalé školky č.p.82 a skrz zahradu domu č.p.22 jsme doběhli zpět na lyžařský stadion (v letních měsících hřiště). Tam už čekaly připravené naše závodní lyže a v prudkých svazích nad vesnicí nás čekala čtyři náročná kola (děvče mělo tři) na místních závodních běžeckých tratích. Po dojezdu zpět na stadion se pak počkalo na všechny závodníky a poté, jako poslední disciplína, proběhl za mračna blesků fotoaparátů konkurz do místního fotbalového týmu.
Lyžařská část, která o celkovém vítězství málokdy rozhoduje, byla především zpočátku fyzicky dost náročná. Místní okruh sice před týdnem projela lidská Petryk&Piškot rolba, ale přes týden si sníh dost sednul, něco málo připadlo a tak byly tratě projety jen skútrem Petrykem.
Trasa závodu. Všimněte si především velice náročného profilu trati - kam se hrabou Mísečky!
Po zkušenosti z minulého týdne jsem přehodnotil svoji lyžařskou výbavu a do závodu nastoupil vybaven špičkovými lyžemi Salomon Elite 5 grip, jejichž výrazné šupiny a značná šířka přispěly ke stabilitě jízdy v hlubokém mokrém sněhu. Pravdou je, že na rovinatých úsecích nebyl skluz příliš dlouhý, ale jak pro stoupání, tak i pro sjezdy se to ukázalo jako ideální volba. Stopa se okruh od okruhu zlepšovala a v závěru už to začínalo i připomínat lyžování.
Každý závodník byl v obležení fotografů.
Svůj náskok z běhu jsem si pohlídal a do cíle dorazil jako první. Pravdou je, že jsem pro svůj úspěch využil i několik menších podpásovek na své soupeře, abych zbrzdil jejich pohyb (úspěšně). Nejprve jsem využil psisko Báru, aby ničila mnou projetou stopu. Stačilo jen zvolání "já jsem Piškotek, poběž za mnou" a do toho kombinovat "myšička, hrabej". Druhým trikem bylo navedení soupeřů do pasáže s jehličím (přestože projetá stopa vedla mírně jinudy). Přes jehličí jsem s nenamazanými lyžemi projel bez problémů a na ostatní tam čekalo trocha čurbesu, aby se jim zanesl vosk. Ano ano, pro vítězství se neštítím ničeho.
V závěrečné disciplíně jsem ostatním nabídl velkou šanci na vítězství. Z pěti pokusů trefit přímým kopem petku uprostřed brány jsem samozřejmě netrefil vůbec nic, naopak jsem jednou minul asi z šesti metrů celou fotbalovou branku, což by samo o sobě mělo být hodnoceno jako nejtěžší trefa. Honzovi, Libušce i Kubovi se dařilo o něco líp, Kamil dokonce trefil flašku. V druhém kole jsme místo kopání balónem házeli, tentokrát jsem to trefil aspoň do branky a jednou jsem sejmul i sněhovýho pindíka za pět bodů. Ostatní odkoukali jak se házet nemá, takže i v druhém kole trefovali nějak víc věcí než já.
Hod balónem na cíl.
Celkové výsledky nakonec trochu překvapivě kopírovaly pořadí z lyží, takže jsem po třech stříbrných plackách zopakoval vítězství z prvního ročníku. Na druhém místě skončil při své premiéře Honza, následován loňským vítězem Kubou a premiantem Kamilem. Libuška si v početně nabité dámské kategorii užila svoje první zlato a vyslala tak po čtyřech stříbrných jasný vzkaz, že trpělivost první místo přináší. Loni jsem si na webu přál, ať je za rok sníh, takže to zkusíme i letos a rozloučíme se zvoláním: ať je za rok sněhová kalamita!
Další fotky a videa: